Česká filharmonie na cestách

12 2005 Rozhovory česky

Česká filharmonie měla za sebou pět koncertů z plánovaných 12 letošního japonského turné. V Nagoji, Kawasaki, Osace, Tokiu i Kanazavě bylo přijetí orchestru tradičně velmi vřelé a všechny sály byly prakticky vyprodány. ČF nepřijela tentokrát hrát do Japonska jen český repertoár, právě prvních pět koncertů, které dirigoval Charles Dutoit (zastavil se těsně před turné i na dva společné koncerty v Praze) se neslo ve znamení skladeb S. Prokofjeva, I. Stravinského a P. I. Čajkovského. Zbytek turné dirigoval šéfdirigent České filharmonie Zdeněk Mácal. Část turné absolvoval společně s orchestrem štáb Zpravodajství České televize a tým režiséra Igora Chauna, který právě během turné natáčel první minuty dokumentu o ČF. Daniel Sobotka

Položili jsme režiséru Igoru Chaunovi několik otázek. Jeho odpovědi se vyvinuly ve spontánní fejeton.

Jsem poprvé v Japonsku a je to jako vidět poprvé dobrý fantastický film. Nejprve jsem si říkal - jak tu ti lidé mohou žít? V té změti mrakodrapů,tísnících se domečků, třípatrových silnic, továren, reklamních světýlek a všudypřítomné valící se lidské masy? Po pár dnech jsem docela užasl, ono sejim totiž žije dobře. Je to neuvěřitelně precizně organizovaná země, do každičkého detailu, a to vše s velkou slušností a základní lidskou pokorou. Mohli bychom se od nich hodně co učit. - Ale netočím o Japonsku, natáčím o České filharmonii, která je tady na velkém koncertním turné. Byl bych rád, kdyby ten dokument byl lidský a představil Filharmonii jako živý organismus, různorodé lidi, kteří tvoří dohromady jeden výborný umělecký celek. Podtitulnašeho dokumentu zní PRVÝ LIDOVÝ DOKUMENT o České filharmonii. Není to z mé hlavy, je to záměr pana ředitele Riedlbaucha. Prostě ukázat členy orchestru jinak, než je běžně zvykem.

Přidali jsme se ve tříčlenném štábu k tělesu a vyrazili do Japonska. Je to prvá destinace, měli bychom ukázat orchestr na různých cestách po světě i při hraní v Česku, práce bude trvat téměř rok. Ale už materiál tady v Japonsku by téměř vydal na samostatný film. Členové orchestru se nám pomalu otevírají a někteří se svěřují se svou obavou z médií. Hráč na bicí mi řekl, že dokumentu není podle něj třeba, že diváka v galerii také nezajímá malíř v trenýrkách, ale jeho obraz. Že oni by měli zůstat skryti. Řekl jsem mu, že to je krásný příměr a jestli by mi ho neřekl na kameru. Povedlo se. Tak se den po dni s orchestrem sžíváme, zvykají si na nás. Zaznamenáváme jednotlivé koncerty v krásných halách v Tokyu, Kawasaki, Ósace nebo Nagoji, a také nadšené reakce místních posluchačů.. Natáčíme muzikanty při hraní na pódiu, ale i při spoustě běžných úkonů v hotelu nebo na cestách. Podoba dokumentu se pomalu noří z neznáma. Jako obvykle bych chtěl diváka i tak trochu pobavit. Ale také vzdát hold neuvěřitelné práci, kterou filharmonici odvádějí. Jednak v rovině umělecké reprezentace, protože jsou skutečnými a skvělými vyslanci naší republiky, ale také je obdivuji po stránce fyzické, protože program je velice náročný, přesun střídá koncert, téměř každou noc v jiném hotelu, bus, vlak, letadlo, zkouška, koncert, hotel. Běžný divák nebo posluchač by právě tohle měl z našeho dokumentu vyčíst. Jsem za tuto příležitost vděčný. (A k tomu jsem si ještě mohl dát s kolegy pravé nefalšované suši v pravé nefalšované japonské hospodě.) Opět jsem jednou rád, že jsem filmař a pokusím se ten zážitek přenést na diváka. Dokument vzniká v koprodukci s Českou televizí a měl by být dokončen ve druhé polovině příštího roku.

Váš Igor Chaun