I left my Heart in (San Francisco) in Dobruška?

4 2006 Naši ve světě česky
obálka čísla

V šedesátých letech minulého století si snad každý broukal písničku proslavenou Frankem Sinatrou, kterou napsal Tony Bennet, o tom, jak zanechal své srdce v San Francisku, které, a to musím přiznat, je opravdu hezké. Mně však při psaní tohoto příspěvku napadají trošku jiná slova, a tak budu psát o tom, že jsem zanechal své srdce v Dobrušce. Jak k tomu došlo? Během svého více než třicetiletého života, stráveného v Čechách jsem se do Dobrušky nikdy nedostal, i když jsem četl F. L. Věka, ale za svého více než čtyřicetiletého pobytu v USA jsem se dostal do San Franciska několikrát. V čem tedy vězí to, o čem chci psát? Nemohu a nechci přirovnávat tato dvě města. Historie Dobrušky je pochopitelně mnohem starší než historie San Franciska, počtem obyvatelstva a počtem mrakodrapů se Dobruška rozhodně nemůže rovnat San Francisku, ale v tom to není. Jazykové kurzy pro zahraniCní Cechy

Jsem penzista, ale stále dost činný v krajanských akcích, čtu české knihy a publikace, poslouchám českou hudbu a díky internetu i pravidelné vysílání českého rozhlasu, mám dostatečnou zásobu videopásek českých filmů a pracuji jako překladatel na volné noze. Čili jinými slovy, stále se zajímám o kulturu a dění ve své rodné zemi, a tak mne upoutal někdy na jaře minulého roku inzerát o jazykových kurzech Univerzity Karlovy, pořádaný v Dobrušce. Posléze jsem v poště našel hned několik dopisů, a to jak z Ministerstva školství České republiky, konzulátu a Vyslanectví České republiky, že moje zadost o studium byla kladně vyřízena a že 29. července začínají kurzy českého jazyka pro zahraniční krajany v Dobrušce. Pochopitelně jsem měl radost, speci álně, když jsem si přečetl, že mi bylo uděleno studentské stipendium. Uvědomil jsem okamžitě všechny své přátele a známé na druhé straně oceánu a začal se připravovat. Ubytování bylo zajištěno přímo v Dobrušce, to by tedy nebyl problém, stravování také, čili teď jen zajistit letecké spojení. Jeliko ž jako překladatel také používám polštinu a mám písemné a osobní spojení s několika polskými přáteli, rozhodl jsem se pro cestu do Prahy s mezipřistáním ve Varšavě. Vše dobře dopadlo, prohlédli jsme si Staré město a já pak pokračoval do Prahy, kde na mne již čekala Eva Střížovská, vydavatelka Českého dialogu, jehož jsem zástupcem pro USA. Uvítání, ubytování, první dávka českých knedlíků a první procházka Prahou, určitě nejkrásnějším městem na světě.

První dojmy a ztráta doklad?, peněz a úvěrových karet.

Lidí bylo všude plno, a tak jsem ani nepostřehl, že mi hned první den někdo sáhl hluboko do kapsy a vytáhl moji peněženku i s penězi a doklady. Nepříjemná záležitost, ale ne světoborná. Šel jsem ztrátu ihned ohlásit na Městskou policii v dolní části Václavského náměstí, kde skoro po třech hodinách čekání byl se mnou sepsán protokol, který byl mimo jiné neúplný a na kterém bylo i špatné datum. Jak jsem později zjistil, tento časový rozdíl dal šikovným kapsářům dostatek času, aby nakoupili na moje dvě kreditní karty zboží za více než pět set dolarů čili přibližně za 11 500 Kč. Naštěstí jsem měl ještě další kartu, cestovní pas, cestovní šeky a nějakou hotovost uloženou přímo pod košilí, a tak jsem byl celkem zachráněn od toho nejhoršího. Když jsem policejního úředníka upozornil na to, že v protokolu není uvedeno, že mi také byly odcizeny peníze (české koruny, dolary a polské zloté), jeho odpověď byla následující: "Buďte rád, že jsme napsali tohle, podívejte se, kolik tady čeká okradených lidí a my se s těmi cizinci ani nemůžeme domluvit. Vy mate štěstí, že mluvíte česky. No, a pokud se týče hotovosti, tak I KDYBYCHOM NĚKOHO ZADRŽELI, tak mu sice můžeme dokázat, že má vaši úvěrovou kartu, řidičský průkaz a jiné doklady, ale odkud má ty peníze, mu dokázat stejně nemůžeme. Tady to podepište a hodně štěstí." Po zablokování úvěrových karet mou manželkou a po předložení tohoto policejního dokladu mé bance po návratu do USA byly všechny nákupy toho (nebo těch) kapsářů zrušeny a já jsem škodu nemusel hradit. Naučil jsem se však jednu dobrou věc. Pro příští návštěvu Prahy budu o hodně opatrnější, ale přesto si dám do kapsy nastraženou pastičku na myši.

A když mi někdo do kapsy sáhne, tak ho to bude hodně bolet. Ovšem jeden můj známý mi pak v Praze řekl, že bych pak mohl být souzen pro ublížení na zdraví. To, že mne chtěl někdo okrást, to je čin nedokončený, ovšem zranění ruky je čin dokončený, tak pozor, přátelé, když byste snad chtěli můj nápad napodobit, raději si tam dejte kelímek marmelády či něčeho jiného.

Ekonomická situace a co to vše znamená.

Praha je krásná, to se zpívá i v té staré české písničce a opravdu se tam od mé návštěvy před několika lety hodně změnilo, podle mého názoru k lepšímu. Obchody jsou lépe zásobeny, v restauracích je lepší obsluha, ulice, i když jsou často rozkopan é, tak se mi zdály být čistší, domy dostávají nové nátěry veselých barev, občas jsem i viděl na tváři úsměv, ale pak jsem zjistil, že to byl cizinec. Češi se stále ještě neumějí usmívat, a po tak dlouhé době socialismu se jim člověk ani nediví. Ceny jídel, služeb, knih jsou o něco vyšší než dříve a bylo mi řečeno, že se budou ještě zvyšovat, a to je pro mnohé, hlavně pro tu starší generaci, skutečně těžké přijmout, a tak musejí obrátit každou korunu několikr át, než ji utratí. Nejsem kuřák, a tak mi nevadilo, že cigarety jsou drahé, ale je zajímavé, že velké procento lidí kouří, a to i v restaurac ích a na veřejných prostranstvích. Podle nového zákona z roku 2006 se má toto částečně omezit, ale bude těžké postihnout kuřáka na zastávce autobusu, když není nikde řečeno, kde začíná a končí zastávka...

Dobruška

Počátky města, které má dnes 7000 obyvatel, sahají do středověku, kdy na křižovatce obchodních cest vyrostla osada Lestno, která později přijala po svých feudálních pánech název Dobruška. První písemná zpráva o Dobrušce je z roku 1320, ve které se měšťanům stvrzuje právo vařit pivo a osvobození od robotní povinnosti, avšak o nejstarších dějinách města je dostupných pouze málo informací, protože dokumenty z této doby byly zničeny velkým požárem v roce 1565. Město se sice vzpamatovalo, avšak třicetiletá válka zastavila slibný vývoj a od té doby Dobruška prošla velkými historickými, kulturními a politickými změnami. Kdo z Čechů by neznal Jiráskův román F. L. Věk, který je vsazen přímo do Dobrušky?

15. roCník kurzu Ceského jazyka pro krajany

Sešlo se nás tady přes sedmdesát ze třiceti třech různých zemí světa. Znalost češtiny byla také rozdílná, od toho nejjednodu ššího pozdravu v češtině až po téměř perfektní. V jednotlivých kurzech jsme měli možnost se seznámit s tím, jak se čeština vyvíjí a jak přijímá či vypouští různá slova a výrazy, včetně slangu a nářečí. Hodně brzy se však studenti, ať už ti mladší či starší velmi hezky spřátelili a nebylo žádných věkových, společenských či jazykových přehrad. Pochopitelně, že bylo velmi těžké za tak poměrně krátkou dobu usměrnit a uspokojit tak různorodou skupinu lidí. Když se někdy nějaká nedorozumění či malé problémy vyskytly, vždy se objevila usměvavá vedoucí kurzu, Mgr. Alena Obstová, naše Alenka, jak jsme jí všichni říkali, a situaci rozřešila a uklidnila. Díky za její zkušenosti, trpělivost a neustále usměvavou tvář. Každá jednotlivá skupina měla svého zkušeného pedagoga. Všichni byli zkušení instruktoři a všichni měli hodnost Mgr. Referent pro mimoškolní činnost, Josef Lukášek, měl hodnost PaedDr. A tak jsme byli skutečně v dobrých rukách, ať už jsme byli zařazeni do třídy Vlaďky Kořenové, Marie Vonesové, Mileny Petrové, Olgy Lustykové, Petra Trunce či Pavla Smoláka, všude jsme dostali výbornou výuku. Všichni pedagogové byli velmi trpěliví. Nemohu tady jmenovat všechny pracovníky, kteří se o nás starali, ale všem patří náš dík a uznání.

Výlety, exkurze, spoleCenská setkání

Měli jsme možnost navštívit celou radu zajímavých zámků, muzeí, krásných míst v Orlických horách, dokonce jsme i překročili jednou nohou do Polska. Viděli jsme, jak se dělají hodinky, taví a brousí sklo, viděli jsme krásnou sbírku uměleckých krajek, navštívili jsme výstavu uměleckých betlémů včetně světoznámého Třebechovického. Procházeli jsme starými pevnostmi i hraničním opevněním, navštívili jsme mezinárodní taneční festival, měli jsme kulturní večírky spojené s četbou či promítáním filmů, učili jsme se zpívat české písničky a tančit polku, valčík a mazurku. Každá třída měla také svoje samostatné kulturní představení pro ostatní studenty a snad největší úspěch měla parafráze na Haškova Švejka. Setkání s veřejností, představiteli několika různých měst, návštěva místní školy, pohovory s redaktory místních novin a reportéry televize, to vše jen vyplňovalo náš každodenní program.

Přijetí na Hradě

Ne každému, hlavně ne návštěvníkovi z ciziny, se přihodí, aby měl možnost se osobně setkat s představiteli politického či kulturního života České republiky. My, jako studenti jsme tu možnost měli, ať už to bylo setkání se starostou Dobrušky a některých jiných měst, ale vyvrcholením bylo setk ání s paní Livií Klausovou, manželkou prezidenta České republiky. Setkala se s námi v krásném prostředí hradní zahrady, s každým studentem si podala ruku a prohodila pár slov. Ve svém krátkém projevu popřála všem studentům vše nejlepší do dalšího života po návratu do jejich zemí. Studenti jí předali velmi pěkný dopis spolu s poděkováním, že nám všem bylo umožněno studovat v České republice a poznat její kulturu a krásy českého jazyka. Mgr. Obstová jí pak předala tričko se znakem Karlovy univerzity. Bylo to velmi srdečné a milé setkání s manželkou hlavy státu. Když přišla řada na mne a představil jsem se jí jako bývalý člen Dismanova dětského rozhlasového souboru DRDS, do kterého jsme kdysi dávno oba chodili, dostal jsem od první dámy republiky velké objetí a políbení na každou tvář. Na takové přivítání na Hradě se skutečně nezapomíná.

Chmury aneb Co kazí ty dobré vzpomínky

Jak se říká, nemůže být všechno perfektní. Jednoho trošku chladnějšího dne, kdy i poprchávalo, jsme vyjeli na zájezd do Orlických hor. Museli jsme jít nevelkou vzdálenost od našeho autobusu směrem k Masarykově chatě u Orlického záhoří. Nikde nikdo, jenom naše skupina. Překrásný výhled do Polska, fotografování, ale za chvilku nám všem začínala být zima a ti, kteří byli oblečeni jenom lehce, cítili, že je cesta začíná zmáhat. A tak jsme skoro všichni s důvěrou obrátili do ochrany Masarykovy chaty. Posadili jsme se ke stolům a čekali na číšníka. A čekali. A čekali. A čekali. A čekali. Konečně se jeden z nich objevil na scéně a celkem velmi neochotně začal sepisovat naše přání. Většinou to byl horký čaj a palačinky či nějaké buchty. Pak odešel a my jsme - ano, máte pravdu zase čekali, a čekali, a čekali. 10 minut, 20 minut, třicet minut. Za tu dobu si nás nikdo nevšiml, nikdo nám nepřišel říct, kdy nám přinesou čaj či palačinky, či buchty, a tak, když do restaurace nahlédla Alenka Obstová a ohlásila nám, že se musíme vrátit k autobusu, jsme se zvedli a chtěli odejít. Se zlou jsme se však potázali. Číšník, ten, který si sepsal, ale nevyřídil naši objednávku, nám zastavil cestu a velmi nevybíravým, až vulgárním způsobem vyžadoval, abychom zaplatili, co jsme si objednali. Jeho argument byl "Co s tím teď budu dělat?" To, ze jsme na čaj či palačinky čekali třicet minut, to ho nezajímalo. Tento výstup byl skutečně velmi nepěknou ukázkou českého pohostinství, speciálně pro ty studenty ze zemí, kde je pohostinství a péče o hosta na vyšší úrovni. Byl to skutečně jediný nepěkný zážitek a opravdu jsme se rádi vrátili do příjemného a milého prostředí restaurace F. L. Věka v Dobrušce.

Celkový dojem

Výborné letní kurzy v Dobrušce doporučuji všem krajanům, ať už žijí v kterékoliv části zeměkoule. Čtyři týdny je v životě člověka poměrně krátká doba, avšak hezké vzpomínky zůstanou na dlouhou a dlouhou dobu. Ještě jednou děkuji všem těm, kteří se o nás starali a speciální dík vzdávám Mgr. Karlu Cejnarovi, řediteli studijního střediska a Mgr. Aleně Obstové za skvělé vedení a organizování celého programu. Možná, že příští rok bude k dispozici pro studenty více počítačů. Tři pomalé počítače s připojením na internet je přece jen málo pro sedmdesát lidí, kteří chtějí zůstat ve spojení se svými rodinami. A tak znovu k úvodní větě: Ano, nechal jsem své srdce v Dobrušce a budu se tam vracet, pokud mi zdraví a peněženka dovolí.

Jan J. Neumann, San Diego, USA jjincos@san.rr.com

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012