Zlaté časy médií aneb Národní muzeum jde s dobou

3 2006 Kultura česky
obálka čísla

Právě čtete váš oblíbený časopis. Před chvilkou jste možná v autě vypnuli rádio a večer doma usednete u televize. Nebo u počítače. A napojíte se na světovou síť. Vzpomenete si ale, kdy jste naposledy dostali od někoho poštou dopis? I to je médium. Že se dnes zprávy přenášejí i přes celou zeměkouli mnohem rychleji než dopisem? Používáme zkrátka pro šíření informací média jiná, než včera a předevčírem.

Každodennímu útoku desítek televizí, stovek rozhlasových stanic a tisícovek novinových a časopisových titulů je jen těžko možné se vyhnout. Proto je lépe, pochopíme-li jejich funkci, poznáme-li, jakými prostředky na nás působí a jak se jejich síla vyvíjela. Lépe se pak možná ubráníme nechtěnému vlivu, který na nás bezesporu mají, kromě toho chtěného - být pravdivě informován. Možnost k takovému poznání nám dává i multimediální (a to rovnou dvakrát) výstava v Národním muzeu. Proč dvakrát multimediální? Protože: jednak mapuje vývoj mnoha různých médií na našem území, jednak to dělá mnoha různými způsoby, s využitím možností vizuálních, sluchových i hmatových.

Expozice s příběhem

Národní muzeum jde skutečně s dobou, tato výstava není první svého druhu. Podobně jako Zlaté časy médií se pokoušelo vtáhnout do dění a zainteresovat všemi možnostmi již párkrát. A opět se to daří výtečně. Přestože NM nemá vlastní sbírkovou a badatelskou základnu pro studium současnosti médií a muselo si tedy mnoho exponátů vypůjčit odjinud, výsledkem je opravdu zajímavá a sdělná expozice. Mapuje vývoj a působení médií a má navíc příběh. Povedlo se i díky spolupráci s řadou institucí, jako např. s Národním archivem ČR, s fakultou sociálních věd UK, Národním technickým muzeem či Poštovním muzeem České pošty.

Zabydlete si svoje studio

Výstava má dvě části. Uvítá vás on-line zpravodajstvím ČTK. Vstupujete pak do obýváku se zapnutou televizí a rozloženými časopisy. Vedle na WC je také polička s knížkami a tiskovinami. Jako doma...

Zato naproti v kadeřnictví, tam se povaluje jen samý bulvár! A móda! A pořád tu brebentí rádio. To naproti u novinového stánku mají slušný výběr všeho možného tisku, i zahraničního. Nejvíc je ale Hospodářských novin, které k výstavě vytiskly dokonce zvláštní vydání. Před hospodou stojí cedule, že dnes se tu sleduje hokej. Pokračujeme ale dál, jsme v éře internetu, takže navštivme sousední funkční internetovou kavárnu. Po vyřízení své pošty už můžeme vstoupit do hlavního sálu. A napadne nás, jak moc jsme médii obklopeni v soukromí, jak moc se jim podřizujeme a jak nám organizují život.

V prvním sále tedy nejprve navštivme redakci novin. V protější vitrínce si můžeme porovnat pracovní pomůcky novináře dnes s těmi před třiceti nebo sto lety. Kalamář, dřevěný penál a psací stroj značky Royal. Pak si můžeme sednout k redakčnímu počítači a vytisknout si novinovou stránku se svou vlastní tváří. Stejně tak si lze vyzkoušet televizní studio, sednout si za zprávařský stůl nebo se projít lesem či nad mapou republiky. To vše kamery pohotově zachytí a přenesou na zavěšené monitory. Pro unavené malé návštěvníky je tu také velká pohovka s polštářky a Večerníčkovy pohádky z obrazovky. Dětský koutek je vyzdoben i pohádkovými rekvizitami.

Tento sál a jeho uspořádání umocňuje pocit všeprostupující síly a vlivu médií v našem životě. Nemá však člověka odradit a vyděsit, ale naopak hravou formou pomoci získat nadhled ve vztahu k médiím a záplavě jejich produkce, pochopit, jak vzniká zpráva. Funkční techniku zapůjčila současná média.

Citát z výstavy:

"Problém nespočívá v tom, že televize nabízí zábavná témata, nýbrž, že jakákoli témata převádí na zábavu." Neil Postman, Ubavit se k smrti

Dějiny tvořila (a tvoří) i média

To lze zjistit po prohlídce druhého sálu s expozicí historie domácích médií. Zde se odvíjí zmíněný příběh, který počíná postili ónovou trubkou a končí digitalizací signálu (zatím).

Zapadá do něj mýtus Krameriových novin a Karla Havlíčka Borovského.

Uvědomíme si, že klíčové vynálezy telegrafu a telefonu pomohly mnoha dějinným zvratům a vedle tisku byly nejdůležitějšími nosiči informací při vzniku nového Československa. (Krásný exponát nástěnného telefonu s psacím pultíkem je jak vystřižen ý z filmu o dobrém vojáku Švejkovi.)

Významným datem se v tomto světle jeví i 29. říjen 1918, kdy den po vzniku republiky vznikla i ČTK. Tisk je v ní vůbec fenomén. Být žurnalistou je konečně opravdovým a váženým povoláním, za něž se nestydí ani takoví velikáni jako Čapek, Langer či Poláček.

Už tehdy ale bulvár vystrkuje růžky a dokonce je parodován! Ironický Příšerný večerník si jej po tři roky dovolil na vysoké úrovni zesměšňovat. Smích ale žurnalistům mrzne na tváři se vzrůstajícím nebezpečím nacismu a pak v protektorátu. S přicházející cenzurou se těžko vyrovnávají. Na sto českých novinářů zemřelo v koncentračních táborech nebo na následky věznění, hlásá výstavní panel. Poslouchat se nesmí ani zahraniční rozhlas, který se již před válkou stal významným zdrojem informací. Dobový radiopřijímač ve vitríně je označen originální výhrůžnou cedulkou, hrozící smrtí za neuposlechnutí zákazu. Ty tam jsou idylické doby začátků rozhlasového vysílání z provizorního stanu ve Kbel ích.

Poválečná léta přinesla nejen novou cenzuru, komunistickou, ale také nové médium, televizi.

A nové vtipy: Dočkej času, jako Četka TASSu (rozuměj Česká tisková kancelář zpráv tiskové agentury Sovětského svazu).

Prohlédnout si můžeme desítky novinových a časopisových titulů, jejichž úvodní- ky a hlavní články hlásají budování míru, socialismu a hledí z nich rozjásané mladé tváře či traktoristé s očima vizionářů. V normalizační televizi běží pořad Zpívá celá rodina a v něm vystupuje malá Bára Basiková s culíčky. Televize se obarvila. Je tu ale také samizdat a exilový tisk.

A to už cinkají klíče a vznikají nové noviny, obnovují se Lidovky. Cenzura konečně zmizela. (Ale kam se schovala?) Vstupujeme do digitálního věku, věku sítí, které nás chytí. Dnes a denně nás chytají na své zprávy a informace. Věřte - nevěřte. Ale především se jděte (na výstavu) podívat.

Výstava trvá do 31. 3. 2006 a jejím komisařem je Martin Sekera

Martina Fialková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012