Příležitost druhá nejnadějnější

5 2006 Dějiny česky
obálka čísla

V horkém srpnovém dni roku 1278 skončila bitva. Jedna z mnohých v dějinách. Zemřel v ní statečný muž a zdatný král Přemysl Otakar II. Zůstalo po něm kvetoucí království, mladá vdova a osiřelý jediný dědic - syn Václav a několik dcer. Jeho protivník a vítěz v bitvě, rakouský panovník z rodu Habsburků Rudolf, nelenil. Uměl znamenitě "kout železo, dokud bylo žhavé". Několika smlouvami si zajistil zisk z vyhraného sporu. Pětiletá správa Moravy majetkem nepříliš oplývajícímu králi nahradila náklady na válku. Kromě toho sjednal dva dynastické sňatky mezi oběma rody. Syna Rudolfa zasnoubil s dcerou poraženého českého krále Anežkou, jejího sedmiletého bratra Václava se svou stejně starou dcerou Gutou-Jitkou. Svatby, bez ohledu na krátkost doby, která uplynula od smrti jejich otce, se konaly za pouhých pět měsíců v lednu 1280. Místem obřadu se stala stříbronosná Jihlava. Zdálo se, že nastane klid a mír. Správa země a poručnictví nad nezletilým kralevicem Václavem bylo svěřeno Otovi Dlouhému markraběti Braniborsk ému především proto, že byl manželem sestry Přemysla II. Otakara, Boženy. Kromě toho za péči o budoucího krále dostal bohatě zaplaceno 15 tisíc hřiven stříbra (1 hřivna = 253 g).

Budoucí král ve vězení

Stalo se, co nikdo nečekal. Bohatě se naplnila dvě česká přísloví - s jídlem roste chuť, a to o kozlu zahradníkem. Markrabě nejenom spolu s vojskem zemi bezohledně ožebračoval, ale neváhal malého Václava s matkou Kunhutou uvrhnout do vězení na pevném královském hradě Bezdězu. Královna vdova po nějakém čase uprchla, ale jejího synka čekalo ještě pět dlouhých let v různých vězeních v sousedním Braniborsku. Soudobé prameny uvádějí, že se mu často nedostávalo nejen jídla, ale i řádného oblečení. Chodil i v zimě v tenkých šatech a rozbitých botách. Když se konečně šlechta rozhodla dostat dítě - Václava z vězení, Ota požadoval další tisíce hřiven výkupného. Zdraví dvanáctiletého kralevice bylo natolik podlomené, že vyjednavači váhali, neboť se báli jeho předčasné smrti. Poměry během pěti let Otovy správy byly přímo děsivé. Nejenom strázně působené vojáky a neustálé boje mezi jednotlivými rody, ale navíc několikaletá neúroda vedly k ohromné bídě. Soudobý kronikář napsal:

"Ba dokonce - je to hrozné slyšet a ohavné, ale nemůžeme to přejíti mlčením... - někteří zabíjeli lidi v této bouři bídy a požírali je jako štěkaví psi, aby se zachovali na živu. Někteří pak kradmo odnášeli v noci oběšence ze šibenice, odvrhše bázeň boží a pozbyvše lidského studu, mrtvoly jejich jedli..."

Není co dodat. Do jednání o vydání kralevice zasáhl zřejmě v obavě, že jeho plány s českým královstvím nevyjdou, Václavův tchán, Rudolf Habsburský.

Václav a Záviš

A tak s velkou slávou v máji - nejkrásnějším měsíci roku 1283, vítali útlého, bleďoučk ého Václava v Praze. Páni i rytíři vyjeli daleko za hradby vstříc hošíkovi, do něho ž všichni vkládali naději v lepší časy. Ulicemi města zněla slova starodávné písně "Hospodine, pomiluj ny", hymny středověkého českého státu. Dvanáctiletý chlapec přirozeně nemohl vládnout sám. Po létech strádání, osamění, se rád stulil do matčiny náruče. Léta mu byl rádcem druhý manžel královny Kunhuty Záviš z Falkenštejna. Pocházel z mocného rodu pánů z Růže - Vítkovců. Ve schopném a oslnivém otčímovi nacházel dospívající chlapec svůj vzor. Když bylo chlapci 14 let, matka Kunhuta zemřela. Mladý král podléhá vlivu svého tchána a manželky Guty, aby omezil moc rodu Vítkovců a tím i Závišovu. Po pěti letech dává nevlastnímu bratrovi levobočku Mikuláši Opavskému plnou moc naložit s uvězněným Závišem podle jeho uvážení. A ten dává rozkaz k popravě bývalého prvního muže království.

O Václavově nejistotě svědčí, že v roce Závišovy popravy 24. 8. 1290 a na důkaz svého pokání zakládá blízko Prahy cisterciácký klášter nazvaný "Aula regia" - Dvůr palác králův. Stal se i místem posledních Přemyslovců.

Schopný politik i diplomat

Devatenáctiletý král Václav II. byl i na středověk předčasně vyspělý. Málokterému z českých panovníků se dostalo tak nespravedlivého soudu o jeho osobě i činech. Kdo ví, jestli to zčásti nezavinil velký italský básník Dante. V Božské komedii pochválil Václavova otce slovy: "...vlád zemi, v níž je vodstev zrod, jich příval k Labi jde Vltavou a Labem k moři, slul Otakar a v plenkách lepší býval než s vousem Václav, jeho syn, jenž zase jen lenivost a neřest v sobě míval..." a dále "... žít bude zhýralost a zdětinštění jak španělského, tak českého krále, jenž zdatný v ctnosti nebyl ani není..." Ve svém hanění nezůstal sám. František Palacký ho charakterizoval jako nervózního, bojácného, protože se bál bouřky a omdléval při spatření kočky. Vytýká mu dokonce lenost, slabost, a tvrdí, že se nechal ovládat svými rádci. Kdyby byl opravdu lenivý a neschopný, tak by sotva dokázal obnovit v zemi pořádek, klid a blahobyt. V zemi, kde do jeho příchodu se jednotlivci, skupiny domácí i cizí, rvali mezi sebou o statky a úřady jako psi o kost, kde léta nebyly bezpečné cesty, lidé si nebyli jisti ani životem ani majetkem. Navíc mu byl určen nelehký úděl dítěte slavného otce. Celý život ho srovnávali s jeho mužným a rytířsk ým otcem a on se mu jistě toužil vyrovnat. Ale byl jiný, proto ne horší. Volil jiné prostředky, častěji cestu diplomatického vyjednávání než otevřeného střetu. Když bylo třeba, tak přes svoji tělesnou nedostatečnost vytáhl do boje. Dokázal zkrotit odbojnou šlechtu úřady, odměnami, připout áním k honosnému dvoru. Měl talent vybrat si schopné spolupracovníky, neváhal hledat v cizině. Mezi nejschopnější patřil Petr z Aspeltu. Ten to z venkovského chlapce dotáhl až na arcibiskupa v Mohuči. Václav ho jmenoval kancléřem, a to jak pro jeho talent a diplomatickou obratnost, tak pro pověst dobrého lékaře, takže mu mohl být rádcem i při jeho časté churavosti. Dalším z výtečných mužů byl italský právník Gozzo z Orvieta. Ten mu pomáhal jednak při práci na proslulém Horním zákoníku "Jus regale montanorum". Zákoník patřil k nejlepšímu, co bylo vytvořeno ve střední Evropě v oboru právního ošetření těžby drahých kovů a ražby mince. Pražský groš s královským portrétem byl jako nejkvalitněj ší mince všude v Evropě ochotně přijímán po dvě století. Ač Václav sám neuměl ani číst ani psát - i když nebyl mezi současníky výjimkou - tak se živě zajímal o literaturu jak náboženskou, tak světskou. Díky skvělé paměti znal dokonce Písmo svaté. Mohl a vedl disputace s nejvyššími duchovními. Latině se naučil tak, že kronikář zaznamenal: "...proti bezpečným pravidlům umění gramatického se jen velmi zřídka prohřešoval..." To ho patrně vedlo ke snaze založit v Praze vysoké učení.

Jeho plán narazil na odpor místní šlechty tak "Studium generale" bylo založeno až o padesát let později jeho vnukem Karlem IV. Podobně odpor domácí šlechty zmařil plán na sepsání zákoníků na základě římského práva. Někdy je též označován pří- domkem "mnišský" král, a to pro velkou zbožnost. Pravidelně a dlouho setrvával na mši, oblékal i žíněné roucho kajícníka. Co a kdo mu byl útěchou v těžké době vězení než kněz a modlitba. Celý život se obracel k Panně Marii, inspiroval Jindřicha Poustevníka k sepsání krásné legendy o Panně Marii a Žákovi. Rád sbíral ostatky svatých, prý mezi nimi byly kosti anglického světce Tomáše Becketa. Nelze nevzpomenout podobné vášně jeho vnuka Karla IV.

Byl plný rozporuplnosti, která se projevovala na jedné straně hlubokou, u panovn íka až neobvyklou zbožností, na straně druhé nádherymilovností. Zval ke dvoru umělce - minnesěngery z Německa.

Ti ho ve velké básnické sbírce rytířských veršů udávají jako autora tří výtečných milostných písní. Zlatníka si pozval až z daleké Byzance, na stavbách pracovali výteční kameníci. Bohužel se mnoho stavitelských památek z jeho doby nezachovalo, dílem padly za oběť husitským válkám, dílem josefínským reformám. Obrázek o jejich kráse si můžeme učinit ve zbytcích kláštera Zlatá Koruna v jižních Čechách.

Opravdu královská korunovace

Mnozí mu vyčítají pestrý milostný život. Se svou první ženou Gutou-Jitkou měl deset dětí, přežily ho čtyři. Měl několik neman želských dětí a kroniky se pochvalně zmiňují o milostnici Anežce. Oceňují krásu jejího vzhledu i ducha. Po tříletém vdovství se oženil opět víc pro potřeby rodu s dvanáctiletou Eliškou, sirotkem po Přemyslovi II. Velkopolském a švédské matce Rychenze, po níž jí přezdívali v Polsku Ryksa, v Čechách Rejčka. K jeho cti dlužno říci, že sňatek konzumoval až po dovršení čtrnáctého roku mladičké manželky. Rok před jeho smrtí se narodilo poslední královské děcko, opět dcera jménem Anežka. Ani oba sňatky, ani milostnice nejsou v královských rodech nic neobvyklého. Většina ze sedmadvaceti let Václavovy vlády byla více vyplněna povinnostmi než zábavou. Současník o něm napsal: "...mnohé noci tráví bez spánku, péče o království, Bohem svěřená vláda nad tolika lidmi denně, tak mnohonásobně ho tiskne starostmi, až jimi jest zmítán jako list ve vichřici..."

Svou touhu vyrovnat se obdivovanému a respektovanému otci, i oblibou v přepychu a nádheře, kterou zřejmě zdědil po své temperamentní matce, uherské princezně, vrchovatě naplnil po čtrnácti letech vlády, kdy konečně došlo ke korunovaci manželského páru. Vše se odehrávalo v čase svatodušních svátků v červnu roku 1297. Zprávy o pražských slavnostech zaznamenalo mnoho kronikářů. Do Prahy se sjela řada církevních i světských hodnostářů. Korunu na Václavovu hlavu položil mohučský arcibiskup - jeden z kurfiřtů. Cena korunovačních klenotů byla odhadnuta na víc než 5000 hřiven stříbra. Znak českého státu na králově štítu byl z perel zasazených do zlatého podkladu, drápy byly z rubínů. Králův korunovační plášť byl ze zlatých plátků, každý zdobilo pět drahokamů. Hostina se konala na levém břehu Vltavy na Újezdě. Pod honosnými stany se jedlo na zlatém a stříbrném stolním náčiní. Podle záznamů královských notářů byla vydávána píce pro víc než 190 tisíc koní (!). Ani na lid, který se shromáždil ve městě na pravém břehu, král nezapomněl. Čtyři dny si mohl každý načepovat víno z kašen, které byly zřízeny na Starém Městě. Domy byly ověšeny koberci, celé noci ulice osvětlovaly pochodně. Všude předváděli své umění četní hudebníci, kejklíři, tanečníci. Konaly se početné turnaje. Den po korunovaci se hosté odebrali do kláštera ve Zbraslavi, kde král pasoval na rytíře dvě stě čtyřicet domácích i zahraničních šlechticů. Jediným stínem nádherných oslav bylo, že Václavova žena Jitka, ač v šestinedělí s desátým dítětem, se korunovace musela zúčastnit, ale za 16 dní zemřela. Tak nemilosrdný býval osud středověkých žen - urozených i neurozených. Králi Václavovi zbývalo pouhých osm let života.

Příležitost polská i uherská

Tento často churavějící, údajně lenivý a duševně neschopný muž, v nich stihl získat korunu polskou a nechat se korunovat ve staroslavném arcibiskupském městě Hnězdně, byla mu nabídnuta koruna uherská. Obě jistě ne pro neschopnost, ale patrně proto, že země pod jeho vládou vzkvétaly, měly dobrou správu a dobře platily stříbrnými českými groši. Názory současníků na spojení česko-polské se různí. Někteří mu vyčítali upřednostňování cizích úředníků a hodnostářů - především německých - před domácími. Václav však přihlížel především ke schopnostem. Olomoucký biskup napsal biskupovi krakovskému prozíravá slova: "...Země česká a polská jsou jako dvě stěny téže budovy, spojené jediným úhelným kamenem." Není k nim co dodat ani dnes. Ve 13. století si navíc byly obě země jazykově blíže než dnes.

Krátkou - bohužel - Václavovu vládu v Polsku charakterizoval poznaňský analista: "...pod Václavem králem největší mír a spravedlnost v Polsku vládly..." a kronikář nádherného kláštera v polské Oliwě si povzdechl: "...pod stínem jeho moci království polské se ve všech dílech svých těšilo dokonalému dobrodiní míru..." Neznám větší pochvalu pro vládce než tu, že ochrání zemi před hrůzami války. Králi zbývalo od korunovace polským králem pouhých pět let života. V den letního slunovratu roku 1305 podlehl nemilosrdné tuberkulóze. Bylo mu pouhých 34 let. Ke škodě obou království.

Václav II. byl pozoruhodnou osobností, složitou, rozporuplnou. Věděl ale, co dělá dobr ého vládce v každé době. Vláda - toť služba, služba lidem v zemi, které vládne. Přes pohrdavá slova slavného Itala a dalších je pro mě, jak napsal jiný Florenťan, chlapcem "podivuhodné něžné krásy a mužem pevných zásad, silné vůle, neboť jedině síla ducha mu pomáhala přemáhat slabost těla, za kterou mohlo především neutěšené dětství."

Jana Volfová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012