O jedné z podivných "privatizací", ale i o radosti ze života s Janou Outratovou

Jana Outratová, ekonom-statistik, informatik a manažer, "dědička-nedědička" rodinného pražského železářství V. J. Rott, se v roce 1992 vrátila po 23 letech práce v Kanadě, aby známý obchodní dům znovu "postavila na nohy" a uvedla do nového století. Ale dnes ona ani její rodina nemají s firmou na Rynečku už nic společného -- snad kromě vzpomínek. Slavné železářství prošlo proměnami na lahůdkářství, prodejnu skla, i pohřeb zde bylo možno objednat. Komu to prospělo?

Sešla jsem se s vámi na rozhovor již začátkem roku 1993 (ročník 3, číslo 4, "Proč bych měla být pesimistická") a také jsme rádi otiskli ve stejném čísle vaši povídku. Co se od té doby změnilo ve vašem životě a jak se to promítlo do vašich názorů?
Hodně i málo. Pesimistická stále ještě nejsem a asi už nikdy nebudu, ale posledních 8 let bylo pro mne značně náročných. Nepodařilo se mi to hlavní, kvůli čemu jsem opustila Kanadu, přišla jsem o hodně iluzí, ale ne o radost ze života. Tu si člověk nosí ve vlastním srdci.
To je trochu moc stručné. Můžete mi o tom říci více?
S privatizací rodinné firmy jsem neuspěla. Je to případ velmi dlouhý a zamotaný. Snad o tom někdy někdo sepíše monografii, protože je to učebnicový příklad toho, co vše na české privatizaci bylo špatně. Já si takovým sepisováním kazit náladu nemíním. Popsala bych to stručně v systémové terminologii. Systémy mají vstupy, které procesem "černé schránky" ("black box") přemění do žádoucích výstupů. Jejich kvalita se zkoumá podle toho, jak dobře proces v černé schránce toto dokázal. V případě české ekonomiky požadavek na transformaci byl -- aspoň tak jsem tomu naivně rozuměla -- zprivatizovat výrobní prostředky tak, aby se nastartovala prosperita ekonomiky. Částí procesu mělo být odstranění majetkových křivd, snad ani ne tak kvůli těm ukřivděným, ale hlavně pro obnovení zdravých vztahů ve společnosti a pro uplatnění potenciálu všech, kteří pro prosperitu míní co nejvíce vykonat. Že původní majitelé a jejich dědici dávají větší záruku motivace než anonymní úředníci, politici, správci a představenstva, nemusím asi rozvádět.
V případě rodinného železářství proces v "černé schránce" způsobil, že rodina byla úplně vyšachována, firmu vlastní advokát mého nedávno zesnulého strýce Vladimíra Jana Rotta a část majetku dostal odměnou za spolupráci s ním bývalý ředitel firmy z posledních let totality. Firma jako taková zanikla a její nemovitosti slouží k bezkoncepčnímu pronajímání komukoliv k čemukoliv. Že takový přístup poškodil rodinu, je z celospolečenského pohledu málo zajímavé. Co mě na tom zlobí je, že to poškodilo národní hospodářství a tedy nepřímo každého občana.
Jste velkorysá a nad věcí. Ale poprosím o trochu upřesnění.
Řídila jsem firmu v průběhu privatizace něco přes rok, ač jsem nebyla (a nikdy se nestala) majitelkou, neměla práva v personalistice (jako např. nemohla jsem dát výpověď řediteli firmy z dob totality) a měla další omezující podmínky. Nicméně se mi podařilo přivést firmu ze ztráty do zisku. Stalo se to tím, že jsem měla krátkodobou i dlouhodobou koncepci firmy, průběžně ji diskutovala se zaměstnanci a pak je na obnově firmy zainteresovala, že dokázali pravé divy -- i bez větších investic do modernizace. To vše po mém odchodu skončilo, firma šla brzy opět do ztráty -- což znamená ochuzení státu na odvodu daní -- a navíc si noví majitelé firmy koupili svůj privatizační podíl za půjčku od IPB určenou na rekonstrukci. O všem byla zpravena policie, soudy, NKÚ, Advokátní komora. Sama jsem podala tři žaloby k soudu, oznámila policii trestný čin zpronevěry, vedla nejméně pět tiskových kampaní, které měly velký ohlas, tak už mě nenapadá, co víc jsem mohla udělat, abych tomu všemu zabránila, nebo aspoň upozornila na škody, které tím vznikají. Teď na chování IPB a všech ostatních "tunelářů" doplácíme všichni, a hodně. Nejen finančně, ale hlavně ve ztrátě důvěry, která poškozuje lidské vztahy v celé společnosti.
Uvažovala jste o tom vrátit se do Kanady?
Hodně lidí to ode mne čekalo. Ale nejsem člověk, který "hází flintu do žita". Viděla jsem tu tolik jiných možností, jak se zapojit, tolik příležitostí. V Kanadě jsem už odešla do předčasné penze a manžel to udělal rok po mně, aby mě sem mohl následovat, takže návrat do Kanady by neznamenal návrat do státní služby, ve které jsme oba předtím pracovali, ale pohodlný -- a asi také nudný -- život důchodců. A to nám oběma připadalo trochu brzy. Mezitím se manžel stal předsedou Českého statistického úřadu a práce na reformě statistiky ze socialistického celonárodního účetnického vykazování na metody běžné ve vyspělém světě ho velmi zaujala.
Co jste tedy dělala, když jste se nemohla starat o rodinnou firmu?
Potřebovala jsem si po všech těch zvratech a překvapeních srovnat myšlenky v hlavě a najít znovu pevnou půdu pod nohama. Vzala jsem si volno přes léto, odjela do lázní a po návratu si jen tak jezdila na kole, plavala v rybnících, sušila křížaly a čistila si mysl. Rozhodla jsem se nevzít už plný pracovní úvazek, ale dělat něco, co mě bude těšit a co je v této zemi zapotřebí. Od Zuzany Baudyšové jsem se dozvěděla, že soukromá Škola managementu a služeb v Michli hledá učitele managementu. Šla jsem se podívat na maturitní zkoušku (dvouleté pomaturitní studium se končí další maturitou) a vědomosti maturantů mě přesvědčily, že škola je kvalitní. Od nového školního roku jsem vyučovala Základy managementu a prožila ve škole a se školou dva krásné roky. Práce s inteligentními, zvídavými, občas i sršatými mladými lidmi byla vyloženým balsámem na duši. Vedení školy mi dalo velkou volnost v metodice, a tak jsem zavedla způsob výuky běžný na západě: neustálou interakci se studenty, debaty, simulace případů z praxe, hraní rolí. Šlo mi hlavně o předání přístupu ke světu: týmové práce, mezilidské komunikace, uznávání názorů a hodnot těch druhých, hledání pozitivního řešení v každé situaci. Jak jsem tak byla s mladými lidmi, vracely se mi síly a chuť dělat i víc. Moc mi pomohla letní manažerská stáž ve Filadelfii -- USA. Své nové poznatky jsem zařadila do učebního curricula a začala psát články o nových trendech v managementu a řízení lidských zdrojů (Profit, Ekonom).
Takže jste se "našla" v jiném oboru?
Sice ano, ale asi nic v životě nemůže být jednoduché. Právě když jsem se radovala, že se mi profesionálně daří, projevily se opožděně následky všech předchozích stresů a já jsem onemocněla tak vážně, že jsem musela nejen zanechat výuky, ale byla fyzicky neschopna dělat cokoliv. I najíst se byla přílišná námaha, tak jsem často byla raději o hladu. Byl to zvláštní stav, kdy mysl je bdělá, kolečka v hlavě se točí, ale tělo není ochotno jít s sebou. Několik lékařů mi řeklo, že záleží jen na mé vůli zůstat naživu. V rozhodnutí mi pomohl krásný vztah, který máme s manželem. Uvědomila jsem si, že by si ode mne nezasloužil, abych to vzdala. Zavolala jsem několika kamarádkám z mládí a ty se ochotně zapojily. Nakupovaly mi, vařily, uklízely a povídaly si se mnou. Jak se jim podařilo vrátit mi chuť k životu a rozchodit mi domácnost, začaly jsme uvažovat i o dalších aktivitách. Slíbila jsem jim, že zlepšení mého stavu oslavíme svoláním více kamarádek. Jakmile jsem měla úkol před sebou, musela jsem slib splnit. A na setkání jsme si vymyslely, že založíme občanské sdružení, jehož posláním bude plné využití potenciálu žen ve prospěch celé společnosti. Tak vznikla Mezinárodní síť žen. Počátky byly vpravdě skromné, ale dopad překvapivě veliký.
Takže síť pokračuje?
Naše občanské sdružení má kolem 90 členů a udělalo za čtyři roky od svého vzniku spoustu dobré práce. Členská základna se mění, přidávají se k nám muži a naše projekty a programy mají zaměření širší než jen ženskou otázku. Proto jsme se rozhodli rozšířit své poslání na "plné ocenění lidského potenciálu" a změnit jméno tak, aby odráželo širší obzory. Po dlouhém hledání jsme zvolili jméno ALTISA. Zní hezky, ve všech jazycích se dá vyslovit a nepotřebuje překlad. I po telefonu je srozumitelnější.
Co a jak tedy děláte, aby se ocenil lidský potenciál? Není to tak trochu moc najednou?
Nepokoušíme se spasit svět. Však podobné pokusy zatím vždy špatně dopadly. Naučila jsem se za mnohaleté manažerské působení mít sice stále na mysli velký a také vzdálený cíl, ale pracovat k němu po troškách. Každá společnost je jen tak bohatá a vyspělá (materiálně i duchovně), jak dokáže využít svého potenciálu. V nové době jsou právě lidé nejcennějším potenciálem. Společnost, která se rozhodne dát všem svým členům šanci k uplatnění a k seberealizaci, bude na tom jistě lépe, než ta společnost, která část svých členů jakkoliv diskriminuje a nevyužívá jejich příspěvku k celkovému blahobytu. Tohle jsou jednoduché pravdy, ale k jejich uvedení do praxe je zapotřebí změnit staré stereotypy, opravit předsudky, vnímat současnost s ohledem na budoucnost a bez zatížení nežádoucími jevy minulosti. Potřebuje to debaty, diskuse, publicitu těchto názorů ve sdělovacích prostředcích, spolupráci se všemi, kteří mají stejné nebo podobné zaměření, a hlavně konkrétní projekty. To se nám daří. Uspořádali jsme několik diskusních cyklů s odborníky na témata jako Žena a trh práce, Senioři v novém století. Naši členové mají spoustu kontaktů a díky nim doporučují nadějné, ale zatím málo známé projekty a programy pro spolupráci s námi. Nabízíme pomoc v poskytnutí publicity poté, co jsme si prověřili, že projekt či program je solidní, dobře vedený a chybí mu jen zviditelnění. Takhle se nám podařilo získat hodně podpory pro program rekvalifikace vězeňkyň, pro program zaměstnání romských švadlen. Na kulturním poli jsme "objevili" skvělou hudební skladatelku, paní Geraldine Mucha, snachu malíře Alfonse Muchy a uspořádali tři koncerty z jejího komorního díla. Propojujeme kvalitní jedince, neziskové organizace, podnikatele, jsme v kontaktu s mezinárodními sítěmi odborníků a profesionálů. Informujeme naše členy a příznivce v měsíčním Věstníku, scházíme se pravidelně pro vzájemnou inspiraci a rozšiřování osobních kontaktů. Postupně si vytváříme společenství lidí, kteří si důvěřují a kteří společně objevují nové příležitosti, nové hodnoty. Dává to nám všem lepší šanci k účinné spolupráci, a k uplatnění všeho dobrého, co v každém z nás je a co zase na oplátku přinese něco dobrého nám všem. A v tom vidím -- po všech svých životních zkušenostech -- smysl svého života, takže nemohu než být stále optimistická.