1.ročník literární soutěže Pozitivních novin "LIDÉ KOLEM NÁS"

Ráda bych vám vyprávěla o jednom člověku, člověku, který pro mě moc znamená a je to zároveň můj vzor. Není to však známá osobnost nebo celebrita, jako tomu poslední dobou u většiny mých vrstevníků bývá.

Můj pradědeček Josef Pecha se narodil 15.února 1911 na severní Moravě. Své dětství prožil v malebné vesničce Písařov. A společně se třemi sourozenci žil ve spořádané a šťastné rodině.Šťastné do té doby, než přišla první světová válka. Krutá, nelítostná. A právě ta mu vzala jednu z nejcennějších "věcí", co se jen člověku vzít dá. Byl to jeho tatínek, kterého díky válce nestihl ani pořádně poznat. A vlastně měl celkově těžký život. Chodit 12 km za školou, a k tomu ještě bosky, to si dnes dokáže představit jen málo kdo. Asi jen ten, kdo tu dobu skutečně zažil. V necelých patnácti letech se potom odstěhoval z Písařova do Zlína. Donutil ho k tomu hlavně nedostatek práce, které na malých vesničkách nikdy nebylo mnoho. Ve Zlíně se nakonec také uplatnil. Úspěšně vystudoval Baťovu školu práce. Dokonce se s Tomášem Baťou znal osobně. Potom pracoval jako vedoucí koželužen. V říjnu 1933 se oženil s mojí prababičkou, tehdy ještě Marií Navrátilovou. Teprve nedávno,jsem se dověděla, že její rodina měla v širokém okolí jedinou pálenici, která ještě dodnes funguje. Mezi roky 1934-1955 se potom praděda stal sedminásobným tatínkem. Babička mi vyprávěla, že zrovna ona se narodila při útocích válečných letadel. Pradědeček měl už v té době svou vlastní firmu, která se zabývala výrobou dřevěných hraček, v níž zaměstnával kolem 25 lidí. A možná i proto se mi babička "vychvalovala," jak se na tehdejší poměry měli dobře. Ale slovo "dobře" se mi zdá být poněkud relativní. Prodeje na lístky, látka na šaty z kopřiv, maso snad pomalu ani nebylo.To si já ani mí spoluvrstevníci nedokážeme snad ani představit. Měli se však "dobře" do té doby, než přišli komunisté. V roce 1948 pradědovi tehdejší režim zabavil všechen majetek. Všechno co si vlastníma rukama vybudoval! Zavřeli ho na tři a půl roku na Mírov - tehdy nejhorší vězení pro vrahy, násilníky a také politické odpůrce, kterým se stal i on. Vždy si totiž stál za tím, co řekl. Neschvaloval komunistický režim a za to byl také nespravedlivě potrestán. Po pádu komunismu byl nakonec odškodněn za to, co mu vzali, i když toho nebylo mnoho. Ale ty roky ve vězení by mu už stejně nikdo vynahradit nemohl, protože svoboda je podle mě to nejcennější, co člověk má. A pro něho taky byla. Potom už na něho sahají i moje vzpomínky, i když jich není moc. Vždy jsem slyšela z jeho pokoje ťukání psacího stroje. Hodně psal, hlavně básně, které pro něho vždy byly největším koníčkem. To mě velice potěšilo, protože si myslím, že něco z "něj" zůstalo i ve mně. Ráda píši básničky a krátké příběhy. Možná mi to nechal jako takové malé dědictví. Vzpomínku na sebe. Aby v někom žil dál. Jediné co mi po něm, kromě lásky ke psaní, zůstalo, je vydání jeho básniček a názorů. A i když jeho slovům ne vždy rozumím, vím že jednou je pochopím. Nakonec se dožil krásného věku 91 let.

Myslím, že toho můj pradědeček v životě hodně dokázal, tedy alespoň pro mne.

A mrzí mě, že jsem ho nemohla poznat alespoň trochu víc.