Už to není ono

6 2006 Kultura česky
obálka čísla

Jednou, na konci září, se moje devětaosmdesátiletá maminka vydala se svou třiadevadesátiletou přítelkyní Mařenkou na túru po hřebenech Orlických hor. Ušly patnáct kilometrů obtížným terénem a po návratu se nám maminka svěřila" "Už to není ono, trochu mě bolí nohy." Bránice mého, tehdy pětačtyřicetiletého manžela dostala přímý zásah. "Maminko, po takové procházce by mě odvezla sanitka", prohlásil a utřel si slzy smíchu.

Byla jsem na takové maminčiny akce zvyklá. Vždyť její tatínek, můj dědeček Jindřich Štemberka, zakladatel turistiky v Orlických horách, své dcery Lidušku a Věrušku od dětství v chůzi za krásami přírody pilně trénoval. K pravidelnému tréninku přibral i svou choť Františku, mojí babičku v širokánském cestovním klobouku a ještě dalších, asi třicet přihlášených účastníků, kteří se k tomu účelu sjížděli z celého okolí. Pěší túru z Rychnova nad Kněžnou do Deštného v Orlických horách a druhý den zpět, pořádal dědeček každou druhou sobotu a za každého počasí.

"Pěšáci" zažili cestou hodně legrace, a tak se jejich řady postupem času rozrůstaly. V Solnici přibyli další účastníci, ve Skuhrově jakbysmet. Moje maminka Věra se těšila na své přítelkyně Vilušku a Evu Porkertovy a na další vrstevníky.

Říjnový Klečkov okouzlil turisty překrásným zbarvením.

U Kuldovy hájovny v Antonínově údolí byla povinná zastávka.

Muži se obvykle rozestavili podél řeky Bělé a v tichém zamyšlení pozorovali Krásnou Fánu jak si myje své proslulé, dlouhé a husté vlasy v měkké říční vodě, šamponu neznaje. Strýc Venouš, dojat, upustil, zdá se, že pravidelně, do řeky věnec vuřtů, který pak urputně lovil mezi balvany a přitom se po očku kochal kyprými tvary půvabné služebné.

Ženy, cestou poněkud zadýchané, ve svých dobových kostýmech, si zatím předávaly cenné zkušenosti s manželským soužitím, s výchovou ratolestí, s cenami zboží a také kuchařské recepty. Hodnotily švadleny, ševce, krajkářky a módistky, přetřásaly choroby. Tuto duchaplnou zábavu střídaly s povzdechy a výkřiky údivu nad úchvatnou nádherou vodopádů, obdivovaly stříbřité peřeje pstruhové řeky, žvatlaly o roztomilosti dvouletých smrčků a zastavovaly se v úžasu nad vznešenými obrysy hor.

Jakmile turisté statečně dorazili do obce Deštné, zahnuli na křižovatce doleva kolem kostela Svaté Máří Magdalény na cestu k Štemberkově horské boudě Panoráma. Však tam už pan hoteliér Sedláček pro ně připravil občerstvení. K těmto účelům dědeček Štemberka Panorámu koupil (dříve chata v Dříši), aby bylo kde se najíst a kde se schovat v případě nevlídného počasí. Také k účelům slavnostním.

Tam vítali on a moje, tehdy šestnáctiletá maminka spisovatele Aloise Jiráska, když dědeček založil na jeho počest Jiráskovu stezku, po které se chodí dodnes.

Na Panorámě, kde ještě donedávna visel dědečkův portrét, se setkávali mnozí představitelé východočeské turistiky.

Také politici. JUDr. Jindřich Štemberka byl v těch dobách zemským poslancem na Vídeňském sněmu, zatímco jeho přítel ze studií, profesor Tomáš G. Masaryk byl poslancem říšským. Na počest T. G. M., když se stal prezidentem, byla založena v Orlických horách Masarykova chata, kterou můj dědeček slavnostně otevřel.

Abych se vrátila k naší společnosti.

Ta se po dobrém obědě ubytovala v pokojících nad jídelnou a dala si šlofíka.

Proč? Protože večer se přece na Panorámě tančí a to si turisté nemohou nechat ujít. Vždyť už druhý den, v neděli, budou cupat zase domů, do Rychnova. Na terase Štemberkovy vily se všichni domluví na příště (mobily tenkrát nebyly, jen telefon na kličku) a rozloučí se.

Ty "přespolní" z Ústí nad Orlicí, z Častolovic, Týniště, Hradce Kálové, z Pardubic a tak dále, posléze přijme do své náruče malebné rychnovské nádraží. Dědeček čas od času vymýšlel překvapení. Jednou tak změnil cíl sobotního putování a místo na Panorámě objednal oběd na chatě Kovárna. Měl šibalskou náladu, těšil se z krásného výletu, na každého z účastníků složil cestou básničku, všechny bavil a na Kovárnu přivedl třiatřicet veselých, hladových vlků.

Báječná polévka, zajíc na smetaně s brusinkami a knedlíkem, pivo, malinová šťáva, štrúdl, koláče s borůvkami, káva, štamprlička - nadšení neznalo mezí. Jaképak bylo jeho překvapení, když se před ním zkroušeně uklonil majitel hospody a omlouval se: "Pane doktore, ať jsem dělal, co dělal, za zlatku - taková byla sjednaná cena - jsem pohoštění připravit nedokázal. Dělá to jen šedesát osm krejcarů."

Dědeček nepocházel z bohaté rodiny a poctivosti si vždy nesmírně vážil. Celý život tu historku připomínal, takže ji znám dobře z maminčina vyprávění. Během svého života jsem si často představovala, jak s mými současníky podnikáme podobnou výpravu. Nikdy k tomu nedošlo. Má nebe méně obláčků? Jsou hory nižší? Nemáme dobré boty? Byliny méně voní? Je málo vuřtů? Nepořádají se taneční zábavy? Hospodští snad šidí?

Doba pokročila. Díky našemu bezhlavému počínání nám auta na silnicích, povodně, vichřice a jiné katastrofy mění krajinu a tím i náš život.

Možná by to všechno šlo napravit.

Možná nám chybí ten babiččin široký klobouk a dědův ruksak, o kterém složil báseň. Je vyryta na jeho pomníku na svahu proti chatě Panoráma, tam, kde je uložen jeho popel. Neuměl si představit, že by spal věčný sen jinde než na milovaných Orlických horách. To by bral jako těžkou křivdu a smutný osud.

V lednu letošního roku jsem dědečkovi přivedla k pomníku zasypanému pořádnou horou sněhu dvě z jeho prapravnoučat, dvojčata Maxe a Kláru, která v ten den shodou okolností slavila své šesté narozeniny. V tom okamžiku jakoby se trochu oteplilo. Jindřich Štemberka jim zřejmě pošeptal své přání:

Aby jeho milované Orlické hory zůstaly pro všechny budoucí generace půvabné, čisté, útulné a plné obyčejné lidské radosti, jak tomu bývalo za jeho časů.

Ludmila Lojdová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012