Čeština v zahraničí II a III

Čeština v zahraničí II

V časopise KVĚTY, ročník II. č. 15 (z 10. října 1867) najdeme článek: Žena co anděl strážný řeči národní. Autor pojednává o zhoubných následcích pro mrav a duševní rozvin Belgicka, stane-li se ve vlámských provinciích franština řečí převládající. Morálním rukojemstvím toho, že se tak nestane, jsou ženy. Byť otec vlámský co voják i co dělník by se byl ve francouzských krajinách pofranštil, matka vlámská nemluví s dětmi svými leč vlámsky. Dějepis všech civilisovaných národů podává toho důkazy, že jedině matky určily řeč svých dětí. Tak nezvítězla v Normandii řeč skandinávských vydobyvatelů, kteří Francouzky pojali za ženy. Týž zjev objevil se u Gothů, Germánů a Arabů, kteří Španělsko, Itálii a Řecko zaplavili...Běda Vlámům, kteří se pofrančtili, takovéto blaseované bastardství rodinné zůstává bez potomků a v příští generaci buď vymře, anebo se zdravější potomek opět ke zdravé části lidu vrátí a jeho řeč tím více si zamiluje. Ženy české, zapište si to (za uši, pardon,) do srdcí! Vraťme se z II. poloviny 19. století do naší doby.

Pro ilustraci vybírám ukázku z česko-slovensko-anglické recitace básně Jána Botto "Smrť Jánošíkova", kterou se pokoušela přednést holčička narozená v Kanadě: Horži ohník horží...nie...chóri ochnik chóri...NO ...horí ohník horí na Kraĺovej Holi.. a konečně zoufale: High on the peak of the King´s Mountain...(z divadelní hry J. Škvoreckého "Bůh do domu". ) Tak to může dopadnout, když se rodiče nedohodnou, kterým jazykem má jejich potomek vlastně mluvit...

Ale nyní vážněji. Uvedu zde dva krajní příklady pokusů o výuku dětí češtině.

Celkem logicky se domníváme, že dítě se nejlépe naučí jazyku v zemi, kde se jím mluví.

Moji známí (manželství česko-holandské) se rozhodli poslat svého tehdy asi desetiletého potomka na prázdniny k dědečkovi a babičce, kteří uměli jen česky. Když se chlapec vrátil, zeptala jsem se ho česky, co se naučil? Díval se na mě a nerozuměl mi. Opakovala jsem otázku holandsky. Chlapec chvíli přemýšlel, a pak řekl: SLEPICE. Možná, že tím myslel mě. Už jsem to tedy radši dále nerozváděla...

Příklad z opačného břehu: na jednom z Týdnů zahraničních Čechů v Praze nám vyprávěla Češka provdaná za Švéda, jak se jí podařilo vychovat děti ve dvou jazycích. Rodina zpočátku žila v Čechách. Otec s nimi odmalička mluvil pouze švédsky, maminka zásadně česky, a to i potom, kdy se přestěhovali do Švédska. Myslím, že to vůbec není špatný nápad! Stojí ovšem hodně manželského porozumění, trpělivosti, důslednosti, energie - a především času. Čeština našich dětí často poněkud "skřípe", protože přemýšlejí a komunikují v jazyce země, ve které žijí. A tak třeba říkají "...my přijdeme vždy rádi českou zem navštívit..." Ano, to bylo poněkud holandsky. Ale vy, milí posluchači, jste toto vyznání jistě správně pochopili.

Čeština v zahraničí III

Nedávno jsem se zmínila o jevu tzv. "zakonzervované češtiny", tedy jazyka, který jsme si při odchodu z naší země přinesli do země nové. Tento jev je typický i pro jiné národy. Uvedu několik ilustrací z holandského a amerického jazykového prostředí. Holandštinu, kterou se mluví v Jižní Africe (tedy afrikaans), si s sebou přinesli kolonizátoři v 17. století. Jazyk si uchoval mnoho archaických slov, z nichž se pak tvořily neologizmy. Například místo slova "garage" [charáže] byl tento tehdy neexistující pojem vytvořen kalkem: "motor hawe" [mótor háve], čili doslova "přístav pro motor". Adekvátně přeložit slovo "snelweg" [snelwech] (dálnice) se však nepodařilo, dálnici se říká "deur pad" [déur pad ], což znamená doslova "cestička ke dveřím". V afrikánštině neexistují některá typická holandská slova jako "polder" (kus pevniny vytvořený zasypáním moře), což by se ještě dalo pochopit, ale kam zmizel neodmyslitelně holandský "kaas" (sýr) ? Pro výraz "zahrádka" se používá staré slovo "hof" - a to už jsme také u vlámštiny. Rozdíl mezi vlámštinou a holandštinou je menší než mezi češtinou a slovenštinou. Vlámština je však tzv. hyperkorektní: užívá starších slov i gramatických tvarů. Zajímavým jevem je tykání a vykání.V holandštině je to jako v češtině: "jij" [jej] (ty) a "U" [Y] (vy). Ve vlámské holanštině však existují tvary tři: "jij", "U" a "gij" [chej]. Když jsem zjistila, že "U" říká např. matka svým dětem a dokonce i psovi, obrátila jsem se na vědu. "Gij" je prý "mírně důvěrný stupeň mezi vykáním a tykáním". To ovšem nevysvětluje, proč se dětem a psovi vyká?

Vraťme se k češtině. V českých knihách vydaných v Americe koncem 19. a začátkem 20. století se např. neskloňovala místní jména a každé slovo v titulu se psalo, podle amerického vzoru, s velkým počátečním písmenem: Dějiny Osady České v Cleveland, Ohio, 1895, Dějiny Čechův Americkych, 1904.

A jak mluvili Češi například ve válce Severu proti Jihu? Zajisté svou importovanou češtinou, ozvláštněnou aktuálními americkými výrazy, například "bamři" (bummers, původně pobudové, ve válce však vojáci, kteří dezertovali nebo se prostě ztratili). Někteří byli "dráftováni " (draft = odvést na vojnu) a jiní "disčárdžováni" (discharge = propustit ze služby), ale většina "fajtovala" (fight = bojovat). Jazyk lámající slovo "foradžři"(foragers) se používalo pro vojáky pověřené zásobováním. "Gin" byl spíše než lihovina stroj na vyzrňování bavlny a "midvajfka" (midwife) byla porodní bába.Velmi malebné bylo i slovo "quickstep", nikoliv ve významu rychlého tance, ale ve smyslu, promiňte, průjem čili běhavka. Závěrem ještě jeden zajímavý lingvistický útvar, a sice "NAPRSTSQUAW" [náprstskwó].Tak se říkalo v USA družce Vojty Náprstka (přítelkyni B. Němcové), která používala jeho příjmení s českou ženskou koncovkou: Náprstková. Američané ovšem význam českých koncovek nechápou, ale "-ová" jim znělo přibližně jako "squaw" ["skvó"], indiánské slovo pro ženu, a objevilo se i v Náprstkových německých novinách, které v Americe vydával. (Více se dozvíte v románu J. Škvoreckého "Nevěsta z Texasu.")

Příště si povíme něco o tom, jak se česky učili a učí cizinci.

Tyto příspěvky vznikly pro vysílání Radio Praha