Češi pod Alpami

3 2006 Naši ve světě česky
obálka čísla

Dnes myslím tu jejich část, tyčící se nad švýcarskými jezery o a zcela konkrétně krásné starobylé město Luzern. Jako zástupce redakce jsem přijala pozvání, podívat se na tři mrazivé lednové dny, jak a čím žijí někteří naši čtenáři právě v okolí Luzernu o a především se zúčastnit výročního, 30. plesu Sokola Baden. To je jen jeden ze dvou každoročních krajanských plesů (druh. je ples Sokola Zurich). Za tu krátkou dobu jsem toho ale stihla nakonec mnohem víc.

První zastávkou při naší cestě autem byly Rýnské vodopády kousek za Zurichem. Přiznám se, že mne ledové masy vod, ženoucí se nejprve po širokých stupních a potom padající z výšky 24 metrů, úplně ohromily. Rýn, široký kolem 140 m, tu vy-tváří největší podobný vodopád v Evropě. Světla města Schaffhausen, rozloženého na druhém břehu, rozsvěcející se ve večerním modru, ozařují do stříbrna temné masy vod, které se s hukotem řítí a bíle rozstřikují ve vodopádech. Nejlepší vyhlídka je z návrší, kde stojí hrad a klášter. Lze však sestoupit až dolů k řece pod vodo-pád, kde se ledová voda tříští a vytváří úžasný obraz, který můžete sledovat z kamenné jeskyňky vytesané ve skále pár metrů od největšího stupně. Vodopády na Rýně jsou asi zážitkem hlavně na začátku léta, kdy začíná tát sníh. Ale i teď v zimě mi svou impozantností objasnily zdroj Wagnerovy inspirace a přírodní zážitek se mi v duchu spojil s hudebním.

U Čápu je dobře

Ve Švýcarsku žije čtenářů Českého dialogu dost, ale mohlo by jich být ještě víc, doufala jsem hned při první zastávce ještě před cílem. Stavěli jsme v Langenthalu, u rodiny Čápových. Pan Jaroslav Čáp byl doma zeměměřičem, to však tady dělat nechtěl, protože by přišel málo do kontaktu s lidmi a pomalu by se učil jazyk. Dnes ho tedy živí informatika, respektive programování a správcování sítí. Jeho švýcarská manželka Regina výborně rozumí i trochu mluví česky, je velmi časově vytíženou lékařkou s vlastní gynekologickou praxí. Jejich děti Sofie a Georg mne úplně uzemnily perfektní češtinou a skvělým vychováním. Chlapec i děvče chodí ještě do základní školy, k české babičce jezdí nejvýše dvakrát, třikrát do roka, mají ale možnost pobývat s dětmi na táboře v Čechách, a také mívali dříve v rodině české dívky jako au pair. Děti bez problémů česky i čtou. Především to ale musí být vůle a snaha rodičů, kteří dětem vštípí vůli a chuť mluvit a číst česky. U Čápů to dělají tak, že tatínek s dětmi mluví zásadně česky, maminka německy a spolu navzájem komunikují manželé ve švýcarské němčině. Trochu komplikované, ale jak je vidět, vyplatí se. Dnes je pan Čáp, ačkoli předtím pracoval i ve velkých a významných firmách, tak trochu na otcovské dovolené, což znamená, že pracuje doma a značnou část dne věnuje i dětem a domácnosti, protože žena chodí domů denně až navečer nebo večer. I tak však stihla připravit velmi chutnou švýcarskou večeři, zapečené brambory a dobrou zeleninku k tomu. Pan Čáp je energický a sympatický člověk. Jeho zásluhou byla vydána krásná publikace, shromažďující historické fotografie z jeho rodné obce Praskolesy ve středních Čechách. Bylo tak zachováno svědectví ve fotografiích, jejichž originály mohou dojít zmaru.

Neposlušné auto

Do Luzernu jsme dorazili hodinu před půlnocí. Byl pátek, takže jsme zastavili u hospůdky Kreuzna pokraji Emmenbrücke v části zvané Emmen. Tady se každý pátek po cvičení v Sokole scházejí luzernští sokolové a krajané na kus řeči. Dozěděli jsme se tam, že naše budoucí paní domácí Majka Cron už odjela domů, a že na nás čeká. Poseděli jsme se skupinkou, mezi níž jsem si hned porozuměla s manželi Vihanovými, kteří budou mít ještě roli v dalších dnech pobytu. Pan Vihan je zubař, jeho žena harfenistka. Oba společně hrají ve vlastním hudebním tělese, které Hanka Vihanová řídí, a které je unikátní svým složením. Hanka totiž tak, jako její slavná maminka, harfenistka Naďa Paetzoldová, která také žije zde v Luzernu, nedá dopustit na svůj nástroj. Jejich soubor se proto skládá mimo jiné z dalších asi deseti harf (většinou nejlepší Hančini žáci) a tím je unikátní.

Kolem půlnoci se společnost rozjela do svých domovů a my nasedli též do auta a chystali se na poslední kousek cesty. Nastartovali, ale ouha. Po deseti metrech auto zastavilo a už se nerozjelo, ani po dobrém, ani po zlém - odešla nám přední poloosa... po cca 700 km! Nezbylo, než zatlačit je znovu na parkoviště a v mrazivé noci si vyndat nejnutnější věci z kufru a zavolat taxi. Lépe si nepředstavovat, že by se to mohlo stát na dálnici... Naštěstí paní Majka obětavě čekala.

Luzern je opravdu krásný

Zatímco Jan Šinágl obstarával odtažení auta do servisu ke svému dobrému známému, majiteli autodílny panu Janu Kuncovi, který je skvělým automechanikem, též původem ze Žebráka, já jsem se svojí průvodkyní Majkou absolvovala první seznámení se starobylým městem. Vycházka začala u monumentálního a na city působícího Lvího pomníku, Löwendenkmal. Je vytesán ve skále přímo ve městě k věčné připomínce hrdinného a statečného boje švýcarských žoldnéřů při obraně Tuilerií během Francouzské revoluce proti obrovské přesile. Po nábřeží a přes most dojdete k nové, moderní budově zdejšího kulturního centra - Kunsthaus, vzbuzující prý rozporuplné reakce. Mně se ale její skleněný design docela líbil. Jezero Vierwaldstätter see, které se před ním rozprostírá, zasahuje až dovnitř a občas prý se stává, že návštěvníci opírající se o zábradlí se z nepozornosti ocitnou ve vodě.

Na sousedním vlakovém nádraží bylo velmi živo a hlučno. Předváděla se tu ještě před vypuknutím masopustu, zvaného Fastnacht, zvláštní hudební uskupení nazývané Guggenmuzik. Fastnacht se zahajuje v 5 hodin ráno na špinavý čtvrtek výstřelem z děla. Členové Guggenmuzik jsou oblečeni v křiklavých maškarních kostýmech. Hudba, resp. rámus zní tak trochu, jako když kočku tahá za ocas, ale hlavně je hodně hlasitá. Má totiž vyhnat zimu z města. Zvyk je to už staletý a prý tu bývá v masopustních dnech pěkně veselo, až někteří citlivější obyvatelé raději ujedou na tu dobu pryč.

Přes řeku Reuss, vytékající z jezera, vedou ještě další mosty, nejznámější jsou ale dva prastaré, středověké dřevěné. Most Kapellbrücke z roku 1333 je nejznámější památka města. Most 170 metrů dlouhý byl součástí opevnění a donedávna též nejstarší mostní stavbou Švýcarska. Na konci 20. století ovšem celý shořel. Na původním místě byla vybudována jeho přesná kopie. Druh., kratší dřevěný most o Spreuerbrücke, je také krásný. Pro jistotu už byly originály obrazů na mostech nahrazeny kopiemi. V Luzernu, který byl centrem jednoho ze tří kantonů zakládajících Švýcarsko (Uri, Schwyz, Unterwalden), najdete i řadu nádherných kostelů, část města ještě obepínají středověké hradby s několika věžemi, každou jinou. Nábřežní promenáda má lázeňský charakter a když je slunečno a jasno, nad jezerem se tyčí Alpy. Tento pohled mi kvůli mlze dopřán nebyl, ale věřím svým průvodcům, že tam jsou. Jinak je tady spousta útulných kavárniček, cukráren či restaurací. V jedné z nich jsem ochutnala švýcarskou specialitu, široké těstoviny s brambory, přelité sýrovou omáčkou a jablečným pyré k tomu.

Tolik Čechů ve Švýcarsku?

K večeru byl již čas chystat se na ples do Badenu, asi 60 km vzdáleného. Milí Vihanovi, kteří nás kvůli poruše auta svezli tím svým, po cestě pouštěli příjemnou hudbu z nového CD, které nedávno nahráli se svým hudebním souborem. V Badenu nás čekal vyzdobený. obrovský sál - tělocvična, který se brzy začal plnit Čechy, Moraváky, Slováky a jejich přáteli a partnery nejrůznějších národností, především samozřejmě Švýcarů, Němců či Italů. Tolik krajanů mne překvapilo. Známí se zdravili, zahlédli jsme tu i malou delegaci ze senátní komise pro krajany, která však oficiálně ples z pódia (bůhví proč?) nepozdravila. Hudba objednaná z Plzně hrála dobře, ale snad se organizátoři neurazí, když napíšu, že trochu bezbarvě. Nechybělo taneční vystoupení místního českého folklórního kroužku FOLKLÎR 75 a ani tombola a české koláčky. U vchodu se jen zaprášilo po výtiscích Českého dialogu s propagačními letáčky, stále však čekáme na konkrétní odezvu případných nových čtenářů, v niž jsme doufali.

Nejdůležitější zjištění pro mne bylo, že ve Švýcarsku šije mnoho mladých našinců, kteří sem přišli za prací už po 1989.

Další milá setkávání

Uvedenou informaci potvrdily i další dny. Potkala jsem řadu zajímavých mladých lidí, kteří tu zakotvili bud´přechodně nebo i trvale. Dívky se vdaly nebo pracují i studují. Dozvídám se, že Luzern je moc příjemné město k životu. Jak by ne, když se dá v létě jet do práce po jezeře lodí a dívat se na hory kolem, průzračný vzduch a průzračná voda. Jenše o pracovní podmínky tvrdé, je nutné znát dobře spisovný jazyk a užívání švýcarské němčiny je též důležité, abyste si tu nepřipadali pořád jako cizinci, i když třeba žijící zde 20 - 30 let.

Přesto se tu, jako ani jinde ve světě, Češi neztratí.

Tak třeba náš dlouholetý čtenář, pan Steiner, u nějž jsem byla na návštěvě. Celý život pracoval ve svém oboru hotelnictví, restauratérství, tady u nejvýznamnější firmy Mőwenpick. Dosáhl zde na nejvyšší pozice. Dobrým zaměstnavatelem je také i v Česku známá firma Schindler Aufzüge AG, dodávající výtahy všeho druhu. U ní se ve Švýcarsku etablovala řada krajanů. Další úspěšně působí v bankovnictví, někteří mají svoje soukromé firmy. Například nejstarší historicky zařízená lékárna v Luzernu patří slovenské majitelce.

Pak je tu ale protipól, lidé zaměstnaní načerno o třeba u sedláků pod horami. Tam je to opravdu dřina, ale i to je pro někoho přijatelnější, než být doma nezaměstnaný. Takového člověka jsme potkali poslední den. Z východního Slovenska sem jezdí pracovat dlouhodobě, ošetřuje několik koní, stádo býčků, poníky. Celodenní dřina ve stáji a na pastvině mu pomalu vynáší na to, aby si mohl doma na Slovensku postavit malý domek. Ale už to trvá několik let.

Nebo mladí v Luzernském kasinu. Asi nejzajímavější hru, ruletu, obsluhovali opět Češi. Dívka a chlapec z Českých Budějovic. Prý tady neměli před třemi lety vyškolený personál, tak zvali lidi z Česka nebo z Maďarska. (V Luzernu nebyla donedávna kasina povolena.)

Další krajanku, jsme navštívili ve stánku s preclíky a bagetami. Ač kvalifikovaná účetní, živí se Julie, původem z Trenčína, jako prodavačka. Musí si napřed doplnit vzdělání. Proto pilně po práci studuje a doufá, že časem svou kvalifikaci využije.

Splněný sen

Jako našinec, který má rád hory a lyžování, ale v domácích podmínkách dosahu je nejvyšších nadmořských výšek v Krkonoších, jsem toužila podívat se do Alp. A že si tam i půl dne zalyžuju, to už bylo splnění snu docela nadstandardní. Bohužel, moje současná žurnalisticko-propagační práce neumožňuje zafinancovat sobě, natož pak dalším členům rodiny, lyžařský pobyt v Alpách. Proto jsem s povděkem přijala pozvání Jana Šinágla a vyrazili jsme alespoň na půlden na sníh. Krásné výhledy, dobré služby, lyže z půjčovny jely jak po másle, zkrátka splnila jsem si sen.

Naše hostitelka

Majka Cron si sice moc nepřála, aby se o ní psalo, ale vzhledem k její laskavosti a vstřícnosti ji zkrátka nejde vynechat. Nejenže je dobrou duší zdejšího Sokola, jak se zdá, organizuje tu leccos, ale musí také stíhat práci ve své firmě. Po zemřelém švýcarském manželovi převzala podnik o nakladatelství Edition Cron, vydávající hudebniny pro církevní sbory a varhaníky. Před dvěma lety nakladatelství oslavilo úctyhodných 100 let. Při pohledu na desítky zaplněných regálůa stohy dalších not, perfektně utříděných, si můžete v hlavě nechat zaznít tisícihlasý chór, který by tyhle notové poklady daly dohromady. Je tu i česká Rybova mše vánoční, v němčině zvaná Hirtenmesse, tedy Pastýřská mše. A v tomto, před manželovou smrtí jí téměř neznámém království, teď vládne tahle drobná dáma.

Díky ní jsem také poznala další švýcarskou specialitu, raclette, kterou Majka podávala k večeři. To se s bramborami uvařenými ve slupce jí roztavený speciální tvrdý sýr, který si sami necháte roztéci v zařízení podobném jako pro přípravu toustů. Sýr voní, táhne se a má výbornou chuť.

Co na závěr? Mnozí z vás ve Švýcarsku byli, nebudu tedy popisovat, jak tam dobře fungují obchody, služby, že je tam čisto a krásná příroda. Na podrobné hodnocení moje třídenní návštěva stejně nestačí. Potěšilo mne, že tamní Češi se spolu rádi baví a ledacos organizují. Na otázku, zda by se vrátili domů, většina z nich však odpovídá ve smyslu - vždyť to není daleko o a my už jsme si zvykli, že i když je to tady tvrdé, tak ale všecko šlape, zatímco u vás doma stále ledacos pokulhává. Přijedeme občas rádi, ale už bychom tam asi žít nemohli.

Jsou však i výjimky o o těch ale jindy.

PS. Auto opravené zlatýma českýma rukama pana Jana Kunce nás za hustého sněžení spolehlivě dovezlo domů.

Martina Fialková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012