Rozhovor s reportérkou Stáňou Dufkovou

Její příjemný laskavý hlas znají rozhlasoví posluchači již přes dvacet let. Patnáct let byla spojená s oblíbeným pořadem Host do domu. Více jak rok byla rozhlasovou partnerkou prezidenta Václava Havla v pořadu Hovory v Lánech, který vznikl v roce 1990 v euforii po sametu dle vzoru prezidenta Masaryka. Milá žena s nesmírným zájmovým záběrem a moje kamarádka Stanislava Dufková je jednou z posluchačsky nejoblíbenějších rozhlasových redaktorek a reportérek. A tak mne napadlo udělat pro změnu rozhovor s tou, která rozhovory připravuje? A začnu hned tím atraktivním rokem.

Jaké to bylo období s panem prezidentem a jak to začalo?

K Hovorům v Lánech jsem se dostala náhodně. Byla jsem dlouholetou členkou a jsem dodnes členkou Jonáš klubu. A na Jonáš klub měli vždy napojení různí lidé, i disidenti. A od Hradu tehdy přišel takový popud, který se dostal až Josefu Bayerovi, který se znal s Havlovými, dokonce jim upravoval zahradu, protože je zahradník. A je také členem Jonáš klubu. A tento Josef Bayer se dozvěděl od Jana Rejžka, který měl napojení na Michala Žantovského (tehdejšího Havlova mluvčího), že uvažují o tom, že Hovory v Lánech trochu změní. Že ten hlas, který se ptá (přede mnou byli muži Ota Nutz a Jiří Vejvoda), by měl být ženský, aby muže vystřídala redaktorka. A jestli Pepa Bayer někoho takového nezná. A on si vzpomněl na mně, že mně zná z toho Jonáš klubu a zároveň, že dělám v Čs. rozhlase. A tak skutečně došlo k tomu, že mi Michal Žantovský zavolal a já jsem z toho byla celá vedle?Byla jsem zrovna ve slovenských horách a když jsem se vrátila, nic se nedělo. Řekla jsem si, asi to padlo. Byly prázdniny. A teprve pak poslední týden, kdy už se měl točit ten první díl, si mě pozvali na Hrad. Byla jsem hrozně nervózní, protože jsem si nevěřila. Vůbec jsem nevěděla co se budu ptát. Ale protože Václav Havel tušil, že budu nervózní, tak mne pozval při prvním natáčení na Rašínovo nábřeží do bytu v jeho domě, kde tehdy bydlel s paní Olgou. A představ si, on mně přivítal v županu. Říkal si, aby tu trému, kterou mám, mi pomohl ze mě dostat. A tak jsme to natočili. Ale samozřejmě, že při těchto prvních Hovorech bylo znát, že mám trému.

Pak to pokračovalo dále, dělala jsem Hovory ráda a dokonce tam došlo k určité inovaci. Vyjížděli jsme - pan prezident měl besedy s občany, takže jsme tam i jeli a natáčeli a pak se udělal sestřih. Pamatuji si, když se měla rozdělovat republika, že jsme byli někde na Moravě a že dotazy tam byly hodně na tělo a že už tenkrát jsem tam viděla, že se republika rozdělí. Hovory, to byl velký zážitek. Díky nim jsem se dostala jak na Hrad, tak na jejich chalupu, natáčela jsem i ve vile Amálka, dostala jsem se do prostor, na které bych si ani nepomyslela. A docela ráda vzpomínám i na paní Olgu. Byla sice přísná, ale byla akurátní a to co řekla, to sedělo. Slovy moc nehýřila, ale byla výstižná. Nemohu na ni zapomenout. Zdálo se mi, že ona přesně ví, jaká je její role, ona se nikdy nevystrkovala dopředu, byla vždycky spíš krok za ním, alespoň na veřejnosti. Třeba doma to bylo jinak, nevím, ale takto jsem ji vnímala já.

To znamená, že jsi někdy točila i s oběma?

Bylo jednou setkání s paní Olgou i s panem Havlem. Bylo to takové osobnější setkání. Povídání o obrazech, o Vltavě, jak tam Václav Havel kdysi ještě bruslil, bylo to takové intimnější povídání a pak dokonce, když měla paní Olga šedesátiny, tak byla do Hovorů v Lánech přizvána, i tam se objevila.. Zmiňovala jsi se, že jste jezdili i ven před rozdělením republiky. Jaký měl Václav Havel postoj k možnému rozdělení? Já si dokonce myslím, že s tím nepočítal. Protože si vzpomínám, že jsme jednou také jeli dotáčet Hovory na Slovensko a velice ho překvapilo, že kam jsme se dostali, tam měl všude velikou oblibu Vladimír Mečiar.

Jak se Václav Havel změnil za ten rok co jsi s ním mluvila?

Vůbec se nezměnil... Myslím, že ani později se nezměnil. Já jsem ještě zažila, když pana Žantovského vystřídal pan Špaček a musím říct, že stále to vypadalo tak, že já jsem přišla s určitými náměty, že jsem přes týden sledovala co se děje, a že také z Hradu byly náměty a vždycky jsme to nějak dali dohromady. Nebyl žádný příkaz, abych se ptala na to či na ono.

A co odmítnutí některých otázek?

Ne, to ne. My jsme vždycky předtím ty náměty trochu vytřídili a pak natočili?Aspoň tak to bylo za mne. Pak tam došlo ke střídání různých redaktorů a jak to šlo dál už nevím.

A ještě poslední stádium bylo, když se ve vile Amálka scházeli přátelé s panem Havlem, vedly se tam řeči a Robert Tamchyna to sestříhával, pak se to vysílalo v sobotu odpoledne na Čs. rozhlase 2 - Praha, ale předtím se Hovory v Lánech vysílaly prémiérově v neděli na Radiožurnálu, dokonce ta stopáž mohla být celou hodinu. To bylo k nevíře! Celá hodinka, hodinka ničím nepřerušovaná s úvahami pana prezidenta.

A pak ještě, také si vzpomínám na jedno natáčení před Velikonocemi, jak jsme přijeli točit na Hrádeček. Já jsem přivezla nějaká vajíčka od posluchačky, byla tam taková uvolněná nálada, prezident se rozhodl, že by v tom pořadu měla zaznít nějaká skladba. Myslím, že byla od pana Třešňáka. A začal hledat mezi svými deskami dole v nějaké skřínce, začal tam lézt po kolenou, to natáčení se protahovalo a paní Olga volala z kuchyně ať už to neprotahuje, že teď už musí dělat tu svíčkovou, když je naložená. Tehdy mi tam také namluvil recept, který byl mírně erotický a já jsem se bála, jak to posluchači vezmou od tak vážené osoby, tak jsem jej pak odvysílala, až když už prezidentem nebyl.

Jaké byly ohlasy z řad posluchačů?

Určitě jsi dostávala nějaké dopisy.. Dostávala a také jsem je nosila na Hrad při tom natáčení?také přicházely dárky, například svetr ze Smokovce nebo obrázky. To jsem všechno poctivě předávala. Byla to doba, kterou snad už žádný prezident a redaktor či redaktoři nezažijí. Protože to bylo takové vzedmutí, taková vlna nadějí.. To se nedá nic dělat, všechno se urovnalo, všechno je, tak jak je. Já myslím, že už ani ty Hovory v Lánech by se dneska nedaly dělat. Jeden kolega z BBC říkal, že tohle by nikde jinde nebylo možné. Aby prezident měl hodinový pořad a v neděli ještě k tomu.

Ty jsi ale netočila rozhovory jenom s Václavem Havlem, ale také i s tehdejším premiérem a nyní prezidentem Václavem Klausem...

Těch rozhovorů bylo celkem čtrnáct. Pětkrát jako premiér přišel do rozhlasu do vysílání naživo v pořadu Host do domu. Bylo to dvakrát ročně. Vždycky na jaře a pak v prosinci, jednou jsme vysílali i před Štědrým dnem, to bylo takové dojemné vysílání.

Začalo to tím, že jsem si pozvala jeho ženu Livii. Při rozloučení jsem jí řekla, že by bylo prima, kdyby přišel také Václav Klaus do Hostu do domu, ale to on nepřijde, a ona odpověděla proč by nepřišel.. a pak jsem zavolala do jeho kanceláře a zdálo se, že ona to trochu popohnala? Na to první vysílání si dobře pamatuji. Zdálo se mu, že se nestihnou všechny dotazy posluchačů, že se příliš hraje, a tak jsme hudbu silně omezili.

Celou tu dobu jsem měla obavu, abych neřekla místo pane premiére "pane prezidente", jak jsem byla zvyklá z Hovorů v Lánech, v té době jsem je ještě točila?a když jsme skončili a loučili jsme se, samozřejmě jsem řekla: nashledanou pane prezidente.. a Václav Klaus i když jsem měla tento přeřek, skutečně slíbil, že zase přijde a skutečně přišel do Hosta do domu. Pak ještě čtyřikrát, když už byl prezidentem. A mám takový pocit, že také nebyl v jeho chování žádný rozdíl když přišel jako premiér a nebo jako prezident. Byl se svými názory přísný na sebe i na mně.

Znám Václava Klause ještě z dob totality, jsem taková věčná sportovkyně, jezdím i na běžkách. Jednou jsem byla s Bankou Praha na horách a byl tam také. Když poté došlo roku 1989 k revoluci a v Obecním domě se sešli premiér Adamec s Václavem Havlem, byla tam řada lidí - byl tam pan Čepek, pan Kocáb, Michal Horáček- také jsem tam zahlédla Václava Klause. A říkala jsem si: toho člověka já znám, odkud? aha, ten se jmenuje Václav Klaus a znám ho z běžek.

Děláš další a další pořady Host domu další a další rozhovory s lidmi. Vybíráš si lidi sama, nebo ti do toho rozhlas mluví?

No, vždycky to bylo tak, že ty jsem lidi vybírala, protože se hodně pohybuji v terénu, takže mám blízko k lidem, kteří jsou něčím zajímaví. Kdybych seděla v rozhlase, tak bych k nim nikdy nepřišla. Vezmi si, že v novinách jsou rozhovory stále se stejnými lidmi...

Pravda je, že poslední dobou pozoruji, že i v tom rozhlase je zájem, aby se i v Hostu do domu objevovaly celebrity. Jde totiž o poslechovost.

Ty sis však vybírala jak celebrity tak i tzv. normální lidi...

Vybírala jsem si třeba tak - chodím do divadel na určité herce. Ty herce jsem si zvala nebo sportovce, nebo když chodím na výstavy, objevím tam zajímavou výtvarnici. A to nejen z Prahy, třeba z Jeseníku. Je výhoda, když už toho člověka trochu znám, abych věděla, že ho před mikrofonem neporazí tréma, ale to se stejně nedá předem určit.

Tvoje práce tě musí těšit, protože se stýkáš a mluvíš s lidmi, kteří něco dokázali, jsou něčím tvůrčí...

To ano, ráda se s nimi setkávám, přemýšlím nad nimi, nad kým vždycky budu přemýšlet to je například Jan Potměšil.

Snažím se, aby hosté byli v pořadu Host do domu poprvé, aby se nereprízovala setkání, abych se neptala na stejné věci. Jen pár lidí jsem si vzala do rádia vícekrát - to byli Václav Klaus, ale právě také herec Jan Potměšil. To je člověk, který v 89. roce, když herci jezdili po republice a vysvětlovali, o co při té změně jde, jel z Ostravy, byla kluzká silnice a on byl při nehodě zraněn, velmi těžce. Je od té doby na vozíku, ale pomohla mu rodina, přátelé a i na tom vozíku dále hraje, je úspěšným hercem a oženil se a vyženil dceru. Takže to je osud, který jde také s tím 89. rokem. Vícekrát jsem měla také Lukáše Pollerta. To je vodní slalomář, olympijský vítěz, který je dnes dobrým doktorem. Také vícekrát jsem přivítala olympijskou vítězku Danu Zátopkovou, spisovatelku Jindřišku Smetanovou (je úžasná vypravěčka, ona navíc neužívá vůbec cizí slova, mluví čistou krásnou češtinou). Nebo spisovatel a scénárista Zdeněk Mahler - ten vždycky přinese živý pohled na spisovatele, na dění, na život, je to věčný bojovník a hlavně, on umí nádherně vyprávět, vždy okouzlí posluchače. Pravidelně jsem také vedla rozhovory s vydavatelem Alexandrem Tomským - jeho pohled na svět je velmi neomšelý, hodně lidí možná i naštval, ale hodně lidí zase potěšil, je upřímný. Nebo s textařem a publicistou Michalem Horáčkem či s hokejovým trenérem Marianem Jelínkem anebo s neurochirurgem Vladimírem Benešem. Co člověk, to jiný pohled na svět. Ta setkání mne obohacují, rozhlas mám ráda. Je podstatnou součástí mého života. V rozhlase jsem od roku 1984, takže jsem ještě zažila manýry, kdy se natáčelo, přepisovalo se to, byla cenzura, musela se vystřihovat jednotlivá slůvka jako třeba svatý nebo pán, zažila jsem v roce 1989 ten přelom k tomu skutečně živému vysílání.

Také patřím k těm, kteří rádi jezdí natáčet ven - když jedu někam na víkend, magneťák mám s sebou a vždycky všude objevím zajímavé lidi, kteří dovedou vyprávět o svém povolání, o vztahu ke svému kraji nebo mají takového koníčka, že stojí zato točit, například paní doktorka Jana Brajerová založila na Tetíně muzeum...

I když naše noviny jsou plné hrůz popisujících současnost, jistě v u nás existuje mnoho a mnoho lidí, kteří jsou pozitivní, kteří jsou dokonce vlastenci, a ty se s nimi setkáváš.

Ve vesničkách vidím, jak je tam všechno srovnáno, jak se starostové snaží, jak tam mají zastání. Obyvatelé starostu pochválí, oceňují jeho snahu?znám jich spoustu. Třeba jen starostka v Semčicích odkud pocházím, všichni vědí, že takovou tam nikdy neměli...

Milá Stáňo, děkuji za rozhovor i za tvůj neutuchající optimismus a víru v dobré lidi!