Volby do poslanecké sněmovny 2006 Čas sklizně plod? "sametové revoluce"

4 2006 Aktuality česky
obálka čísla

Motto: "Zhovadilost všeobecná povstane, byť by komunismus i jen jedné generaci panovati měl" - František Palacký, v řeči proslovené v roce 1861 na Žofínském ostrově. "Bez práce nejsou koláče" - lidové úsloví. "Běda vládě, proti níž se postaví mravní cit lidu, její dny jsou sečteny" - Henry Ford, zakladatel americké dynastie Fordů.

Vlastností a podivnou kvalitou českého společenského prostředí je, že si přejeme něčeho, čeho si nezasloužíme. Jsem na světě již tak dlouho, abych vlastníma očima viděl, jak již třetí generace se diví, že nám vládnou, o našich věcech a životech rozhodují hlupáci a lidé nemravní. Nikdo z těch, kteří považují takový stav za nespravedlivý, si není ochoten připustit, že na tom nesemelví podíl.

Česká společnost považuje většinově za správné, že naši dědové a otcové v roce 1938 a 39 se zbraní, proti obrovské německé přesile, nehájili samostatnost své země. Vlastní stát a způsob života nestál za to, aby za něj položili život.

Když po válce nehrozilo riziko, většina velmi lehce souhlasila a strpěla vyhnání tří milionů Němců, kteří v zemi žili po staletí, a z nichž někteří s nacistickou zvrhlostí nesouhlasili.

Ti, kteří měli odvahu a věděli, že ve válce je jejich povinností bojovat za svou zemi, po válce většině vadili, po "Únoru" skončili v komunistických vězeních a táborech.

Najděte v naší zemi města, na jejichž náměstích stojí sochy hrdinů odboje a války. Neznám žádné, které by se pyšnilo sochami Kubiše, Gabčíka, kapitána Moravčíka, Josefa Mašína a dalších. Kolik dětí ví, co ta jména znamenají? Symbolem čeho ta jména a jejich nositelé jsou a pro budoucnost by měli být.

Je navýsost smutné, že pro většinu z nás jsou takové osobnosti a jména mementem vlastní zbabělosti. Pouhou existencí urážejí naši vlastní malost.

Naše země měla v komunistické éře smutný primát, na počet obyvatel nejvyšší procento členů komunistické strany. Oproti Polákům, Maďarům, snad i Bulharům nejvyšší počet popravených a vězněných. Padou ši nepotřebovali mít žádné zábrany. Nemuseli se obávat, že jejich oběti po návratu z vězení, či jejich blízcí, jim po čase vystaví účet.

Téměř všichni chodili volit, ač to "volba" nebyla. Svou účastí v tom aktu "svobodně povinného" klanění, "legalizovali" vedoucí úlohu té tlupy ničemů a hlupáků. Když jsem v mírnosti, bez hrdinství, od mladických let se odmítl účastnit té hry na "jako", označovalo mne okolí za anarchistu. Bylo přirozené, že jsem nemohl dělat kariéru a byl nejníže. Posmívali se mi, čeho tím chci dosáhnout. Ztratili jsme pojem toho, co je hrdost a sebeúcta.

Koncem osmdesátých let bylo prozíravěj ším padouchům, kteří parazitovali na naší zemi jasné, že musí změnit "nábo- ženský" kánon. Modernizovat technologii mocenské manipulace a ukázat "lidskou tvář".

Když nehrozilo nebezpečí, vyšly statisí- ce lidí na náměstí. Pokřičeli si, zazpívali, pak ujištěni sametovými estéty, že "nejsme jako oni" se vrátili do tepla k pivu a do kuchyně. Nepatrný byl počet odpovědných, kteří věděli, že změna znamená nekonečnou práci, bolí a nejde bez příkladu a jasn ých pravidel. Žádný z těch, kteří to tehdy věděli, na politické i veřejné scéně již není.

Jako poslanec České národní rady, od června 1990 a do léta 1998 Poslanecké sněmovny, jsem byl jedním z účastníků té sametové politické "frašky", kterou jsme sehráli. Herec jsem nebyl, jako celý svůj život jsem jednal "potrouble" doopravdy. Byla to jedinečná příležitost nahlédnout za kulisy, vidět a pochopit, co jsme. Z čeho se nevyvlečeme, co za nás nikdo neudělá a co si zasloužíme.

Roky jsem v české sněmovně mluvil o vyrovnání s minulostí. Žádal zákaz komunistů, říkal, že nepotrestané zlo je základem zla budoucího. Opakovaně jsem sněmovnu varoval, co nás v takovém případě čeká, jaký vývoj a budoucnost je před námi. Jak proběhne privatizace, jací lidé se chopí největší části privatizovaného majetku. Řekl jsem, "nejbohatšími a novou společenskou elitou postkomunistického českého státu se stanou lidé, kteří ke svému bohatství a postavení přijdou ne díky dlouhodobé poctivé práci, ale díky podvodům a absenci nehmotné osobní kvality, kterou zveme morálka."

Viděl jsem tvorbu "zákonů", pochopil smysl "kontinuity" právního řádu, že kontinuita znamená, "pravidlo, zákon je možno interpretovat vždy ve prospěch, v zájmu silnějšího". Ne, že smyslem zákona je hledání práva, spravedlnosti. Později jsem pochopil, že stát, lidské společenství, kde se vytratil smysl pojmu "žité morálky", může mít i nejdokonaleji napsaná pravidla, zákony - stejně nebudou platit. Nebude nikoho, kdo by je vymáhal. Pár "spravedlivých" bude považováno za blázny a bude to proto, že většina ztratila již pojem o tom, co pravda a spravedlnost je.

Po celá devadesátá léta až do dnešního času jsem jako poslanec a oponent "tak zvané", reformy a transformace lesního hospodářství do podrobností sledoval, co se odehrálo v jednom odvětví národního hospodářství. Viděl jsem až neskutečnou loupež, průhlednou, proti zásadám odpovědn ého hospodaření s lesem, i ekonomickým principům. Za patnáct let, která již uběhla, si její iniciátoři a podílníci, jen v tomto odvětví, rozkradli ke sto miliardám, všichni, kdo o lese a obchodu se dřevem něco znají, to vědí, a již patnáct let, jen s malými zá- drhely ta praxe pokračuje.

Podobné se odehrálo v ostatních odvětv ích a opět to zasvěcení dobře vědí. Stejně dobře to vědí policisté, soudci, advokáti. Kdo chce žít a podílet se na chodu "stroje " postkomunistického státu, musel přijmout "pravidla a princip kontinuity".

Před třiceti sedmi roky jsem se hluboce mýlil, když jsem na studentském mítinku ve velké geologické posluchárně Přírodovědecké fakulty Na Albertově v dubnu 1969 prohlásil - estéti mi prominou "z hovna bič neupletem". Nový generální tajemník strany, kterou jsme o dvacet jedna let později nezakázali, Gustáv Husák a léta, která následovala, mi dokázali, jak jsem ničemu nerozuměl. Z "hovna" bič upletli a práskali s ním. Pomazali téměř všechno, zalepili oči, doničili zbytky charakterů.

Výsledným efektem "sametové kúry", která následovala, bylo, že ten "sajrajt", který po sobě zanechala "Husákova éra", se naředil a dostal do každé škvíry. Kdo na konci osmdesátých let ještě nesmrděl, by dnes v Augiášové chlévě, kterým je celá naše země a v němž zůstala zavřená vrata, měl ten odér i na sobě cítit.

Při "sametové technologii" peníze na politiku, klíčové pozice a všechny výhody měli ti, kteří nám vládli již v konci osmdesátých let. Relativně nejsvobodnější volby byly prvé volby na jaře 1990, v přechodném období chaosu. Byl jsem v té době přeměny komunismu v postkomunismus v politice dost dlouho, abych viděl, co, jak a proč se odehrává.

Život a politika násobně, mají svá neúprosná pravidla, zákonitosti. Odehrává-li se politika v prostředí, kterému chybějí mravní hodnoty, étos, v takovém společenství žádný "technologický" mechanismus nedokáže udržet "zlo" v míře, zabránit mu, aby nepohltilo celou společnost a nakonec tvořilo její "normy".

Komunistickou společnost a stát bylo možno v konci osmdesátých let označit slovy Tomáše Acquinského za "peleš lotrovskou". Sametový liberalismus "vyrovnání se" s tvůrci a důsledky této peleše lotrovské mohl mít jediný výsledek. V "sametov é revoluci" jak to bylo již v jejím názvu, nebyla vůle potrestat a diskvalifikovat tvůrce systému, nastavit cestu k obnově předkomunistických hodnot. Zákonitě převzali iniciativu, vyhráli a znovu "normotvůrci" se stali lotři.

V původní komunistické mocenské struktuře bylo zdrojem moci a postavení místo, zaujímané v hierarchii aparátu. V modernizovan é "porevoluční" postkomunistické organizaci státu se zdrojem moci a postaven í stalo ovládání určitého majetkového komplexu či organizační mafie.

V komunistickém schématu státu bylo ještě možno identifikovat odpovědnou osobu nebo organizaci, v postkomunistické, modernizované organizační variantě jsou skuteční hybatelé anonymní a veřejně neodpovědní.

Formálně mají naše země i stát instituce a znaky demokratického státu a politické pluralitní demokracie. Mentalita, technologie manipulace, fungování, smysl a cíle zůstaly totalitní. Ústřední princip dnešního komunistického kapitalismu je zrůdnější, hybatelé jsou anonymní, neznámí a veřejně neodpovědní.

Politické parlamentní strany, které mají na veřejné scéně se svým projektem řízení společnosti a řešením jejích problémů soutěžit ve volbách o hlasy voličů, nejsou autentickými politickými stranami. Jsou to společnosti s ručením omezeným, "s. r. o.". Žádný dnešní politický subjekt nemá a nevyrůstá ze základu pevného hodnotového zázemí určité společenské vrstvy se svým pohledem na svět a řešení jeho problémů. Způsob vzniku politické plurality "sametovým způsobem", ze základů rozkládající se "peleše lotrovské", určil a dotváří rámec a fungování politického divadla.

Komunistický mlýn semlel celou společnost, základní masa "plebsu" neměla a nemá zkušenost a tradicí zažité návyky samosprávy svých věcí. Noví "komunističtí demokraté" všemi dostupnými prostředky úmyslně brání, aby se lidé postavili na vlastní nohy a pomalu převzali odpovědnost. Na konci osmdesátých let, fakticky již dědičná mocenská nomenklatura měla všechny výhody � postavení, organizační zázemí, kapitál, dlouholetou zkušenost se společenskou manipulací a své postavení si chtěli udržet všemi prostředky. Proti sobě měli demoralizovanou společnost a mravní bláto "vzdělanců", kteří sametově demokratizovali, aniž převzali moc a odpovědnost.

Účastnil jsem se pokusu založit politickou stranu postavenou na idejích, hodnotách a zásadách, ve vzduchoprázdnu. V prostředí, kde všechny výhody byly na straně protivníka, kde na zásady, ideje, smysl dlouhodobé odpovědnosti téměř nikdo nevěřil. Roky jsem v zákulisí viděl technologii manipulace a veřejné diskreditace nebezpečných osobností. Na druhé straně viděl "výrobu" politických stran, budoucích politiků a manažerských "bílých koňů".

Jít dnes "volit", pokusit se "vybírat" méně špatné z politických "s. r. o.", když vím, že jsou z jedné dílny? Viděl jsem výcvik a přípravu "bílých koňů", kteří v čele těch spřežení cválají. Popřel bych celý svůj dosavadní život. Ruka by mi upadla, kdybych dal svůj hlas "s. r. o." se jmény Paroubek, Laštůvka, Rath, Škromach, nebo Langer, Říman, Zahradil. Univerzálně použitelným Kalouskovi, Ambrozkovi, Svobodovi. O komunistech nemluvím, tam je zvláště "poetické", že prvním z rovných Vojtěchu Filipovi, dělá poslaneckého tajemníka jeho bývalý "řídící orgán". "Hardware" Unie svobody splnil zadání, zničení vlastního "softwaru", jsem ušetřen rozhodování.

Nelegalizoval jsem komunistům jejich péči o moji hříšnou duši v jejích "volbách", nejsem ochoten "legalizovat" postkomunistům jejich virtuální "pluralitní" volbu dnes. Kdo ještě nenahlédl naši tragickou realitu, může vybírat. Mé přesvědčení je, že vybrat nelze.

Fordova slova platila v anglosaském, původně puritánském prostředí, kde volba byla a doposud je, o smyslu politiky a politiků pro "fair play". V našem postkomunistick ém "marasmu" tato slova neplatí. V lepším případě máme před sebou dlouho cestu hledání hodnot, znovuobjevování pravdy. Trvání na poznané pravdě a ochota převzít odpovědnost. Pak snad může začít vznikat to, co Henry Ford označil jako "mravní cit lidu" a přiblížíme se času změny.

I to jsem časem pochopil, proč někteří "vzdělanci a sametoví revolucionáři" argumentovali "sametovost" v počátku devades átých let citátem, "nešťastný národ, který potřebuje hrdiny". Pochopil jsem neuvěřitelnou podlost.

Bez hrdinů a obecné úcty k nim nemáme nárok na nic jiného, než co máme, zasloužíme si to.

Čestmír Hofhanzl 15. února 2006

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012