Promeškané příležitosti

3 2006 Dějiny česky
obálka čísla

Historie první příležitosti vytvořit velkou říši západních Slovanů

Mottem by mohlo být polské přísloví, které mě zaujalo tím, jak je jiné od našeho. Všichni jistě znáte sochu naděje, jejímž atributem je kotva. Poláci říkají: "Naděje matka hloupých." Připadá mi to mnohem moudřejší než naše: "Naděje umírá poslední" a zdá se mi, že obě přísloví vypovídají leccos o rozdílech mezi Čechy a Poláky. Možná, že počátek najdete v příběhu, který vám budu vyprávět. Celý se odehrál ve 2. polovině 10. a na počátku stol. 11. Vše začalo sňatkem, i když většina z nás ví, že manželství bývá trochu jako sázka s otevřeným koncem.

Boleslav I. Ukrutný dostal toto přízvisko pro bratrovraždu. Šlo o čin odsouzeníhodný, ale v dějinách bohužel ne tak neobvyklý. Jako panovník si vedl dobře a konflikty podle situace řešil buď silou, nebo diplomatickou dohodou. Svého činu zřejmě litoval, o čemž svědčí i to, že svému synovi, který se narodil v noci před vraždou knížete Václava, dal jméno Strachkvas od "strašný kvas", neboť strýc byl pozván právě na hostinu k oslavě křtin a otec dítě zřejmě jako pokání určil k duchovní službě. Dlouhá léta byly vedeny spory o to, zda tak řečený mnich Kristian a kronikář � autor jedné z prvních Legend o životě a umučení sv. Václava a jeho báby sv. Ludmily � je tímto synem. Dílo autor věnoval biskupovi Vojtěchovi Slavníkovci. Podle posledních výzkumů pochází první literární dílo napsané Čechem, přirozeně latinsky, z pera Přemyslovce. Vzdělání získal Boleslavův syn patrně v klášteře sv. Jimrama v Řezně, později žil v benediktinském klášteře v Břevnově dnes známém jako Klášter u sv. Markéty. Kromě výše zmíněné legendy napsal ještě Kroniku. Obojí kromě literárních kvalit je i důležitým pramenem historickým pro dějiny 10. století.

Se svou ženou, patrně z některého z německých států a snad jménem Biagota, měl Boleslav ještě další tři děti. Také syna Boleslava II. s přízviskem Pobožný - a jsme u dalšího paradoxu. Tento panovník dozajista patřil k nejschopnějším z prvních Přemyslovců. Za něho knížectví dosáhlo značné velikosti, kromě Čech vládl i Moravě, Slezsku, jižnímu Polsku (Krakovsku), Haliči až ke Lvovu, Slovensku a byl v diplomatických stycích s Kyjevskou Ruší. Ovšem že v době jeho vlády došlo roku 995 k vyvraždění konkurenčního rodu Slavníkovců až na tři mužské příslušníky, mu nevyčítali ani jeho současníci. Je faktem, že díky tomu vznikl jednotný český stát, neboť Slavníkovské panství sahalo od dnešní Kouřimi daleko na sever a hluboko na jih. Přízviska Pobožný se mu dostalo patrně proto, že za jeho vlády bylo založeno v Praze biskupství, čímž přešla duchovní správa českého knížectví a zemí, které k němu patřily, z pravomoci řezenského biskupa pod správu arcibiskupa v Mohuči.

Ovšem nelze pominout i významnou roli mladší Boleslavovy sestry Marie, známější jako Mlada. Toto jméno přijala jako členka ženského řádu Benediktinek. Nejenže se vydala na neschůdnou cestu do Ří- ma, kde u papeže Jana XIII. žádala jeho svolení k založení biskupství a prvního kláštera v Čechách, známého jako Klášter sv. Jiří na Hradčanech. Obojí bylo potvrzeno k roku 973. Listinu Boleslav II. obdržel od císaře Oty I. v Quedlinburku, kde byl na návštěvě spolu s řezenským biskupem sv. Wolfgangem. Boleslav biskupovi nezůstal dlužen, obdařil jeho biskupství statky patrně v oblasti dnešního Chebska.

Čtvrtý potomek Boleslava I. a neznámé snad Bigoty, byla dcera jménem Doubravka, Dobrava, v Polsku Dombrawa, nezapřela schopnosti snad zděděné po prababičce sv. Ludmile a babičce Drahomíře. Podle prvních byla "moudrá v řeči" a laskavého chování po druhé silná, houževnatá a statečná. Otec Boleslav svou druhou dceru výhodně provdal, nevíme kolik jí bylo let, neboť neznáme datum narození. Víme určitě, že to byl sňatek, jak bylo v panujících rodech obvyklé, dynastický. Co víme? Její ženich známý pod jmé- nem Měšek, ale také Mečislav, při tomto tvaru člověka trochu zamrazí, vždyť často se říká nomen - omen (jméno - znamení), byl první historicky známý panovník z rodu polských Pistovců - vznik i pověsti tohoto rodu jsou podobné pověstem o jiných panovnických rodech. Vládl v oblasti dnešního Poznaňska, též Velkopolska, země v povodí řeky Varty. Sídelním místem bylo Hnězdno a byl pohan. Křesťanství mezi západními Slovany se šířilo z oblastí dnešního Německa a častěji ohněm a mečem než pouhým hlásáním evangelia. Naše země tomu ušly včasným přijet ím křtu knížete Bořivoje a jeho moudré ženy Ludmily jedním z bezvěrců Metodějem, ve kterémsi sídle velkomoravského knížete v 80. létech 9. stol. A Polsko díky sňatku kněžny Doubravky s Měškem I. Uskutečnil se roku 965. Nevíme, kde se konal. Historici předpokládají, že přijetí křesťanství bylo buď jednou z podmínek uzavíraného manželství, nebo výsledkem chování kněžny, které skrovné prameny popisují jako moudré a laskavé. Nesporným faktem je, že roku 966 se nechal pokřtít kníže, ale i členové jeho družiny. Do Hnězdna spolu s ní přišla patrně družina, v níž byl jistě i kněz. Vedle svého manžela žila 12 let, zemřela roku 977 a v polských dějinách zanechala světlou stopu. Bohužel ani věk, ani místo jejího hrobu nejsou známy. Díky jejímu vlivu a působení sv. Vojtěcha bylo Polsko uchráněno snah sousedního Saska, dalších německých států a tvrdého postupu Řádu německých rytířů při christianizaci západních Slovanů v Polabí a Pomořanech. Byl a je to šťastný začátek dobrých sousedských vztahů mezi oběma státy.

Křesťanská víra šířená slovem, osobním příkladem, dobrými skutky, nikoliv ohněm a mečem. Příklad hodný následování neměl bohu žel, jak už to v lidských dějinách bývá, dlouhého trvání. Sňatkovou politiku a diplomacii vystřídaly válečné půtky. Mečislavův a Doubravčin syn Boleslav právem dějinami nazvaný Chrabrý byl neobyčejně schopný, statečný voják, zároveň diplomat. Zdědil zřejmě dobré vlastnosti matky i otce. Zato dědicové jeho strýce Boleslava II., synové Boleslav III. Ryšavý, jehož matkou byla snad anglická princezna Adivea, po její smrti se oženil s Emmou, možná dcerou francouzského krále, s níž měl syna Jaromíra a Oldřicha. A krátký čas po otcově smrti v únoru 999 a vládě dlouhé více než čtvrt století se mezi syny rozhořel nevybíravý boj o moc.

Začali jsme příslovím a opět se jedno hodí. Vrchovatě se naplnilo rčení: "Když se dva perou, třetí se má dobře." Tady tím třetím - či vlastně čtvrtým byl bratranec Boleslav Chrabrý. Nebyl ovšem sám, příležitosti se chopili i sousední vládci v Sasku a Bavorsku. Válka mezi příbuznými, jak už to bývá, byla nelítostná. Český stát téměř zanikl. Boleslav Chrabrý střídal bojující strany, na rok 1034 se stal českým panovníkem s úmyslem učinit z Prahy centrum polsko-českého státu. Nepodařilo se. Když odmítl složit manskou přísahu německému králi Jindřichovi, ten za pomoci Boleslavových českých bratranců Jaromíra a Oldřicha byl z Čech vyhnán, zmizelo Polsko jako stát na více než sto let z mapy Evropy. Poláci přežili možná i díky dávnému sňatku křesťanské kněžny Doubravky a pohanského panovníka Mečislava.

Závěrem dovolte vzpomínku z návštěvy polských Sopot. Vyjela jsem do tohoto půvabného lázeňského města s dětmi. Synek navázal přátelství s polským chlapečkem naší bytné. Oběma bylo kolem pěti let, znamenitě si rozuměli. Jednou jsem je pozorovala z balkonu, když mezi nimi došlo k drobnému nedorozumění. Najednou se malý polský hošík narovnal a spor ukončil rázným výrokem: "Jestem Polak." K tomu není co dodat.

Celý čas si myslím, jaká je škoda, že při tolika historických příležitostech k sobě oba národy našly cestu až v době dvaceti normalizačních let minulého století. Můžeme si jen přát, aby sotva vyšlapaný chodníček nezarostl a vzájemné vztahy byly v duchu laskavého chování kněžny Doubravky a nikdy cestou meče, neboť když se dva perou... dál už to znáte, milí čtenáři, sami.

Jana Volfová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012