Fiktivní rozhovor se spisovatelem Janem Benešem

Podle článku (včetně citací) Luďka Navary Ať zažil časy dobré, nebo zlé, stále píše, uveřejněném v MF DNES 15. prosince 2005, připravila Marie Sládková.

Nedávno jste se vrátil z Ameriky. Jak to tady vnímáte po tak dlouhé době?

Vrátil jsem se, protože jsem se doma zase cítil bezpečně. A to je právě domov. Místo, kde se cítíte bezpečně. Hned 28. listopadu jsem byl tady. Důvody exilu pominuly. Musím ale přiznat, že jsem se s návratem možná trochu unáhlil. Vadí mi jakási neochota přijímat nové informace. Zásadní chtivost a závist, která ovlivňuje lidský úsudek. Chybějí křesťanské zásady, tradice, kterou nabízel Skaut, Sokol. Lidé, ti dole, konají stále jako jacísi poddaní a ti nahoře se zas předhánějí v tom, který z nich dá horší špatný příklad.

Vy sám jste brzy získal své vlastní. Vysoko školská studia střídala léta ve vězení...

Poté co jsem vystudoval uměleckoprůmyslovou školu, skončil jsem na dva roky ve vězení za podvracení bojové morálky mužstva, nedovolené ozbrojování a krá- dež vojenských podvlékaček. Když mě pustili, studoval jsem dálkově právnickou fakultu, scénografii a dějiny umění. V roce 1966 jsem putoval znovu, tentokrát za vlastizradu - za podvracení socialistického společenského a státního zřízení. To spočívalo ve sbírání podpisů na petici za mimořádný sjezd spisovatelů, ale také za to, že jsem v zahraničí bez povolení tiskl nějaké své práce. Pustil mě až sám prezident Novotný v den své abdikace. Údajně to byl jeho poslední státnický akt a já poslední politický vězeň té doby.

Následovala krátká idyla roku 1968...

To jsem se vrátil ke své novomanželce - zatkli a zavřeli mě 14 dní po svatbě. V březnu 1968 mě propustili na svobodu a hned jsem dostal pozvánku na volbu nového prezidenta. Najednou jsem mohl publikovat doma. Jezdil jsem po besedách a dokonce jsem začal stavět dům.

Jenže jedenadvacátého srpna přišli sovět ští vojáci a byl konec.

Už od studií jste psal a měl za sebou řadu spisovatelských úspěchů. Vaše práce publikoval Plamen, Literární noviny, Host do domu a jiné. O Vašem románu Druhý dech Graham Green napsal, že je lepší, než Jeden den Ivana Denisoviče od Solženicyna...

Řada věcí se do prodeje ale vůbec nedostala, nebo byla stažena, ale napsal jsem dvě sbírky povídek: Do vrabců jako když střelí a Situace a romány Trojúhelník s madonou a Druhý dech. Když byl přeložen do angličtiny, dostal se v USA na jedenácté místo v žebříčku bestsellerů a to mi přineslo ještě jednu výhodu - peníze. Zvláště jsem je ocenil v začátcích v Americe.

JAN BENEŠ (1936) pochází z rodiny důstojníka z povolání, který před válkou pracoval na ředitelství opevňovacích prací budujících bunkry proti Hitlerovi. Matčin otec byl 11. září 1943 popraven v Berlíně.

Z jeho posledních prací jmenujme autobiografickou knihu vzpomínek Moji výbušní příbuzní (Vzpomínky nejen automobilové) nebo podobně konstruovanou Psové a jiné anomálie, v níž vypráví o svých psech od dětství až po současnost. Rozsáhlá je i kniha Čas voněl senem s podtitulem Stručný přehled dějin VKS(b).

Jaké to ze začátku bylo?

Utekli jsme s manželkou, jenže doma zůstaly děti. Myslel jsem si, že je brzy dostaneme za sebou. Komunisté sice dělali problémy, ale většinou rodinné příslušníky po měsících handrkování propustili. U mne to trvalo deset let. Sedmatřicetkrát se žádalo a vždy bez výsledku. Až se do toho vložili americký senátor Daniel Patrick Moynihan a Američané začali na Československo tlačit.

Nakonec řekli, že je pustí, ale musíme do Washingtonu na ambasádu. Nesehnali jsme letenky, a tak jsme tam jeli autem. Když jsme vešli dovnitř, udeřil do budovy blesk a všechny mašiny přestaly fungovat.

Nakonec se zase nic nedělo a poslední zamítnutí jsme dostali s datem 21. srpna 1978. Krátce poté to rozhodnutí zrušili a děti nám vydali. Dnes mi vadí především to smířlivé vyrovnání s komunismem. Když jsem podal žalobu, že nám deset let drželi děti za železnou oponu, ukázalo se prý, že je to promlčené.

Jak se díváte na polistopadové vyrovnání?

Václav Havel mi byl za svědka na svatbě, dodnes se něj však dívám kriticky, zazlívám mu, že byl po listopadu ke komunistům příliš vstřícný. Ale uznání nám pro bratry Mašínovy. Příkladní to lidé. Každý je úspěšný tak, jak vychová své děti. A generál Mašín, hrdina protinacistického odboje, byl velmi úspěšný.

Co jste dělal v Americe?

Vystřídal jsem nejrůznější zaměstnání. Byl jsem opravářem jeřábů, pak jsem měl na starosti sekání trávníků. Bylo to pro mne uspokojující zaměstnání. Byl jsem šéfem party Portorikánců, byl jsem tedy vedoucí a na čerstvém vzduchu... Uživil jsem rodinu a ještě podporoval rodinu doma. Působil jsem rovněž jako odborný pracovník v ústavu mezinárodních vztahů v Harvardu. Usadil jsem se v roce 1974, když jsem se stal zaměstnancem ministerstva obrany a k tomu jsem přednášel, po USA i Evropě. Roku 1984 jsem dostal od amerického presidenta vyznamenání Za zásluhy a můj nadřízený mi řekl s úsměvem - děláš dobrou práci. A protože značné procento mých graduantů končilo na americké ambasádě v Praze, dodal: Ale pamatuj, že tvým úkolem není vychovávat z Američanů patriotické Čechoslováky. Ale především jsem psal, hlavně do československých exilových Amerických listů (těm se jednu dobu přezdívalo Benešovy), vyšly mi dvě knihy povídek a román Zelenou nahoru.

Jak se Češi dívají na exulanty?

Po 28. listopadu jsem znovu přijel v květnu 1990 a přivezl berle do jedné pražské nemocnice. Do rozhlasu asi 800 pásek, kurzy angličtiny... Člověk si myslel, že může něco udělat. Ale brzy jsem získal pocit, že povinností nás emigrantů bylo přijet, polo- žit tady nějaké dolary a zase vypadnout.