Knížky

12 2005 Kultura česky
obálka čísla

Jedním z dobrých počinů polistopadové doby je bezesporu vydávání řady knih, o kterých se nám dříve mohlo jen zdát. (Kdo ze čtenářů si ještě pamatuje na každočtvrteční fronty před knihkupectvími, kdy vycházely nové knihy, což ovšem znamenalo pouze několik cenzory povolených titulů?) Mým osobním traumatem je skutečnost, že ty "komínky" knížek, které mám připravené v pokoji, tedy, které naopak stojí frontu až na ně já budu mít čas, snad už nikdy všechny nestačím přečíst? A tak nahlédněte se mnou alespoň zkráceně do některých z poslední doby:

Vojtěch Jeřábek - ČESKOSLOVENŠTÍ UPRCHLÍCI VE STUDENÉ VÁLCE

KNIHA

Jen v roce 1948 uprchlo z Československa na 25 000 občanů. Po překonání ostnatých drátů je čekal pobyt v lágrech. Hlad, zima a beznaděj, protože je OSN jako uprchlíky neuznávala. Vlna útěků po sovětské okupaci byla ještě masovější. Československý komunistický režim přivedl do nechtěného exilu podle různých odhadů 180 000 až 600 000 lidí. Jejich osudem se dosud nikdo souborně nezabýval. Autor popisuje uprchlickou otázku od jejího vzniku až do roku 1990.

AUTOR

Vojtěch Jeřábek pracoval v letech 1950 až 1990 pro American Fund for Czechoslovak Refugees (AFCR) v jeho newyorské centrále na Broadwayi. Pomoc uprchlíkům byla nejúspěšnější akcí, kterou od roku 1948 organizovali po celém světě sami Čechoslováci. AFCR zastřešila pomoc československým uprchlíkům a pomohla najít novou existenci neuvěřitelnému počtu 140 000 lidí. Pplk. Vojtěch Jeřábek zasvětil pomoci uprchlíkům téměř celý svůj život.

ZAJÍMAVOST

Autor působil do listopadu 1948 jako vojenský agent rozvědky, který přeběhl na americkou stranu: Svědčil v procesech v Mnichově a v Düsseldorfu proti svým podřízeným, protože nechtěl, aby jeho zpravodajská síť sloužila po únoru 1948 zájmům SSSR. Od té doby se podobně jako bratři Mašínové do vlasti nevrátil. Za svou humanitární práci pro uprchlíky získal řadu ocenění od OSN, nevládních organizací i amerického ministerstvo zahraničí. Jeho život líčí podrobně autoři doslovu Zbyšek Březina (Boston University) a Pavel Paleček (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR).

vydal STILUS

Ivan Brož - CHLAPI OD BAŤŮ

12. července 1932 zahynul při letecké katastrofě zakladatel obuvnického impéria Tomáš Baťa Firmu po něm převzal čtyřiatřicetiletý nevlastní bratr Jan Baťa. Nejenže se mu podařilo překonat následky světové hospodářské krize, ale docílil, že předválečné Československo se stalo největším vývozcem obuvi na světě. Seskupil kolem sebe a kolem firmy řadu odborníků a osobností včetně umělců, kteří pro Baťu pracovali. Mezi slavné baťovce patří např. konstruktér strojař B. Ševčík, architekt B. Fuchs, sochař V. Makovský, filmaři K. Zeman a H. Týrlová, nejslavnější český sportovec E. Zátopek a mnozí další. Díky nim se Baťa a Zlín staly světoznámými pojmy. Jim, které Baťa pozvedl, aby ho proslavili, jejich osudům, které byly mnohdy dramatické, a jejich práci, která spoluvytvářela fenomén zvaný Baťa, je věnována tato publikace. Její autor, Ivan Brož (nar. 1938), se ve svých knihách z oblasti literatury faktu s oblibou věnuje tématům a osobnostem spjatým se zajímavými událostmi z dějin mezinárodních vztahů, které sám měl možnost sledovat jako účastník diplomatických jednání či jako publicista od New Yorku až po Vídeň. Je autorem mnoha životopisných knih: Smrt hraběte Pücklera (1985), Říkali mu Ike (1987), Patton byl váš nejlepší (1991), Manažeři války (1994), George Washington (1994), Poctivý Abe (1995), Čechoslovák Maxwell (1995), Velké postavy rodu Kinských (1997), Čermák versus Al Capone (1998), 20. století, jaké bylo (1999), Generál MacArthur a ten druhý (2000), Vůdcové (2001), Thomas Jefferson ještě žije (2001), několika cestopisů a překladů (Velká Británie ve 20. století, Pattonovi, Židé ve 20. století). (Český dialog se věnuje nespravedlivému odsouzení Jana Antonína Bati již od časných začátků své existence. Viz recenze a propagace knih Sága o životě a smrti Jana Antonína Bati /Miroslav Ivanov, vydala LÍPA/, Svět porozumí /Francisco M. Atrjanco/, Dovětek /Edita Baťová de Oliveira, Nelson V. A´Oliveira/ ? obě knihy vydal Marek Belza.)

vydala EPOCHA

Pavel Paleček - EXIL A POLITIKA

Historici o nejnovějších dějinách a o sobě

Alice Teichová, Bořivoj Čelovský, Karel Kaplan, Jaroslav Krejčí, Igor Lukeš, Radomír Luža, Mikuláš Teich ? to jsou historici, které autor požádal o vyprávění jejich životních příběhů. Všichni se zabývají nejnovějšími dějinami a publikovali práce, o kterých se diskutuje ve světě. Společné mají to, že v době komunismu odešli do zahraničí, aby mohli žít svobodně. Původně se o dějiny příliš nezajímali. A. Teichová se zabývala ekonomií, B. Čelovský, J. Krejčí a R. Zuňa vystudovali práva. I. Lukeš filozofii, M. Teich chemii a K. Kaplan se vyučil ševcem. Přesto se věnují historii s mimořádným nasazením. V akademickém světě všichni dosáhli vysokého uznání, ale jejich osobní motivace zůstávaly skryty? (Tyto informace jsem si vypůjčila z autorova úvodu.) Chtěla bych dodat, že kniha rozhovorů s těmito osobnostmi je napsána velice čtivě a přináší řadu zajímavostí.

vydala Edice České osudy

Miroslav Moulis, Roman Cílek - ZAPOMEŇTE, ŽE JSTE BYLI LIDMI

Nacistické koncentrační tábory ? symbol barbarství je podtitul knihy, kterou napsali dva renomovaní spisovatelé, jejichž doménou je literatura faktu.

V době, kdy se téma nacistických zvěrstev vytrácí z vědomí naší společnosti a kdy se dokonce objevují pokusy popírat holocaust, napsali autoři toto dílo jako na zavolanou. Oba mají k tématu osobní vztah. Jejich otcové byli zavražděni hitlerovci a M. Moulis prožil za ostnatými dráty téměř pět let. Čtivou formou, jak je jejich zvykem, předkládají čtenářům obraz nacistických táborů prostřednictvím faktografie i příběhů některých osudů a událostí.

Kniha je doplněna unikátními fotografiemi.

vydala EPOCHA

Pavla Totušková - Zloděj lidských srdcí

Úcta a obdiv ke známému spisovateli se staly mnohokrát inspirací nejen literárních útvarů, ale i diplomových a disertačních prací. Různí (začínající) publicisté, spisovatelé i (nastávající) vědci se s tímto úkolem vypořádávají rozdílně.

Jak se to povedlo mladé autorce Pavle Totuškové? Biografii Arnošta Lustiga napsala v rámci svého studia na Literární akademii J. Škvoreckého a není pochyb, že má svého autora "dobře přečteného". To jí ovšem nestačilo, a tak sbírala informace nejen po knihovnách, ale především u jeho přátel, z nichž každý vetkal do jejího gobelínu svůj ornament. Některé měly stejnou barvu: mnozí oslovení se shodli na tom, že A. Lustig má veselou povahu, je citlivý, k ženám galantní, skromný atd., jiní přidali, že naopak má rád, když se o něm píše, není manuálně zručný, je roztěkaný přítel, velice slušný jedlík...(to vše neměřené délkou či hloubkou přátelství). Tento postup, ač nijak originální, si přesto zaslouží pochvalu. Dává osobnosti A. Lustiga další rozměr, a tím i čtenářům možnost chápat jeho díla v kontextu úryvků z jeho života.

V úvodu (respektive "místo úvodu") autorka vysvětluje, čím ji spisovatel hlavně zaujal: "... i jeden den s ním stojí za to, aby byl zaznamenán. Ten den jako byste potkali Život. Ne však ten svůj, ale život v jeho vlastní a skutečné podobě..."

Kdo všechno Pavle Totušková o A. Lustigovi vyprávěl? Z rodiny to byla jen spisovatelova o málo starší sestra, paní Hana Hnátová, která toho věděla mnoho o jeho dětství a mládí: byl to drobný, hubený a neposedný kluk, o transportu rodiny do Terezína: Arnoštovi bylo v té době šestnáct let, o době poválečné. Ale i o jeho charakteru, odvážný, vytrvalý, dovede bavit společnost, na nikoho se nevytahuje. A tenhle tón, týkající se spisovatelova charakteru, se opakovaně objevuje i ve vzpomínkách jeho přátel a známých, doplňován o další postřehy: těší ho popularita, špatně si pamatuje jména, a tak mnohé své známé oslovuje prostým "ty bejku", je inteligentní a charismatický, má sex-appeal, je hádavý, nedodržuje termíny.... a to nejlepší nakonec: sám sebe vnímá s hlavně s humorem.

Oslovených osob je osmnáct a jsou mezi nimi i jména velmi známá (Miroslav Ondříček, Josef Vinklář, Květa Fialová, Pavel Dostál a další). Velmi výstižně fenomén Arnošt Lustig vystihla spisovatelka a novinářka Dagmar Sedlická: "Psát pro něho znamená žít." A spisovatel to sám potvrzuje: "Pro mě je den, kdy bych něco nenapsal nebo na psaní nemyslel, absolutně marný... Už jen tím, že o něm jen přemýšlím, vlastně píšu...."

I po technické stránce je knížka pečlivá a promyšlená. Každou kapitolu uvádí některý Lustigův citát. Týkají se lásky, kamarádství, snů, světa, lidí, dobra, krutosti, inspirace a dalších. Citáty jsou vtipně ilustrovány odpovídajícími ikonkami (K. Kulhánková). V prvním odstavci autorka (kurzívou) krátce představuje osobu, kterou zpovídá, ale dále do výpovědi nevstupuje. To však neznamená, že by byla jen trpnou přehrávačkou cizích názorů. Výpovědi přátel A. Lustiga oživuje jejich letmými charakteristikami. Myslím, že Arnošt Lustig má z její knížky radost. Mgr. M. Swinkels-Nováková

Vydala Literární akademie J. Škvoreckého v ed. Prvotiny svazek 02 v r. 2004.

Jiří Hájíček - SELSKÝ BAROKO

V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, a není snad jediné, jejímž tématem by bylo období kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší

Jiří Hájíček (1967), autor generace, která vyrůstala dávno po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty, kteří ve staré vlasti hledají své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice.Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost?

Pro čtenáře, kteří znají Hájíčkovy dřívější knihy, bude Selský baroko možná překvapením. Autor zde do značné míry opouští svůj lyrický styl a podává až drsně dokumentární zprávu o jednom lidském osudu.

vydal HOST

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012