Osud rodiny Klegových v Argentině

Před rokem jsem dostala úmrtní oznámení. V Buenos Aires náhle zemřela žena plná života, kterou jsem měla možnost poznat při své návštěvě ještě jeden rok předtím. Alice Klegová. Stále jsem měla nedokončené zápisky, její odpovědi na mé otázky, zaslané e-mailem a odpovědi jejího manžela Zdeňka. Její odchod mne natolik rozesmutněl, že jsem své zápisky a zmíněné e-maily předala studentce Literární akademie, která z nich připravila tento článek...

Fiktivní rozhovor s Alicí a Zdeňkem Klegovými Nejprve s Alicí:

Jak se seznámili Vaši rodiče?

Rodiče se poznali v přístavu Buenos Aires, kam tatínek přijel v roce 1922 a maminka v roce 1924. O pár měsíců později se vzali a odjeli do Merla (cca 20 km od hlavního města). Tam jsem se také 5. srpna 1927 narodila. Na venkově jsme bydleli asi 4-5 let, ale pak se rodiče rozhodli vrátit zpět do Buenos Aires. Tatínek tam totiž dostal novou práci a já jsem začala chodit do školy.

Byla jste jako dítě v Československu.

Kdy to bylo?

Odjely jsme do Československa s maminkou v roce 1935 a chodila jsem tam do třetí třídy. Následující rok jsme se ale vrátily zpět do Argentiny. Začalo se totiž říkat, že bude válka. V Buenos Aires jsem pokračovala dál ve studiu. Učila jsem se také anglicky a chodila cvičit do Sokola. Tam jsem se seznámila s manželem. Už je to 54 let, co jsem se vdávala. Měli jsme jen jednoho syna. Je už 24 let ženatý, má tři kluky a jedno děvčátko. Nejstaršímu Federicovi je 23 let, Germanovi dvacet, Fernandovi osmnáct a naše nejmladší bude mít 2 roky.

To je celá naše rodina v Argentině. Jak jste se dostala k práci v Sokole? V Sokole mne jednatelkou a náčelnicí zvolili. Zároveň jsem byla jednatelkou "Secretaria General" ve "Federacíon Argentina de Gimnacia". Byla jsem tam 15 let. V té době jsem začala překládat cviky do španěl- štiny. První soutěž se uskutečnila v roce 1960. Účast byla ale minimální. Ze Sokola nás přišlo 6 a z Argentinského klubu jenom dva cvičenci ve věku 18 a 19 let. Tak jsem se musela dát znovu do práce a vysvětlovat, že je nutné cvičit odmalička. Dalo mi moc práce je přesvědčit, ale nakonec mne pochopili a časem začali mladí trenéři cvičit s dětmi od 6 let. Na další soutěži se pak shromáždilo 150 cvičenců ve věku od 6 do 12 let. Dokázala jsem tak Argentincům, že je o cvičení velký zájem a počet členů začal rychle stoupat. Dnes už jezdím na turnaje mezinárodní.

V současné době se také zabýváte překlady ...

Ano. Na žádost paní Edity Hrdé, předešlé velvyslankyně, jsem přeložila do španěl štiny historii Sokola. Také překládám knihy.

Nyní se Zdeňkem:

Proč se Váš tatínek rozhodl vystěhovat s celou rodinou do Jižní Ameriky? Upřímně nevím. Ale říkalo se, že bylo v Čechách málo práce. Rozhodl se jet do Argentiny nejprve sám, aby zjistil, jak to zde vypadá. Nevím jistě, kdy přesně přijel, ale přibližně to bylo v roce 1926. Přijeli jsme za ním s maminkou a bratrem o rok později lodí Monte Olivia z Hamburku.

Z jakého důvodu vybrali rodiče zrovna Buenos Aires?

Zřejmě proto, že právě tady je přístav. Možná to tatínkovi také někdo poradil. Začátky ale byly pro maminku strašné. Bydleli jsme v tzv. "conventillo". To je dům bez oken na bocích, kuchyň a koupelna je společná pro všechny nájemníky. V domě byli švábi a v posteli byly štěnice. Maminka je polévala horkou vodou a na šváby dělala pasti. Vzala mouku, cukr a borax, vše promíchala v láhvi a směsí posypala kouty. Sousedé to tak také začali dělat. Za nějaký čas jsme se přestěhovali jinam, kde jsme už bydleli sami v tzv. "departamento". Ani tady jsme ale nezůstali. Jak vidíte, musela se maminka stále stěhovat, aby měl tatínek do práce co nejblíž. Ona sama také vedla jeden čas prádelnu. Koupila pračku a měla dvě ženy, které žehlily prádlo. Bratr a já jsme to pak rozváželi. Ale pak jsme se opět přestěhovali a už jinde nepracovala. Chodila však ráda zpívat do sboru a hrála v ochotnickém divadle.

Takže jste se stále stěhovali? Od začátku jsme bydleli v nájemních domech. Rodiče, bratr i já. Když jsem se ženil, také jsem najímal. Po pár letech jsme si ale koupili na splátky pozemek, na kterém jsme postavili za tři roky dům. Každý den jsem po práci dělal v továrně všechny rámy a okna � ovšem ze železa. Tatínek Aličky nám se stavbou pomáhal. Nastěhovali jsme se 28. října 1961. Později jsme si pořídili ještě rekreační haciendu ve Villa Gesell. Je to u moře a jezdíme tam na prázdniny.

Čím se tatínek v Argentině živil?

Tatínek začínal na stavbách jako malíř. Pak se osamostatnil a jezdil malovat a tapetovat pokoje. Občas jsem mu pomáhal stahovat starý papír. Později byl přijat do továrny, která vyráběla kuchyňský nábytek. Tam dohlížel na lakování celé výroby. Dařilo se mu dobře, takže brzy začal pracovat na vlastní pěst. Našel si místnost, ve které si zařídil svou vlastní dílnu a postupně ji celou vybavil potřebnými přístroji. Kompresorem apod. V té době se začalo stříkat barvou. Po několika letech mu začala být tato dílna malá a našel si větší s bytem. Práce se stala v té době složitější, protože se začalo barvit barvami. Ty se sušily v peci a barvilo se přímo na plech. Museli jsme proto postavit pec. S tím nám pomohl přítel pan Michl a strýc Boženský. Já už jsem byl v té době vyučený, takže jsem také pomáhal. Když přišla válka, začalo se v Argentině vyrábět vše, co se kdysi dováželo.

Tak začal tatínek natírat i pro různé továrny. Natírali jsme např. sponky na dámské botky, větráky a jízdní kola.

Šel jste v tatínkových stopách?

V podstatě ano. Po obecné škole (primario) jsem nastoupil na technickou školu (industrial), kde jsem po třech letech získal titul "Tecnico Mecanico Electricista y Motorista". Začínal jsem u tatínka jako vedoucí a rozdával jsem práci dělníkům. Měli jsme šest pracovníků a devět děvčat na skládání sponek na dámské botky, kter ých se barvilo přibližně sto, sto dvacet kilo denně. Za pár let jsem se osamostatnil. Koupil jsem malý soustruh, vrtačku a hoblovačku na železo. Přijal jsem i společníka, syna pana Michla, ale brzy jsme se zase rozešli. Rád spal a chodil pozdě do prá- ce. Pak se stal mým společníkem bratr Ota.Zpočátku se staral o rozpočet a nákupy, později jsme pořídili druhý soustruh a pracovali společně. Vytvořili jsme dvě továrny v jedné místnosti a za pár měsíců jsme koupili i český soustruh Zelenda s českou frézou Volman. Založili jsme firmu "Bratři Klégovi" a postavili jsme si novou větší tov árnu na Floridě blízko hlavního města. Firmu jsme přejmenovali na MORAVA S.A. a zavedli jsme novou mechaniku. Měli jsme až dvacet zaměstnanců. Za pár let ale bratr zemřel a já jsem zůstal ve firmě sám. Můj syn Karel v té době chodil na univerzitu, kde se stávkovalo a odboráři nepouštěli dovnitř. Několikrát musel dokonce vyjít oknem. Nakonec přestal do školy chodit a vymlouval se, že mi bude pomáhat v továrně. To se Aličce nelíbilo, ale co se dalo dělat, když se kluk tak rozhodl. Nyní toho lituje. Když nastoupil prezident Menem, obchod začal stagnovat. Menem všechny národní podniky privatizoval. Představte si, zaprodal petrolej. Nyní mají Španělé velké vý- dělky a posílají dolary do Španělska. Také se začalo moc dovážet. Hlavně z Koreje, Japonska a Číny. Argentina nemohla konkurovat s cenami. Měli jsme velké daně a mezit ím si politici plnili kapsy. Tak jsme museli propustit dělníky, v tu dobu jich bylo 17. Zůstali jsme sami a za dva roky jsme prodali i mašiny. Máme štěstí, že jsme budovu mohli pronajmout. Hůř dopadl syn Karel. Bylo mu v té době 42 let a nebyla pro něj práce. Nakonec si koupil statek, kde pěstuje drůbež.

A co váš bratr Otakar?

Ota studoval Elektrotechnickou fakultu na univerzitě. Učil se dobře, ale pak začal chodit za nevěstou a studia nedokončil. Chyběly mu tehdy prý jen dva předměty. Oženil se a narodily se mu dvě holčičky - Diana a Irene. Založil si firmu a natíral pro jiné firmy. Měl asi 6 pracovníků a 9 děvčat. Pak začal pracovat se mnou a dařilo se nám. V manželstv í měl ale smůlu. Manželka Věra se dala do sekty "Testigos de Geová". Jsou to takoví otravní lidé, co chodí po domech a snaží se přesvědčovat další, aby do sekty vstoupili. Přesvědčila i Dianu a Irene. Ota pak dostal za několik let infarkt a nesměl kouřit. Kouřil ale dál, život už ho nezajímal. Tak dostal druhý infarkt, právě u stolu při obědě a nebylo mu pomoci.

Možná budou jednou ve vaší práci pokračovat vnukové?

Uvidíme. Federico je prvním rokem na univerzitě a German je čtvrtým rokem na střední (secundario). Kam půjde dál ještě neví a nejmladší vnuk Fernando je zatím v sedmém ročníku obecné.

Hodně času jste věnoval Sokolu. Co vás k němu přivedlo?

Se Sokolem začal už tatínek s maminkou. Chodil tam odmalička i bratr Ota, ale brzo toho nechal. Jeho velkou láskou se staly plachetnice. Jednu si koupil a stal se členem klubu Y.P.F., kde učil zájemce kormidlovat. Také jsem plachetnice miloval. Ještě za svobodna jsem si jednu postavil, když jsem pracoval s tatínkem. Dělal jsem ji o poledních pauzách a po večerech v gar áži. Byla 7, 45m dlouhá. Alička ale neměla ráda vodu, tak jsem ji prodal.

Ale zpátky k Sokolu. Do Sokola jsem začal chodit v 6 letech. Na závodech jsem se vypracoval ze třetí na první kategorii a dost ával jsem řadu cen. Cvičení jsem nechal přibližně ve 24 letech, protože bylo moc práce. Později mě ale "Federace cvičení" zavolala do výboru. Byl jsem zvolen pokladníkem (tesorero), pak porotcem, organizá- torem závodů a nakonec zástupcem v "Comit é Olympico". Alička také chodila do Sokola, tam jsme se poznali. Kromě cvičení hrála i v divadle. Poté, co jsme se vzali, vstoupila do "Federace" a byla zvolená jednatelkou. Starala se o korespondenci a o organizaci na závodech. Dalo to moc práce a oba jsme hodně cestovali. Účastnili jsme se soutěží s argentinským družstvem v Chille, Brazílii a Kolumbii. V roce 1971 jsem byl vybrán na mezinárodní kurz pro porotce ve cvičení na nářadí. Konal se v Madridě a my jsme tuto cestu využili k první návštěvě Československa.