15 let v Kocourkově

12 2005 Slovo redakce česky
obálka čísla

Můj krásný, milý, patnáctiletý Český dialogu!

Tvoje šéfredaktorka se ve Tvém listopadovém čísle omlouvá nám čtenářům, že tentokrát chybí oblíbená rubrika Co u nás v Kocourkově. Ale ona paní Střížovská nemá pravdu. Ta rubrika je v tomto čísle! Jen se musí umět ji hledat ? a najít.

Už hned na druhé stránce časopisu:

V rubrice Stalo se v Září (s velkým Z) je popsáno vše, co se stalo v říjnu (s malým ř).

To mi připomíná hádanku: Jaký je rozdíl mezi Říjnovou revolucí a Říjnovou slavností Oktoberfest v Mnichově?

Oktoberfest je v září a Oktoberrevolution je v listopadu.

V článku Pomník Karla Hašlera na stránce 10, který napsal pan Ivo Zelenka v Úžicích už dne 28. 10. 1005 mne překvapilo, proč ten článek otiskujete teprve o tisíc let později. A i ta Výzva čtenářce, která se nezištně nabídla Tobě, Český dialogu, a Tvojí redakci pomáhat, udala jméno, adresu, ba i telefonní číslo (kdo ví? též www?), patří do Kocourkovské rubriky, což mne ? s ohledem na redakci ? velice mrzí. Má redakce pořádek jako v Kocourkově? Našlo by se též, Český dialogu, už na Tvojí první stránce, co by se mohlo dát do Kocourkova? ? Ale jó! Listopadové Slovo šéfredaktorky! Sama vypočítává, co by patřilo do té kocourkovské rubriky a píše: "Např.: máme nového ministra? že je to manekýn a spratek arogantní, to už víme. Fracek nazval (prezidenta) vzteklým staříkem a i jinak poslal tím směrem urážlivé výroky?" Ptám se Tě, můj krásný, milý Český dialogu: Jsi pro to, aby se v rubrice Kocourkov udělala soutěž, kdo komu a kterým směrem bude posílat šťavnatější výroky? Teď už se jen modlím, aby Český kalendář 2006 (který tímto objednávám), nevyšel až v polovině příštího roku; to bych ho okamžitě poslal do Kocourkova! Zdravím Tě, Český dialogu, a přeji mnoho úspěchů do dalších patnácti let!

O. S.

29. 11. 2005 Luzern, Švýcarsko

(Adresa pisatele redakci známá)

Vážený pane Steinere

a vážení čtenáři,

u příležitosti 15. výročí musím přistoupit, jak se teď moderně říká, k sebereflexi. Nebo, jak se říkalo dříve, sypat si popel na hlavu, či jak říkají vzdělanci mea culpa mea culpa. Zkrátka, já za to můžu a je to tak. Už celých 15 let se nás tiskařští šotci drží jako klíšťata a nenechají se vypudit ani chemickými ani jinými prostředky. Moje oči jsou zřejmě natolik rozmazlené, že v korekturách ? obtazích na podřadném a z druhé strany potištěném papíře (šetříme naše lesy) chyby nevidí. Až když číslo vyjde na papíře bílém a také barevném, s překvapením a s hrůzou zjišťuji, co šotci zase napáchali. Kolegyně Martina Fialková mi sice velice pomáhá číst, ale na čtení v počítači naše oči ještě nejsou stoprocentně zvyklé a všechny chyby nenajdou. A tzv. poslední výjezdy z počítače na papír, ji někdy díky mému spěchu úspěšně minou... Je vědecky dokázáno, že je třeba tří až čtyř lidí, tedy až osmi očí, aby přečetli (přečetly) stejný text a vychytali (vychytaly) všechny chyby. To proto, že čte-li stejný text stejná osoba (třeba i několikrát), často chyby přehlédne. Proto budeme rády, ozve-li se nám někdo, kdo bude ochoten jakkoli se čtením pomoci. Stále nám chybí nejen další ruce, ale i oči. Že já osobně nejsem nadána býti dobrou korektorkou, by mohl potvrdit jeden starší pán, který byl soudruhem vedoucím v korektorně národního podniku Knihtisk v letech asi 1963 a dále. Nastoupila jsem tam po své první mateřské dovolené, která trvala tři měsíce. Byla jsem šílená z toho, že musím opustit svou dcerku ? miminko, kterou jsem toužila opečovávat jako matka. Místo toho jsem ji musela vozit v kočárku každé ráno ještě za tmy asi tři kilometry do jeslí. Holčička Jana řvala a já jsem plakala a nenáviděla komunistickou zem. Odvezla jsem ji, šlapajíc v dešti, sněhu i horku na kopec do Podolí, pak sešla zpátky na nábřeží k tramvaji a jela tramvají 17 na Malou Stranu V korektorně, která byla umístěna v dlouhé místnosti bývalého kláštera Karmelitek v Karmelitské ulici na Malé Straně v Praze, jsem pak byla zralá usnout... ale to jsem nebyla sama. Kromě soudruha vedoucího, který seděl v čele dlouhého dřevěného stolu, tam sedělo asi tucet dalších korektorů. Byli to docenti, doktoři a další vzdělanci, kteří se provinili režimu tím, že s ním tak docela nesouhlasili. Ale, protože na rozdíl od proletářů, kteří vedli náš stát, ale kteří byli moc zaneprázdněni tím, aby se spojili s dalšími proletáři na celém světě, tito provinění uměli číst a psát a dokonce znali českou gramatiku, bylo jim velkoryse umožněno, aby četli a četli a četli až do zblbnutí. Zkuste si někdy číst knížku u stolu 8 a půl hodiny denně. Když to dokážete bez usnutí, prosím, dejte mi vědět, já vám zdarma pošlu krásnou knížku... Soudruh vedoucí tam byl od toho, aby, když jim klesala hlava, klepl kladívkem hlasitě do stolu. Často to činil. A také tam byl proto, aby poslouchal, co se tam mluví. A aby to hlásil "nahoru". A také, aby nás hlídal, abychom se neflákali... ale to by bylo na dlouhé povídání, které bude v mé knížce s pracovním názvem Naše rodina a zvířena...

Teď bych svůj povzdech nad chybami v Českém dialogu ráda uzavřela s tím, že opravdu vím, že nejsem dobrá korektorka a ani jsem nikdy netoužila jí být. Donutily mne k tomu okolnosti a doufám, že tyto již brzy pominou. Spíš by bylo namístě vyzvat a požádat naše zdatné čtenáře, znalce českého jazyka, aby nám na bázi dobrovolnictví pomohli naše články číst. Ale k tomu by se navíc hodili další dobrovolníci, kteří by nám pomohli i jinak, tedy administrativní posily. Stačilo by dvakrát třikrát týdně několik hodin. Ozve se někdo?

Eva Střížovská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012