Darja Kocábová - Třikrát a dost

3 2006 Kultura česky
obálka čísla

Úryvek:

Podaná ruka

Přemýšlím, kde všude jsme vždy v průběhu několika prázdninových dní zkoušeli bydlet. Nemyslím tím teď stan, chatu nebo nějaký palác, ale celkové prostředí. Okusili jsme, jak se žije ve velkoměstě, jako je New York, jak se žije nad mořem i u moře Itálie, Francie, Řecko, Španělsko, Německo, Finsko, Dánsko i Bulharsko, jak se žije s výhledem na Lago di Maggiore v Locarnu i na Lago di Garda, jak se dýchá na náhorní planině v podivuhodné vesničce bratrské komunity v Taizé a jak v chalupách našich i slovenských hor a u tichých rybníků Českomoravské vysočiny. Nemá to být chlubení, spíše neúplný výčet jako připomínka těm, kteří s námi ty nezapomenutelné chvíle prožívali.

Nikdy jsme ovšem nebydleli nad oblaky. Až jednou v rakouském Mösern, nedaleko Innsbrucku. Když vítr hnal nízká mračna, nebylo vidět na krok, když je stlačil ještě níž, ocitli jsme se už nad nimi pod vysokým, třpytivě modrým nebem a bílé chomáče se převalovaly pod námi v údolí Innu... Inu nádhera. Při krásných letních dnech se halily vršky velehor jen do lehkých závojů, tu kolem temene, krku či ramen a ještě níže a níže, jako cudné panny nevěsty. Zhlížely se v horském jezeře, kde byla voda průzračná a chladná i v největších vedrech. Museli jsme od našeho penzionu vystoupat ovšem ještě hezkých pár metrů, abychom se mohli v jezeře osvěžit. Cesta dolů pak byla pro moje kyčle a kolena namáhavější než opačným směrem. Trochu jsme se podpírali, ale na počátku prudšího sestupu se můj muž rozhodl, že to vezme oklikou. Přetrvávala ve mně ještě pýcha bývalé sportovkyně a snaha překonat ubývání sil, rozhodla jsem se jít přímo. Sestup byl stále obtížnější, ve svalech jsem už zaznamenávala chvění, které věstí postupné ochabování a sníženou schopnost ovládat údy. Byla jsem v pasti, můj muž daleko a proti mně skupina živě rozmlouvajících Francouzů, k jejichž nohám bych se byla nerada zřítila. Cítila jsem, jak mi stoupá krev do tváře, pád se zdál už neodvratný, blesklo mi hlavou, že bez zranění se to neobejde.

A pak tu náhle byla ta ruka..., pevná, teplá, suchá, bezpečná. Zdálo se, že v tom okamžiku všechno kolem ztichlo, okolí se utopilo ve zlaté záři a byl tu jen On a já, On, který mne podržel jak nad propastí, který pochopil moji slabost a podal mi v prav ý okamžik ruku, na niž jsem se mohla naprosto spolehnout, On, který mne nenechal a nenechá padnout a v té nejtěžší chvíli bude se mnou. Probrala jsem se pohledem do pozorných šedých očí, které byly najednou tak neuvěřitelně blízko a ruku v ruce jsem s naprosto neznámým člověkem udělala ještě pár kroků do míst, odkud jsem mohla už bez nebezpečí pokračovat sama. "Merci, merci..." "Pas de quoi." Nic víc nebylo ani možné, a přece to pro mne znamenalo mimořádné setkání, hluboce lidské, ale poukazující ještě dále, k tomu setkání závěrečnému.

Nedalo mi to, ohlédla jsem se, skupinka jeho přátel pokračovala za živého švitořen í ve výstupu, on se zastavil, usmál se a zvedl na pozdrav tu pevnou ruku, pohotovou k pomoci v prvou chvíli. Netušil, že byl pro mne v té chvíli zvěstovatelem pomoci existenciální, pomoci shůry...

vydal KALICH 2004

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012