O neuvěřitelné Emmě

3 2006 Kultura česky
obálka čísla

Před několika lety vtrhla náhle do naší redakce v Legerově ulici v Praze 2 jako vichřice. Přirovnání je trošku symbolické. Z objemné tašky vyňala řádku knih a mezi nimi jednu s názvem Vichřice hněvu. A hned začala vysvětlovat kdo je zač a jaké knížky přinesla. Ta urostlá starší dáma ze sebe chrlila zajímavé informace o svém životě a svých knížkách s takovou vervou, že jsem lapala po dechu. Té energie, co bylo v jejím devadesátiletém těle i v duši, to bylo fascinující! Napsala jsem tehdy o ní článek a doložila fotkou v jejím milovaném kroji z Podorlicka.

Před nedávnými Vánocemi mi napsala e-mail čtenářka z Toronta a o paní Emmě se zmínila. Nemohu odolat, abych ji opět nepřipomenula:

Emma Jarošová (rozená Miklová) zvolila svůj pseudonym podle své rodné vesnice Jarošov nad Nežárkou. V mládí byla sokolskou závodnicí, náčelnicí, osvětovou aktivistkou a novinářkou. Za druhé světové války vzkřísila na Žamberecku podorlický kroj. O dějinách paličkované krajky přednášela v pražském rozhlase. A vlasteneck ými přednáškami v okrese posilovala vlastenecké uvědomění. Po Únoru 1948 byla šikanována pro emigraci manžela a bratrů. (Po prozrazení odboje se zachránili před komunistickým uvězněním.) V roce 1968 emigrovala do Kanady. V Torontě je členkou mnoha krajanských spolků. Až do své pětaosmdesátky byla velmi činná v kulturní oblasti. A uznávána jako skvělá národopisná fejetonistka. Na sjezdech Společnosti pro vědy a umění v různých místech světa i jinde posluchači oceňovali její předn ášky o krojových oblastech Čech. Napsala řadu knížek z různých společenských oblastí života, v nichž žila. Čtenáři si oblíbili její půvabné povídání Dům u dvou skotíků, či Mezi starou a novou vlastí - kroniku čs. emigrantů v Rakousku, kde pobývala v roce 1968 v utečeneckých táborech ještě před svým odjezdem do Kanady.

Až po třiceti letech v roce 1990 se mohla podívat do své milované vlasti a potom už každoročně. Vyšly jí zde další knihy: Orlické podhůří, cestopis 17 státy USA a Kanady, Vancouver mezi horami a mořem, trilogie Vichřice hněvu a mnohé další. Psala také poezii, studie staročeských obyčejů aj. Její rukopisy, knihy a písemnosti jsou v mnoha archivech v Kanadě i v České republice, V Muzeu v podorlickém Letohradě je prezentována též svým darem � sbírkou místních krojů. Je čestnou občankou Rybné nad Zdobnicí a Letohradu. V místním urnovém háji stojí mramorový pomník s nápisem: ,,V mládí její zpěvná duše Podorličí perem proslavila, v přátelství vlastenců tu navždy žít zatoužila." Čeká tu prý na její urnu. Ale snad to nebude moc brzy. Vždyť paní Emma je i dnes, ve svých téměř pětadevadesáti letech úžasná.

Podle záložky z knihy Zpěvohra ranného dětství - es -

"Poznala jsem ji před pár lety tak, že jsem po přečtení její knihy Zpěvohra ranného dětství napsala dopis a poděkovala jí. Vybrala jsem si tuto knihu, protože jsem chtěla vědět více o životě v mé vlasti v těch hrozných časech. Moji rodiče též v tu dobu odešli, neboť tatínek měl pozici, ve které by dále pokračovat nemohl, kdyby se nepřipojil ke "straně". Tatínek byl pravdivý a poctivý muž a takoví pak trpěli...Já jsem ten čas a útěk prožila jako dítě, ale chtěla jsem to ´vidět´ ze strany dospělých...

Pak jsem Emmu navštívila v Torontě a od té doby si voláme a navštívím ji vždy, když tam jedu. Je to přátelská, milá, vzdělaná žena. Paměť nemá poškozenou ani životem, ani stářím. Je neuvěřitelná! Na nákup si chodí sama a chodí dobře.

Je zážitek poslouchat vyprávění o jejím pestrém, bohatém, unikátním životě, plném radosti z dětí, z přátel, z cestování, ze života. Ač byl její život často krutý, beznadějný a tvrdý, je 94letá Emma plná života, září láskou k dětem, které přes všechno dobře vychovala a které jsou dnes velmi úspěšné..."

napsala o ní paní Lída Luscher

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012