Slovo vydavatelky - Zpráva o stavu duší

10 2001 Slovo redakce česky
obálka čísla

    V jednom rozhlasovém pořadu přirovnala jedna psycholožka lidstvo k ledovci v moři. Větší část je ponořená, nad vodu vyčnívá jen vrcholek. Tu nejspodnější, nejširší část ledovce představují primitivové, řídící se hlavně svými pudy a nezajímá je žádný vývoj.Vrstva nad nimi jsou také primitivové, ale tací, kteří se už malinko rozhlížejí po světě a začínají si klást otázky, neboť (zatím jenom) tuší, že nejsou středem vesmíru a není účelem bytí jenom plnit žaludek, rozmnožovat se a hromadit krámy. Odpovědi však nenacházejí, protože jim to mozkové vybavení ještě nedovoluje. Další vrstva je ještě v zajetí sebestřednosti, ale pomalu již začíná chápat, že může existovat jakýsi vývoj, posun někam, kam zatím nedohlédnou. Další část lidstva hledá, tápe, nachází i ztrácí.
    A tak to pokračuje až k tomu vrcholku, který je nejmenší částí té ohromné masy. A který je zároveň vrcholem prozatímního vývojového stupně lidstva. Lidé, obsaženi ve vrcholku ledovce jsou již na takové duchovní úrovni, že dovedou chápat sama sebe, svou roli na tomto světě, uvědomují si své rozumové i morální hodnoty, jsou za ně vděčni a mají za ně odpovědnost. Chápou, že jsou osobnostmi, ale zároveň i částí toho velkého ledovce a že když se rozhodnou pomáhat těm dole dostat se trošku víc nahoru, zvýší se i jejich pocit radosti a štěstí, pocit, který rozumí smyslu života. Na těchto lidech hlavně záleží, řekla tehdy psycholožka. Ti pod nimi čekají jejich pomoc, která urychlí jejich bloudění a podpoří jejich duchovní růst.
    Můžete si o tomto myslet, co chcete, i já. Nicméně, vybavila se mi tato slova při udělování státních vyznamenání prezidentem Václavem Havlem 28. října 2001. Čtyřicet tři osobností bylo vyznamenáno. Osobností, které se ve své profesi či ve svém životě vůbec zasloužily o úctu svých bližních, osobností, které pomohly zachránit něčí život, které se nebály riskovat život svůj pro dobrou věc, které celý svůj život zasvětily práci pro druhé, které dělaly jen to, co jim velelo jejich svědomí a nedělaly to pro odměnu, pro získání moci, ale pro svůj pocit smysluplnosti na tomto světě. Jména jistě již čtenáři znají z ;denního tisku, jen podotýkám, že velká část z nich jsou tzv. emigranti, exulanti, bývalí političtí vězni a bojovníci proti komunismu.
    Prezidentův projev, který předcházel udělení vyznamenání byl letos spíše smutný. Připomínal hlavně neschopnost, nevůli, ignoranci naší společnosti vyrovnat se s neblahým dědictvím komunistické a zločinné minulosti. Za jeden z důvodů označil Václav Havel skutečnost, že většina obyvatel měla s komunisty úzký vztah a že je jim dnes jaksi trapné býti proti nim. Kritizoval také přechod od marxistického učení ekonomického bytí ke kapitalistickému ekonomickému bytí podobného druhu postrádajícího právo a mravní řád. (Alespoň v naší společnosti, jak si domýšlím a vidím kolem sebe.)
    Havel také vyzdvihoval ve svém projevu úlohu a důležitost různých nadací a občanských sdružení, které mají být nepřehlédnutelnou silou působící na činnost celé společnosti.
    A to si dovolil mnoho! Zástupci Občanské demokratické strany, zosobněné jejím předsedou Václavem Klausem a místopředsedou Ivanem Langrem dštili síru a oheň. Václav Klaus se vyjádřil v tom smyslu, že Havel zneužil státní svátek. Langr nazval prezidenta chřadnoucím monarchou, který jde poučovat své poddané. Je také logické, že se Havlův projev nelíbil jak velkohlavému a namyšlenému Zemanovi, tak demagogickým komunistům. Nemohl se líbit nikomu z těch, kteří patří do přízemí, či prvního, druhého, třetího...patra zhora zmíněného ledovce, i když jejich intelekt by svědčil o opaku. Ono ale nejde o intelekt, ono jde o celou člověčí bytost, která je buď na této planetě něco platná nebo naopak škodná.
    Včera jsem se zúčastnila též smutného sezení v ;divadle Archa s redaktory týdeníku Respekt ve veřejné debatě na téma Korupce. Stalo se tak v době, kdy Milošovi Zemanovi "ujela huba", že celá vláda bude žalovat tento týdeník o 170 milionů, proto, aby byl konečně zničen. Vzápětí se ozvalo několik ministrů, že oni žalobu nedají, ať už z důvodu, že by museli složit 400 tisíc korun, nebo proto, že si uvědomují, že jejich "cena" neodpovídá ceně 100 milionů korun, jak ji vyjádřil jaksi kolektivně za ně právě jejich boss Zeman.
    No, vemte například ministra zemědělství Fencla. Regulérně (?) zakoupil kus Moravy, kde podnikají jeho příbuzní, byl čekatelem na agenta StB, což se neuskutečnilo, protože dříve přišel listopad 89. Na dotaz novin řekl, že sice donášel, ale snažil se nikomu neublížit. Jeho hodnotu mohou spíše ocenit lidé činní v zemědělství... A protože zůstává ministrem dál, asi to dělá dobře, že...?
    Nebo ministr tzv. místního rozvoje (co se rozvinulo za jeho působení, nevíme) Petr Lachnit. Také zlé noviny psaly o jeho podnikání ve firmách, které jsou jaksi ve střetu politického zájmu. Když přijal pozvání do televizního pořadu Kotel, dal 152 tisíc korun ze státního rozpočtu (kdo mu to umožnil?, to si každý ministr může vyždímat peníze ze státního, kde je o tom účetnictví?), aby mu poradenská firma poradila, jak se má v pořadu chovat a mluvit. Kromě toho platil měsíčně 50 tisíc korun svému mediálnímu poradci, jehož práci ve skutečnosti odváděl tiskový odbor.
    (Že Lachnit opilý mocí vyhodil svou tiskovou mluvčí a sekretářku, které nebyly řádně "zpracovány", aby lhaly, a tedy novinářům řekly pravdu, je již zcela logickým pokračováním nabubřelého a zcela nesoudného chování takovýchto politiků.)
    A tak by se dalo dlouho pokračovat v seznamu členů současné české vlády i ODS a komunistů.
    Naštěstí, k povzbuzení chuti do života na této planetě, nepotkávám jenom tyto zaslepené sobce, ale báječné lidi, kteří věnují své tvůrčí schopnosti tomu, aby pomohly lidem, kteří trpí válkou, agresí a vlastně zlu od jiných lidí. Ať už je to Petra Procházková, původně odvážná česká novinářka v Rusku a v Čečensku, poté zakladatelka škol pro čečenské děti, nyní zpravodajka ze Severního Afgánistánu, nebo Šimon Pánek a jeho spolupracovníci v Nadaci člověk v tísni, či lidé, kteří prostě "alespoň" darují svou krev, (naše redakční spolupracovnice Jiřina Hanzlová například čtyřicetkrát), lidé, kteří prostě tvoří, na rozdíl od těch, kteří boří. A také ti, kteří dostali 28. října vyznamenání od českého prezidenta.


Eva Střížovská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012