Osudy Horní a Dolní Lužice aneb "Z cizího krev neteče"

6 2006 Dějiny česky
obálka čísla

J. A. Komenský: "?Tak tedy nic, jen marné putování. Značené požáry, válkou a morem, pláčem dětí? Národ? v temnotě chalup svých hájí své živobytí?"

Další země, které byly po staletí součástí státního útvaru nazývaného Koruna českého království - Corona regni Bohemiae. Pod tento historický název patřila všechna území, spojená v jeden celek osobou českého panovníka. První pokusy získat k Čechám a Moravě sousední země osídlené slovanským obyvatelstvem, podnikali Přemyslovci už od 10. století až do vymření rodu v r. 1306. Systematicky a velmi úspěšně dosáhl cíle první český král z rodu Lucemburků Jan. Bohatě tím naplnil heslo "Sloužím", které měl ve svém erbu. Za vlády jeho slavnějšího syna Karla IV. došlo ke konečné právnické úpravě vztahu mezi jednotlivými zeměmi. Pojem Země koruny české zanikl až s rozpadem Rakousko-Uherské monarchie v roce 1918.

V případě Horní a Dolní Lužice se jedná o historická území, která leží ve východní části spolkové republiky Německo. Horní Lužice jižní hranicí sousedí s naší republikou, východní s Polskem. Jejími hlavními částmi jsou Budyšínsko a Zhořelecko se stejnojmennými hlavními městy. Dolní Lužice se rozkládá severněji a jejím centrem je Chotěbuz. V pravěku tam stejně jako u nás kvetla kromě jiných kultura lidu popelnicových polí. Patří do mladší a pozdní doby bronzové, která ve střední Evropě zahrnuje léta mezi lety 1300-750 před naším letopočtem. V Čechách a na Moravě, Lužici a Polsku bývá nazývána též kulturou lužickou a slezskou. K hlavním znakům patří žárové pohřby. Z nich známe krásně zdobené popelnice a četné milodary mrtvým. V minulosti, zřejmě mylně, byl tento lid pokládán za pradávné Slovany. V důsledku toho často najdeme na obrazech našich malířů 19. století motivy, které zdobily nádoby, šperky z tohoto období. Omyl nic neubírá jejich kráse. Dějiny obou Lužic jsou bohužel osudem tzv. nárazníkových států. Od raného středověku byly předmětem zájmu silnějších sousedů, nejprve Franků, později Sasů, Míšňanů, Čechů a Poláků. Na úsvitu dějin v 9. stol. našly útočiště i ochranu pod křídly Velkomoravské říše. Dokládají to některé církevní výrazy jako meša (mše), hřscan a podobně. V okolí Zhořelce se zachovala pěkná pověst o sv. Cyrilovi. Během 10. a 11. stol. bojovali o vliv v obou Lužicích střídavě česká knížata, polský král a německá markrabata. Od první poloviny 11. stol. až po století 14. byly Lužice rozdělovány podle toho, kdo momentálně vítězil v nekonečných sporech středověkých vládců. Střídavě byly dávány v zástavu či věnem prodávány, děleny a opět spojovány. Občas se ani nevědělo, komu momentálně náležejí. Přestože čeští králové často hráli v těchto sporech důležitou roli, nevěnovali zemím jazykově neobyčejně příbuzným péči vedoucí k pevnějšímu spojení. Je jenom pochopitelné, že podobně si vedly i další momentální vládci.

Situace se změnila aspoň právě až v době, kdy se vlády nad Lužicemi ujal první z rodu Lucemburků rytířský král Jan. Ten devět let po nástupu na trůn obsadil Budyšínsko a za deset let zakoupil Zhořelecko. Na podporu hospodářství založil tzv. "Šestiměstí" - spolek nejvýznamnějších obchodních center. Moc svěřil do rukou nikoliv lužických, případně českých úředníků, ale německých, což se stalo zřejmě jednou ze základen budoucí germanizace. Král Jan oslavil svůj úspěch slavnostním vjezdem do hlavního města Dolní Lužice Budyšína. Ten patří dodnes k jednomu z nejkrásnějších historických měst. Oprávněně je nazýván městem věží. Najdeme v něm řadu stop po vládě českých panovníků. Městská privilegia mu udělil v roce 1213 Přemysl I. Otakar. V dodnes zachované velké části opevnění stojí věž zvaná Česká. Městu nad Sprévou vévodí pozoruhodný gotický chrám zasvěcený sv. Petrovi. Jeho počátky sahají do 13. století. Čtyřlodní prostor byl v době reformace rozdělen kovanou mříží na dvě části. Jedna - chór slouží katolíkům, druhá - vlastní loď protestantům. Na hradě nazývaném Ortenburg přestavěném uherským králem Matyášem Korvínem v pozdně gotickém slohu a do dnešní podoby upraveném ve století 19. najdeme Muzeum srbských dějin. V další historické budově ve městě je umístěno Muzeum srbského písemnictví, kde návštěvník může porovnat příbuznost obou jazyků - českého a lužickosrbského. Významný pokus o pevné sepětí obou zemí učinil ve Zlaté bule Karel IV., když určil povinnost pro děti českých králů a markrabat braniborských učit se kromě latiny a italštiny také jazyku slovanskému. Ač prozíravý panovník, tak před svou smrtí v závěti porušil vlastní ustanovení o nerozlučitelnosti celku Zemí koruny české, a to tím, že část Horní a Dolní Lužice odkázal dvěma synům; Janovi zvanému Zhořelecký a Václavovi IV. Na počátku 15. století jeho další syn v peněžní tísni prodal Braniborsko včetně titulu a práv kurfiřta - jeden z voličů císaře - členu rodu Hohenzollernů. Netušil, jak nedozírné následky bude tento prodej mít v budoucnosti.

Jiří z Poděbrad sice získal obě Lužice zpět, ale jednadvacet let v nich vládl jeho celoživotní soupeř uherský král Matyáš Korvín. Teprve po jeho smrti se země opět vrátily pod přímou správu českého krále. Téměř 150 let nedošlo k závažným změnám. Až třicetiletá válka mezi katolíky a protestanty, ve skutečnosti boj o zlomení hegemonie Habsburské dynastie v Evropě, přinesla faktickou změnu. Opět především nedostatek prostředků na vydržování žoldnéřského vojska donutil Ferdinanda II. nejprve pouze zastavit obě Lužice saskému panovníkovi jako odměnu za vojenskou pomoc proti Švédům, což později změnil v dědičné léno. Rakouským císařům zůstalo formální právo užívat titul a znak vládce Lužic, žádat o pomoc v boji proti Turkům a ochraňovat katolické náboženství. Na Vídeňském kongresu 1815 Sasko postoupilo Dolní Lužici a východní část Lužice Horní Prusku. Rakouský císař a český král František I. se vzdal lenní svrchovanosti. Fakticky svazek saské části Horní Lužice s českou korunou zanikl až vstupem Saska do Německého císařství v roce 1871. Během staletí se obě Lužice stále více poněmčovaly. Přes neustálý tlak přetrval jazyk do současnosti. Rozvoj vzájemných vztahů kvetl v době českého národního obrození. V Praze byl založen Lužický seminář pro podporu tamějších studentů. Zbyl po něm jenom název ulice na Malé Straně U Lužického semináře. Dobré vztahy pokračovaly i v době první republiky. Málokdo ví, že po 2. světové válce Lužičané velice usilovali o připojení k Československu, ale vítězné velmoci jejich plánu nepřály. Ani současná situace sjednocující se Evropy nedává velkou naději, i když byla potvrzena menšinová práva a dotace na školství a kulturu. Kratičká zpráva o těžké situaci v případě jedné školy proběhla našimi sdělovacími prostředky bez valného zájmu jak politické reprezentace, tak veřejnosti. Podle oficiální statistiky je Lužických Srbů 180 000. Rodným jazykem podle optimistů hovoří 30 tisíc, podle pesimistů pouhých 10 tisíc. Některé pradávné tradice, jako ptačí svatby, masopust, velikonoční pálení ohňů, malování kraslic nebo stínání kohouta či slavné svatojánské jízdy k poctě českého světce Jana Nepomuckého sice lákají davy turistů, ale zájmu o uchování jazyka a kultury národa asi mnoho nepomohou. Je velká škoda, že jeho šťastnější sousedé Češi a Poláci více nepomáhají. Národ, který dokázal dlouhá staletí vzdorovat nepřízni osudu, by si to jistě zasloužil.

Jana Volfová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012