ŽIDÉ

10 2001 Aktuality česky
obálka čísla

    V letošním podivném podzimu uplynulo 60 let od onoho osudného okamžiku, kdy byly vypraveny první transporty Židů, etnika, které tu žilo nepřetržitě od 10. století, jehož kultura je neodmyslitelnou součástí kultury našich zemí. Ve zprávě židovského obchodníka Ibrahima ibn Jakuba se také dočteme první historickou zprávu o životě ve městě Praze. Vděčíme mu za mnohé. V tisku jsem našla několik drobných vzpomenutí. Dlouho se chystám seznámit čtenáře Českého dialogu s knihou, která má pro mne nejen zvláštní kouzlo, ale i zvláštní okolnosti.
    Na počátku byl dům, kolem kterého jsem chodila, jezdila a něčím mě přitahoval. Ovšem staré domy, především ty secesní, ozdobené ladnými ornamenty trošičku bizarními s motivy květin i zvířat mě okouzlovaly odjakživa. Obdivuji i dokonalost řemeslné práce na všech detailech oken, dveří, klik a krásu secesních skleněných výplní. Ovšem braly a berou stále zkázu. Vraťme se k mému tajemnému domu. Stojí pod zámkem v záhybu silnice, je krásně secesně barevný, mírně omšelý, ozdoben monogramem pro mě neznámého majitele. Zkrátka krásný, tajemný, a tak jako většina starých domů, omšelý a osamělý, jako někteří staří lidé. Vždy jsem mu při míjení věnovala tichou pozornost. A teď to přijde! V loňském roce se mi dostala do rukou kniha s názvem, který mě okamžitě oslovil -- Pevnost mého mládí. Každý nebo skoro každý máme v sobě hluboko schovanou nějakou tu jistotu, která nám pomáhá žít a přežít, ustát životní radosti a bolesti. Jméno autorky Jana Renée Friesová mi nic neříkalo. Jemná dívčí tvář na obálce také ne. Vydala Trizonia 1997. Vyprávění je věnováno dceři Lence, její rodině a manželovi. Dýchlo to laskavostí a potom už první listování, začínám tak vždycky se stejnou dychtivostí objevitele a nenasytného čtenáře. A potom šok po několika prvních stránkách -- obrázek a na něm "můj dům". O to dychtivěji jsem začala číst. Ač jsem od mládí přečetla řadu knih o osudech Židů v druhé světové válce, viděla řadu filmů, z nichž dodnes nejvýše cením Radokovu Dlouhou cestu a při letošním výročí odchodu prvního transportu jsem ji v programu České televize postrádala, slyšela i vzpomínky těch, kteří přežili, tak kniha J. R. Friesové spojuje tragickou zkušenost s optimismem mládí, které žije a miluje i v ;nejstrašnějších okamžicích. V knize se prolíná beletristické vyprávění s řadou dokumentů obecného i soukromého charakteru. Svou bezprostředností osloví čtenáře každého věku. Je jako pohlazení pro duši od vzácného člověka. A aby náhodám nebylo konce, tak paní Friesová má malý domeček v ;malé vesničce Podolí, kde moje maminka až do svých sedmdesáti let třikrát týdně prodávala v malé prodejničce Jednoty, protože přeci si tamější starší obyvatelé zaslouží mít něco na zub i základní potraviny, když už moc nemůžou dojet do města. Když odešla, prodejnu zrušili. A od ní jsem slyšela, že domeček si koupili nějací doktorovi, moc milí lidé a byli to právě manželé Gregorovi, takže jsem o nich věděla, aniž bych tušila, že mě někdy tak dojme a zároveň naplní tichou radostí kniha Pevnost mého mládí J. R. Friesové.
    Přijměte prosím moje krátké vyprávění o jednom domě a jedné knize jako vzpomínku na tisíce těch, po nichž byla pouze jména v Pinkasově synagoze na Starém Městě v Praze.


Jana Volfová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012