Mladý osmdesátník- dirigent Josef Hrnčíř

Na světě jsou slavná místa a slavná jména, která k sobě nerozlučně patří: Wágner k Bayreuthu, Mozart k Salzburku, Smetana k Litomyšli, Josef Suk k Sedlčanům. Dirigent, muzikolog a hudební teoretik PhDr.Josef Hrnčíř k Sedlčanům. Ale taky k Praze a hlavně k Českému rozhlasu a k Symfonickému orchestru Československého rozhlasu. Strávil v něm dlouhé půlstoletí a ani po tom, co odešel na odpočinek nezahálí. Léta se již podílí na přípravě a realizaci hudebního festivalu Sedlčany Josefa Suka. Ve vší práci a spěchu oslavil 4. dubna osmdesát let.

    Většina lidí ve vašem věku odpočívá a v klidu vychutnává podzim života. Vy to děláte úplně jinak. Vaše životní tempo a elán vám může závidět kterýkoliv třicátník.
    Celý život jsem byl zvyklý tvrdě pracovat a to nejde změnit ze dne na den. Hlavně, já si teď na stará kolena, plním své sny. Mou životní láskou je tvorba mistra Josefa Suka. Jako čtrnáctiletý kluk jsem poprvé slyšel jeho Píseň lásky a od té doby se snažím jeho dílo hrát a uvádět s různými orchestry, o jeho díle psát, jeho dílo propagovat. Podílím se již léta na přípravě a realizaci hudebního festivalu Sedlčany Josefa Suka. A teď, co nejsem stabilně vázán na žádný orchestr, se plně věnuji Sukovi. K funkci dramaturga, který sestavuje program, a k funkci dirigenta, který nastuduje s hudebníky jeden festivalový koncert, se připojila další, tzv. manažerská. Sháním peníze, prostory, domlouvám termíny. Festival se již pátým ročníkem koná v zámečku Červený Hrádek, který velkoryse propůjčuje hrabě Mladota. Skvělým způsobem se mnou spolupracují městské orgány Sedlčan, ale i okolních obcí -- Křečovic, Červeného Hrádku i Benešova. Tenhle ročník, který se konal na přelomu května a června, byl zajímavý i tím, že se zde hrála i hudba soudobá. Konkrétně dílo Sylvie Bodorové a světová premiéra skladby mého vzácného přítele, prof. F. X. Thuriho s názvem Hudba pro Sedlčany.
    Z nahrávacích studií, tenkrát ještě Československého rozhlasu, jste odešel již v roce 1984. Nastudoval jste víc než 800 titulů hudby všech epoch od baroka až po současnost a uvedl 300 premiér soudobých skladatelů. Dá se říct, že jste zde zažil "zlatou éru rozhlasové symfonické hudby."
    Dnes v záplavě CD disků různé provenience a kvality, záznamů z koncertů i přímých přenosů z koncertů se moje vzpomínky jeví skutečně jako úsměvné. Do rozhlasového orchestru v Praze jsem natrvalo přešel v lednu 1952. Tenkrát právě dostal nové jméno. To, jenž nosí dodnes -- Symfonický orchestr Československého, resp. od r.1993 Českého rozhlasu (SOČR). Jeho šéfdirigentem tenkrát byl Alois Klíma, který byl podepsán pod mým diplomem z AMU, takže náš vztah byl dobrý i když na principu učitele a žáka. V tvůrčí symbióze a toleranci jsme vytrvali až do roku 1970, kdy byl na vrcholu své umělecké zralosti. O to trapnější byla výzva tehdejšího ředitele hudebního vysílání před celým orchestrem, aby pan Klíma odešel do důchodu. Moc se ho to dotklo a dal výpoveď. Já jsem pak až do začátku roku '73 zůstal jako jediný dirigent SOČRu. Potom na post šéfa nastoupil Jaroslav Krombholc, který se zabýval více operní tvorbou a pro mě zůstávala hlavně oblast symfonická. Po pěti letech ze zdravotních důvodů odchází a já opět zůstal sám -- dirigentem, poveřeným vedením orchestru. Cituji celý název funkce, protože titul šéfdirigenta mi jako nestraníkovi nebyl nikdy přiznán. Za 38 let v ČRo jsem se setkal s lidmi čestnými, slušnými a pracovitými, ale i s těmi druhými. Nevím, zda mezi umělci, kteří se zabývají stejným oborem, ať jsou to klavíristé, dirigenti, nebo operní pěvci a divadelníci, existuje skutečné přátelství. Já jsem nic takového nepoznal, ani nezažil. I když předchozí tvrzení působí deprimovaně a mnozí s ním nemusí souhlasit, já jsem přesto na muzikantský svět nezanevřel. V roce 1984 jsem sice odešel z Českého rozhlasu, ale věnuji se dirigentské činnosti pohostinsky v rozhlasových orchestrech v Kodani, Mnichově a Hannoveru.
    Pro laika i když milovníka klasické hudby, zvyklého na dokonalou kvalitu CD nahrávek, zůstává tajemstvím rozdíl mezi tradičním veřejným vystoupením a produkcí rozhlasového studiového takzvaně skrytého orchestru...
    Většinu svého života jsem označován za rozhlasového dirigenta, ale pro mě vždy bylo a je příjemnější veřejné koncertování. Program se nazkouší a pak stojíte na pódiu s očekáváním, stejně tak i posluchači. Mám moc rád hraní před publikem. Je to zavazující,ale současně inspirující, protože cítíte, že celý sál žije s vámi. Natáčení je víc o technice, než o atmosféře. Záznam je velmi drahá záležitost a tak jí hlídá nejenom dirigent, ale i zvukový režisér a mistr zvuku. Je pravda, že práce ve studiu má výhodu opakování až do dokonalosti. Ta se však vede jenom když jmenované profese vytvoří s dirigentem a orchestrem tým. Druhá věc je, že nikdy se nekryje dojem ze studia s dojmem z nahraného pásku. Když výsledek není přijatelný pro všechny zúčastněné, je nutné přestavět mikrofony a začít znovu. Proto soulad všech složek je důležitý. Zvukové snímky musí zůstat v provozu mnoho let a proto je nutné, aby po technické i muzikantské stránce byly perfektní. Že výkony rozhlasového orchestru byly takové v každé době, mohou posluchači Českého rozhlasu slyšet i dnes, nejenom na jeho frekvencích ale i na deskách Pantonu a Supraphonu.
    Vraťme se však k Vašim muzikantským začátkům. Jako chlapec jste zpíval a hrál na klavír a již velice záhy jste se setkal s profesionální prací hudebníků v rozhlase.
    Měl jsem v životě štěstí na kantory. Studoval jsem ve třicátých letech na Reálném gymnáziu v Libni. Byl to ústav vysoce kvalitní, kde působilo mnoho skvělých profesorů. Jedním z nich byl Stanislav Pucholt, ke kterému jsem chodil na klavír. Byl to nadaný hudebník, který složil dětské opery Pohádka o štěstí a Pohádka o písni. Hrál a zpíval jsem v nich hlavní chlapecké role a jěště dnes si vzpomínám na těch několik představení v Osvobozeném divadle. Tenkrát je navštívil Jan Kühn, režisér a sbormistr pražského rozhlasu, a všechny -- orchestr, sbor i sólisty, nás pozval do studia k živému provedení oper. Tenkrát jěště záznamová technika nebyla a všechno se dělalo živě. Po tomto provedení mě pan Kühn pozval zpívat do dětského sboru jako sólistu. Dětský rozhlasový sbor často účinkoval při vysílání s Pražským rozhlasovým orchestrem (PRO) a my starší jsme si již všímali jak práci orchestru tak vedení od dirigenta. Je to už 66 let, co jsem poprvé účinkoval v rozhlase jako sólista Kühnova dětského sboru.
    Vaše generace, která ztratila válkou mnoho let, se s velkou chutí pustila do studií. Kolik vlastně oborů jste studoval?
    Když se znovu otevřely školy, vrátil jsem se na konzervatoř a vedle klavíru jsem začal studovat dirigování u prof. Dědečka. Byl to výborný praktik a mnoho mě naučil, hlavně co se týká dirigentské techniky. Později jsem studoval jěště u Václava Talicha na AMU. Na jaře 1947 jsem absolvoval studium klavíru Janáčkovým Concertinem za doprovodu orchestru. Ten řídil Milan Munclinger. Měl jsem pak ještě klavírní recitál, kde jsem hrál Suka, Mozarta. Rok na to jsem ukončil absolventským dirigentským vystoupením AMU. Řídil jsem provedení Sukovy symfonické básně Praga a Dvořákovy Husitské předehry.
    Po válce vznikalo mnoho nových orchestrů, které potřebovaly mladé nadějné umělce...
    Ještě ten samý rok jsem odešel do Severočeské filharmonie Teplice. V té době, po odsunu Němců, to byl kraj dobrodruhů a i když jsem se zde setkal i s hodnými lidmi, věděl jsem, že tady dlouho nezůstanu. Proto jsem považoval za veliké štěstí, že se mi povedlo vyhrát konkurz na dirigenta do rozhlasového orchestru v Plzni. Působil jsem tam jako jediný dirigent, dramaturg, vedoucí oddělení a archivář not. Bylo toho moc, ale byl jsem mladý, takže jsem to stačil. Na druhé straně jsem měl obrovský prostor a tak velikou výhodou tohoto období bylo, a ocenil jsem to až později, že se ze mě stal skutečný praktický dirigent s obsáhlým repertoárem. Moje plzeňská éra trvala 3 roky. Potom, od ledna 1952 jsem přešel k Symfonickému orchestru čs. rozhlasu v Praze, kde jsem pracoval 32 let. Ten čas v "rádiu", jak jsme tenkrát říkávali, byl tuze dlouhý, ale přesto mi připadá, že uplynul příliš rychle. Tak jako všechno,co má člověk v životě rád.
    Děkuji za rozhovor a přeji mnoho zdraví a sil.