Vzácná obyvatelka Prahy 1 Meda Mládková Rozhovor v podkroví

Mecenáška a znalkyně moderního umění Meda Mládková je nepochybně osobností, jakých nemá Praha nazbyt. Ze Spojených států, kde stále ještě žije, k nám sice pouze přijíždí, její návštěvy jsou však vždy velmi účelné a pro hlavní město obohacující. Všichni víceméně známe její příběh budování Musea Kampa. Jsou zde nyní díky nezměrnému úsilí mecenášky a vytrvalému boji s byrokracií (a nejen s tou) vystaveny poklady českého i středoevropského moderního umění nedozírné hodnoty.

Medě Mládkové a jejímu, dnes již nežijícímu manželovi Janu Mládkovi, se podařilo během let v USA shromáždit cennou uměleckou sbírku. Dal jí základ malý obrázek krajana Františka Kupky, tehdy v Čechách zakázaného a v cizině skoro neznámého, dnes umělce světového formátu jako Knadinskij, Malevič a Mondrian. Celou sbírku, asi 2 000 děl, Meda Mládková věnovala českému národu. Složitá rekonstrukce objektu Sovových mlýnů, byla dokončena nedlouho před povodněmi 2002, které oddálily a zkomplikovaly jejich otevření. Muzeum i s pověstnou skleněnou krychlí, která nakonec nikomu nevadí, ba naopak budovu ozvláštňuje, přitahuje nyní obdivovatele moderního umění z celého světa.

Instituce, která tolik obohatila Prahu, již tedy bez problémů pracuje. Proto se mohla paní Meda pustit do dalšího díla. Vzhledem k osobnímu spojení s rodinou Jiřího Voskovce v Americe a s blízkostí tzv. Werichovy vily na Kampě, na jejíž využití radnice Prahy 1 vyhlásila výběrové řízení, se Medě Mládkové otevřela skvělá možnost. Vytvořit zde památník osobností Jana Wericha, básníka Václava Holana, Josefa Dobrovského a prof. Zdeňka Wirtha, kteří zde žili. Pečlivě a přesně vypracovaný projekt podložený doporučením nejvýznamnějších osobností české kultury byl však na podzim ve výběrovém řízení odmítnut a přednost byla dána konkurenčnímu projektu společnosti Colly. Ta navrhuje ve vile prezentovat malostranské povídky, modely pražských památek, pro děti loutky malostranských vodníků, prodávat suvenýry a občerstvení (zřejmě další zbytečná restaurace). Dokumenty patří spíše do městského muzea a jejich ostatní nápady dávají téměř jistotu, že jde o další pouťové lákadlo pro turisty, nic obohacujícího kulturní život v Praze.

Obě nabídky se přitom finančně prakticky nelišily, ba dokonce nabídka paní Mládkové a Musea Kampa byla nejen kulturně neporovnatelná, ale i finančně výhodnější. Výběrové řízení bylo naštěstí víceméně na nátlak veřejnosti a médií, zrušeno, a jeho výsledky anulovány "z důvodu zvýšení právní jistoty obou stran". O případu jsme informovali již v ČD 12/2005.

Při posledním pobytu Medy Mládkové v Praze jsem měla možnost položit jí několik otázek:

Paní Mládková, jaký vaše nadace zvolila další postup ohledně projektu využití Werichovy vily poté, co byla soutěž anulována?

Ten projekt zpracovávalo mnoho lidí, byl velmi podrobně a přesně připraven, není na něm třeba nic měnit. Při dalším porovnání návrhů financování obou projektů jsme zjistili, že varianta, kterou jsme my navrhli, je vlastně pro město výhodnější. Firma Colly nabídla za nájem 2 124 000 Kč ročně, my jsme nabídli 2 640 000 Kč. Výhodnější prý pro město bylo, že firma Colly chtěla nájemné začít platit hned a odečíst si náklady na rekonstrukci po uplynutí nájemní smlouvy a my jsme dávali přednost zaplatit rekonstrukci a částku $1 000 000, kterou jsem navrhovala do vily investovat, si odečítat během několikaletého plánu. Po zkušenostech s rekonstrukcí Sovových mlýnů jsem si přála vypsat nové výběrové řízení a s architekty a památkovým úřadem rekonstrukci dokončit sama. Dali jsme případ k soudu, protože výběrové řízení evidentně neproběhlo v pořádku. Nové řízení zatím nebylo vyhlášeno.

Já mám čisté svědomí, že jsem v té věci udělala všechno, co jsem mohla, neboť jsem považovala za svoji morální povinnost, tento historický dům pro Prahu zachránit. Tak jako jsem bojovala za záchranu Sovových mlýnů, kde měla být restaurace poukazující na hotel, který měl být vybudován na druhé straně parku. Viděla jsem tehdy osobně plány kanadské společnosti, která měla smlouvu o smlouvě. Na štěstí se po špatných zkušenostech sami projektu vzdali a tak jsem se ihned přihlásila a nabídla naší uměleckou sbírku darovat městu, dostanu-li možnost ji vystavit v Sovových mlýnech. Což se mi po velkch problémech podařilo. Jestli se mi nyní nepodaří získat Werichovu vilu, tak mě to již nebude tolik bolet.

Bude to ale bolet nás, Pražany. Vždyť Werich s Voskovcem zatím žádné takové důstojné místo, které by je připomenulo, v Praze nemají - a jak by si ho zasloužili! Vy jste, paní Mládková, v přímém kontaktu s opatrovníky archívu Jiřího Voskovce?

Ano. S jeho ženou Kristinou se výborně znám. Mnohokráte u nás bydlela s manželem Jiřím a velkým, oběma milovaným psem, když Jiří hrál ve Washingtonském Kennedy centru. Kristina po smrti Jiří o byla několikráte v Praze a celý archív nabízela. Přála si, aby město z Werichova domu vytvořilo museum Voskovce a Wericha, ale ani stát a ani město nemělo zájem. Před dvěma lety tedy Kristina Voskovcová věnovala archív univerzitě v Bostonu. Dala mi exklusivní právo tento archív pro mé plány využít. Připravujeme vydání celé série knížek této korespondence, na které již mnoho měsíců pilně a nadšeně pracuje profesor Ladislav Matějka, který též Voskovce i Wericha osobně znal. Byl žákem a později přítelem slavného Romana Jakobsona, který o něm tvrdil, že nezná lepšího editora. Profesor Matějka je jedním z našich nejdůležitějších vědců, jehož zásluhou vyšlo asi 80 knih ze slovanské literatury, které redigoval, stejně jako ročenky "Crosscurrent", zatím ty nejdůležitější knihy o kultuře střední Evropy v moderní době. Prof. Matějka je přesvědčen, že oba autoři tuto korespondenci považovali za literaturu, za další své dílo, kterým pokračovali přes vzdálenost, která je dělila. Evidentně věřili a doufali, že jednou, až to bude opět možné, když ne oni sami, tak někdo jiný, napojí tuto korespondenci na jejich původní dílo divadelní. Proto také byli v neustálém kontaktu a toto dílo dává velký smysl, což prof. Matějka správně pochopil a proto tak nadšeně a obětavě na tomto dalším díle Voskovce a Wericha pracuje. Máme v plánu první knížku vydat již za několik měsíců.

Co tedy předpokládáte, že by se ve vile dělo? Vila není bohužel vhodná na výstavy. Celá místnost pozůstává z mnoha velkých oken, dveří a schodiště. Představuji si umístit tam velkou fotografii Voskovce a Wericha - místnost by byla věnována k jejich poctě a měla by sloužit k promítání filmů, ve kterých Voskovec v Americe hrál se slavnými americkými herci, měly by se tam konat besedy a fóra, jejichž účastníky by byli experti na Osvobozené divadlo a podobně - v duchu V+W. Jsem vždy šokovaná, když zjišťuji, jak málo vědí mladí lidé v Praze, o roce 1968 a prakticky už nic o roce 1948, jak jsou jim neznámá jména našich vědců a vzdělanců, kteří žili v exilu vůbec. Tak jako jsem vrátila do Prahy díla umělců jako Kupka, Kolář a mnoha jiných, jejichž díla nesměla být v Čechách vystavována, tak bych si představovala vrátit do Prahy také vědomosti těch, kteří jsou dnes zapomenuti.

V další veřejné místnosti bych si představovala udělat něco podobného pro našeho velkého básníka Vladimíra Holana, je smutné a skoro neuvěřitelné, jak se u nás na něj zapomíná. Byl to snad největší básník, jak mi dokonce sám jednou přiznal náš slavný Jaroslav Seifert, což konečně opakoval ve filmu, který jsem viděla loni v létě v Letohrádku Hvězda. Tam mě pozvala jedna výtvarnice, která se zúčastnila výstavy věnované právě Holanovi�krásná výstava bez katalogu, bez návštěvníků � bylo mi smutno a znovu na té výstavě jsem se rozhodla udělat vše, abych Werichovu vilu získala a pokusila se to napravit.

Chystáte pro letošní jaro a celý rok nějak é významné novinky v Museu Kampa? Samozřejmě. Připravuje se výstava Josepha Beuyse, jehož dílo se stalo jedním z pilířů světového umění druhé poloviny dvacátého století. Jeho akce, instalace a sociální plastiky znamenaly radikální obrat od měšťanské kultury a konvencí poválečné moderny. Svojí tvůrčí metodou se stal jedním z hlavních představitelů konceptuálního umění.

V příštím roce se mohou návštěvníci Sovových Mlýnů těšit na výstavu děl vůdčí osobnosti pop-artu Andyho Warhola, který radikálně pozměnil pojetí umění a estetiky druhé poloviny dvacátého století. Další významná výstava příštího roku představí poprvé v rozsáhlejší kolekci české veřejnosti dílo slavného nizozemského malíře Pieta Mondriana, současníka Františka Kupky.

Také prý připravujete jednu zajímavou akci z jiného oboru. Oděvní designérka Liběna Rochová, která má kousek odtud, na Malostranském nábřeží ateliér, od vás prý dostala nabídku na uspořádání výstavy svých návrhů a ojedinělé módní přehlídky. (ČD 1-2/2006) Ano, Liběna Rochová tu bude vystavovat své kreace přímo mezi sochami v prostoru muzea.

A její charitativní módní přehlídka večerních toalet, to bude náročná akce. Měla by proběhnout u Vltavy před muzeem. Nyní přemýšlíme, jak to udělat, aby večerní show nevadil lodní provoz na řece, jak akci nasvítit... Původně jsme počítali s červnem, nyní jsme ale obě usoudily, že v září bývá stabilnější počasí a také touto akcí můžeme připomenout tři roky od otevření Muzea Kampa (v září 2003).

A na závěr mám otázku úplně odjinud. Paní Mládková, jste bezpochyby dnes jednou z nejváženějších českých žen. Lidé, hlavně mladí, potřebují vzory. Které další Češky si vy osobně hodně vážíte?

To je těžká otázka...(chvilka přemýšlení, ale ne moc dlouhá). A víte koho? Vážím si práce novinářky Petry Procházkové, která dělá obrovskou práci v Čečně. Nejdřív jako válečná zpravodajka, nyní jako žena, intenzivně a účinně se věnující pomoci tamnímu obyvatelstvu v jeho zoufalé sociální situaci. Její práce inspirovala i mne v pokusu o dobročinnou akci pro čečenské děti zde v Muzeu.

Děkuji za váš cenný čas a přeji hodně energie do uskutečnění dalších plánů, které tolik obohacují Prahu a Pražany.