Pestrý lucemburský víkend

Filatelistický příběh

Večer se u Marenčáků rozvine příjemné povídání. Konečně je více času dozvědět se, jak se jim v Lucembursku těch 36 let žilo.

Přišli sem vlastně z Německa, kde strávili prvních pár týdnů emigrace. Doma v Českých Budějovicích byla zejména pro Karla, angažujícího se všemožně v protestech proti okupaci spřátelenými vojsky Varšavské smlouvy po roce 1968 horká půda.

"Dříve nebo později by mne zavřeli, odhadoval jsem, a protože jsme toužili po svobodě, vymyslel jsem plán úniku. Vše jsem připravil při výměnném zájezdu našeho folklorního souboru do Německa. To v roce 1969 ještě bylo možné. Pak jsme tam i s miminkem v kočárku odjeli k přátelům, kteří nám půjčili zařízený byt a po několika týdnech nás odvezli do kýženého Lucemburska. Zde se nás ujala rodina paní Tilly." Zde vyprávění přebírá paní Eva: "Paní Tilly byla lucemburská známá mého tatínka, filatelisty, který si s ní ještě před válkou začal dopisovat kvůli známkám a aby si procvičil francouzštinu. Tehdy byla studentkou. Během války a po ní se dopisování přerušilo, ale později tatínek adresu našel a zkusil na ni opět napsat. Adresátka na ní již nebydlela, ale v malém Lucembursku ji pošťáci našli, dopis byl předán a přátelství na dálku obnoveno. V roce 1967 se vzájemně navštívili a když se zanedlouho tatínek dopisem zeptal, zda by Lucemburčané mohli případným emigrantům z rodiny pomoci, bylo rozhodnuto.

Takže jsme skončili tady. Velmi nám v začátcích pomáhali, přátelíme se i s dalšími členy jejich rodiny dodnes."

Pokračuje opět manžel: "Práci jsem tu sehnal dobře. Jsem chemik a tak jsem nejprve získal místo ve výzkumném ústavu, to jsme bydleli jinde. Brzy však se naskytla lepší příležitost u americké firmy Good Year. Přestěhovali jsme se sem do Bissenu a v této firmě jsem pracoval vlastně až do penze. Ještě nedávno mne místní hasiči přemluvili, protože vím, s čím vším se v okolních fabrikách dělá, abych alespoň vypomáhal jako chemik u jejich místního sboru."

"Já jsem byla doma s dětmi. Bývalo mi i smutno po domově. Zatímco muž byl velmi aktivní, mimo práci chodil ještě léta hrát volejbal a trénoval naše dcery i jiné děti v plaveckém oddíle, mne bavila spíš turistika. Když byly dcerky malé, chodili jsme na výlety každý víkend. Lucembursko máme prochozené křížem krážem, ale tady nebyl problém ani přejet hranice a dělat výlety do Německa či jinam, všude je blízko.

Druhá dcera se narodila až tady. Přestože obě absolvovaly zdejší školy, kde se učily v němčině či francouzštině a k tomu ještě další jazyky, doma jsme mluvili vždy česky a dcery jsou na to, že jsou Češky, velmi hrdé. Vlastně jsou Čechoslovačky. Mladší má hotelovou školu a pracuje v propagaci v hotelu na Mallorce. Starší je dnes vdaná v Německu, je zaměstnaná v jazykové škole. Ta má na jazyky skutečný talent. Odsud umí německy, francouzsky, lucembursky a anglicky a pak ještě v Německu studovala slovanské a skandinávské jazyky. Vyprávěla nám různé historky z univerzity, kde němečtí profesoři vyučující češtinu občas na jejím rodném jazyce páchali pěkné násilí, kterénemohla dopustit. Například, když studentům vysvětlovali, co jsou to české vánoční keksy. "

Bavíme se i o české politice, v níž lze v poslední době těžko nalézt nějaká pozitiva. Koho je možné volit? To v Lucembursku je to jednoduché. Z několika stran mají naději dostat se do vlády jen tři. K volbám se chodí povinně a dopadne to vždycky podobně, ale zároveň i různě. Na vytvoření vlády se domluví vždy dvě nejsilnější strany přesto, že i jiné koalice by byly možné. Pokud obyvatelstvo usoudí, že je třeba změny, zase se to zamíchá jinak. Výsledek však perfektně funguje.

Wie as et? Merci, gut.

Jak se máš? Děkuji, dobře. Tak se v neděli ráno zdraví pan Marenčák se sousedy, pracujícími na zahrádkách před domy. Vysvětluje mi: "To je typický příklad, ukazující zvláštnost lucemburštiny. Otázka se podobá německému Wie geht es? Odpověď je úplně popletená napůl francouzsky a napůl německy. Merci, gut. Hezké, že? "

Vyjíždíme na druhý výlet. Nejprve se stavujeme u sochy generála Pattona, abych ji mohla vyfotit. O kousek dál za mostem zahýbáme k velkovévodskému sídlu Colmar-Berg a alespoň si ho objedeme. Na návštěvu nás nepozvali, asi mají jiné starosti. Před Diekirchem stavíme a pěšky přecházíme přes jiný most řeku Sure. Je tu totiž zajímavé místo. Kalvárie se čtrnácti zastaveními stíněná smutečními vrbami na břehu řeky. Místo obrazů o umučení Krista však na kamenných sloupcích vidíme výjevy z druhé světové války, kdy nacističtí okupanti nutili lucemburské chlapce pod trestem smrti rukovat do německé armády. Mladíci se snažili ukrývat se, mnozí však byli vypátráni a pověšeni nebo zastřeleni, další pak museli bojovat v armádě okupantů jejich rodné země a padli. Zůstalo mnoho zoufalých matek a dívek. To vše je znázorněno na jednotlivých zastaveních křížové cesty. Čest jejich památce.

Cesta pokračuje do údolí, které se stále prohlubuje a mezi lesy náhle vystupuje jako nádherné zjevení obrovský hrad. Je to Vianden, jeden z největších hradů v Evropě románské a gotické doby. Ještě nedávno zřícenina, v posledních desetiletích však postupně rekonstruovaná do původní podoby, částečně státem, ale především ze soukromých zdrojů. Pustnout začal po roce 1820, dnes se však již skví téměř v plné kráse a pyšní se nádhernými prostorami vhodnými pro pořádání nejrůznějších kulturních událostí i pro přijímání státních návštěv. Konaly se tu i výstavy českého umění, které pořádali Marenčákovi v době, kdy pracovala jejich informační kancelář. Oba jsou členy společnosti přátel hradu. Z hradeb jsou nádherné výhledy do kraje na vysoké okolní kopce i dolů na romantické starobylé městečko. Opět se cítíme být skoro jako doma, vždyť podobně lze shlížet z věží Křivoklátu.

Opouštíme romantické údolí a míříme na jih Lucemburska. Projíždíme mnoho krásných lesů, malinkých vesniček s okolními pastvinami a nezbytnými kravkami a dostáváme se do oblasti, která je rájem pro místní horolezce. Něco jako Prachovské skály. Škoda, že není čas na výlet do přírody. Míříme dál a zastavujeme v poledne ve městě Echternach. Opět na nás dýchá středověk. Ale živo je tu jako v Praze na Václaváku. Zjišťujeme, co se děje. Aha, bramborový festival. Plné náměstí lidí, hraje hudba. Na čtvercovém "rynku" tvořeném bohatými měšťanskými domy se zdobenými štíty dnes prodávají brambory v pytlích, ale také mnoho zdejších bramborových jídel. Stánky pod plachtami vydávají libou vůni a na lavicích u stolů uprostřed náměstí si lidé pochutnávají. Obsluhují tu zdejší skauti, organizátoři festivalu, v jejichž prospěch jde asi i výtěžek. Je rozhodnuto, ochutnáme lucemburské tradiční jídlo, zapečené brambory se zelným salátem a vynikající ardenskou šunkou. Brambory jsou řádně omaštěné, salát osvěžující a křupavý a šunka nádherně růžová a šťavnatá. Celé to chutná náramně, ale porce je tak veliká, že ani nemůžeme dojíst. Volíme nejprve stín starobylé baziliky sv. Willibrorda, kde se po vydatném obědě absolvovaném na sluníčku krásně zchladíme. Posedíme ještě na kávě a vydáváme se k dalšímu kostelu sv. Petra a Pavla, který je ještě starší. Město také pamatuje Římany a má dnes krásnou výletně-nedělní atmosféru. Loudáme se barevným parkem kolem řeky a dozvídáme se, že za ní přes most už je Německo. Mnoho Němců je ostatně i na zdejším bramborovém festivalu, stejně tak jako mnoho Lucemburčanů jistě jezdí do Německa na jejich festivaly jablečné či švestkové. Podobné sympatické akce se v této oblasti konají tradičně, takže v babím létě je každý víkend o zábavu postaráno.

Posledním bodem našeho úžasného programu je cesta údolím Mosely, vinařskou oblastí, která se připravuje také na sklizeň. Tak odtud je to bájné Moselské, říkám si, když pozoruji dlouhé řady vinic ve stráních, čisťounké domečky s vinnými sklípky také porostlými révou. Sluníčko stále hřeje a my se už nemáme čas pokochat, tak jen projíždíme a díváme se z auta. Objížďka kvůli běžeckému závodu nás zavádí přes hranice do Německa, pak se vracíme zpět a na dálnici do Lucemburku. Probíráme, co jsme viděli. Pan Marenčák dodává: "Vidíte, že Lucemburčané velmi rádi dobře jedí a dobře pijí. A jsou na to pyšní. Také si dělají legraci ze svých sousedů Belgičanů, kteří prý neznají nic než bramborové pomfrity ? taková nuda."

Doma u Marenčáků vznikají poslední fotky na jejich krásné zahrádce. Ještě je čas posedět a popovídat o jejich návratu do Čech. Paní Eva už se hrozně těší. Přestože v téhle zemičce velké 80 x 60 km jistě prožila krásný kus svobodného života s dobrým mužem a hodnými dětmi, nebyla jí činěna žádná příkoří ze strany místních občanů či úřadů, nemůže se dočkat. Má zkrátka kořeny doma. A dcery to za námi z Mallorky a z Německa budou mít do Čech stejně daleko nebo i blíž, říká. Co nám v Lucembursku vadilo? Na tuto otázku odpovídají shodně: "Když jsme sem přišli, byli k nám vlídní a solidární, ale mysleli si, že jsme slezli ze stromu, že jsme snad od Hotentotů, nic neznáme a nevíme." (Tak jsme jim ukázali ? myslel si Karol Marenčák možná v duchu. A měl pravdu.)

Přestože on se zdejším prostředím díky svým četným aktivitám a přátelské povaze více srostl a nevadilo by mu zůstat, do jižních Čech jde také rád. Má ještě stále příbuzné i na rodném Slovensku, kam občas zajede a už si plánuje, jak v novém bydlišti bude v zimě prohánět běžky. Podmínky tam jsou prý ideální.

Mir wölle bleiwe wat mir sin

Chceme zůstat čím jsme ? stojí v podtitulu skvělé knížky o Lucembursku a Lucemburčanech George Erasma.

Zásluhou Marenčákových vyšla i česky s autorovou předmluvou pro české čtenáře. Nápis stejného znění najdete nad jedním z arkýřů starobylého domu v hlavním městě. Je symbolem lucemburského staletého snažení nesplynout s mocnými sousedy a udržet si svoji individualitu. Fandím té zemi, jejíž délka i šířka je zvíci nejdelší trasy pochodu Praha ? Prčice. A přeji Marenčákovým šťastný návrat do země, odkud kdysi odešli, aby zůstali tím, kým byli.

Ukázka z chystané knihy Hovory bez hranic (přizpůsobeno pro potřeby časopisu)

Oprava a omluva čtenářům i manželům Marenčákovým. Kvůli přesunu Marenčákových do ČR, který probíhal právě v době vydání minulého čísla, nemohla být včas první část článku s nimi konzultována. Bohužel mi unikly nepříjemné chyby. Při soustředění se na odstranění překlepů a chyb gramatických jsem si trestuhodně nevšimla, že jsem paní Evu místy překřtila na Věru a délku pobytu Marenčákových v Lucembursku uvedla jen 26 místo 36 let. Za vše se velmi omlouvám.