Pestrý lucemburský víkend

11 2005 Naši ve světě česky
obálka čísla

Již při krátkých cestách autobusem do Bruselu a Londýna, kdy se pokaždé Lucemburskem projíždí, mne tahle krajina a město Lucemburk zaujaly. Ba přímo fascinovaly. Mohla za to asi i doba nejzazšího večerního stmívání nebo naopak hodiny před rozbřeskem, což jsou časy, v nichž se přes Lucembursko jede. Krajina i město ponořené do zvláštní polotmy, z níž se vynořují středověké hradby s věžemi a zlatavě osvícená katedrála, klenou se štíhlé mosty přes tušené propasti černých údolí. Moje zvědavost je násobena romantičností těchto pohledů. Umiňuji si, že se sem musím vrátit a tuhle pohádkovou zemičku prozkoumat blíž. Beseda s manželi Marenčákovými, která proběhla loni v rámci našich Hovorů bez Hranic je k tomu dalším impulsem. Marenčákovi v Lucemburku provozovali 8 let nezištně informační kancelář, něco na způsob soukromého českého centra. Za tuto obětavou aktivitu, jejímž prostřednictvím informovali Lucemburčany o naší zemi, obdržela Eva Marenčáková cenu Gratias Agit v roce 2002. Téměř po roce využívám srdečného pozvání a přijíždím alespoň na víkend. Už na poslední chvíli, protože domeček hostitelů už je prodán, po mém odjezdu se pomalu začne balit a Věra a Karol Marenčákovi se vrátí do jižních Čech, odkud před 26 lety odešli.

Do Evropy se zpožděním?

Víkend začal v pátek na nádraží Praha - Florenc hlášením, že autobus vyjíždějící z Brna má zpoždění. To doženeme, s úsměvem uklidňuje veselá hosteska společnosti Student Agency, s níž ještě s mojí maminkou jedeme. Nenahnali. V pátek odpoledne je z Prahy až do Berouna pěkná "zácpa" a na hranicích v Rozvadově si nás ještě ke všemu nechávají skoro dvě hodiny. Přísná kontrola dvou vybraných cestujících, o jejíchž příčinách se můžeme jen dohadovat, způsobí, že do Lucemburku přijíždíme místo v půl třetí ráno až před pátou. O hladkém průjezdu přes evropské hranice se tedy Čechům může stále jen zdát… A tak jako plnoprávní, ale zpoždění občané Evropské unie oceňujeme obětavost pana Marenčáka, který o zpoždění ví a trpělivě nás očekává v autě na nádraží. Bezpečně nás pak doveze za hlavní město do blízké spící vesnice, abychom si všichni do rána ještě také trochu schrupli.

Babí léto v Bissenu

Po třech hodinkách spánku procitáme a za záclonou zvědavě pozorujeme, jak vypadá slunné babí léto v Bissenu. Tak se to tady, asi 20 km od Lucemburku, jmenuje. Po bohaté snídani, při níž se vítáme s paní Marenčákovou, která s námi kvůli nedávné operaci kyčle bohužel nemůže absolvovat dvoudenní maratón po lucemburských zajímavostech, nasedáme opět s panem Marenčákem do auta a necháváme se vozit a provázet. Dokonalý program, který pro nás vymyslil, nás během následujících dvou dnů seznámí téměř s polovinou země.

Nejprve se vydáváme na sever. Rozhlížíme se po krajině zatím jen z auta a už na první zastávce zjišťuji, že moje fantazie, vyprovokovaná nočními průjezdy touto zemí, se blíží realitě. V úzkém zeleném údolí řeky Sury, která se náhle mění směr a vytváří jakési ohbí, leží řekou obtočeno, malinké starobylé městečko Esch sur Sure. Nad úzkými uličkami kamenných domečků a hotýlků se tyčí hned dvě zříceniny. Z vyhlídky na věži je krásný pohled dolů na městečko v náruči zlátnoucích lesů a řeku. Jsme v předhůří Arden, lucemburského pohoří, které dnes symbolizuje kruté boje během druhé světové války. V prosincové bitvě v roce 1944, jíž se Němci snažili zabránit postupu spojenců na východ, zahynuly v horách tisíce vojáků z obou stran.

Jejich mírně zvlněné předhůří nám zato hodně připomíná důvěrně známé křivoklátské lesy a uvažujeme, že možná i pro tu příbuznost krajiny s českou se našincům v Lucembursku zvykalo lépe, než mnohým emigrantům a krajanům v jiných zemích. "Máme tu mnoho chráněných přírodních lokalit a naučných stezek, které jsou opravdu hodně využívány. Také naše rodina, když jsme měli dcery malé, chodívala často na výlety s přáteli po zdejších kopcích, hradech, naučných stezkách." říká pan Marenčák.

Stočili jsme se opět na jih a obloukem projížděli krajinu směrem na město Diekirch, jedno ze tří správních středisek země. Je to úhledné, rušné, na naše poměry malé město. Přesto zde jsou všechny důležité instituce a úřady, několik výstavných škol a řada zajímavostí. Právě tu probíhá posvícení a zároveň s ním bleší trh. Je poledne a ulice i náměstí se hemží lidmi. Vypadají spokojeně, vesele a většina z nich se na potkání zdraví. Mnozí zdraví i našeho průvodce.

"Všichni se tu znají, jak je to tu malé", vysvětluje nám. Bydlí tu ve městě i okolí plno mých bývalých kolegů a také mládež, kterou jsem trénoval ve zdejším plaveckém oddílu. Procházíme mezi stoly s přepestrou nabídkou věcí potřebných i nepotřebných, alespoň zvenku obdivujeme kostel s románskou výzdobou, svědčící o paměti těchto míst, a litujeme, že kvůli polední době si nemůžeme ve zdejším muzeu prohlédnout památky na kdysi všudypřítomné Římany. Prý tu zanechali nádherné mozaiky.

Pokračujeme přes Ettebruck, kde za mostem v parčíku stojí velká socha hrdého generála Pattona. Zítra se k ní vrátíme, ale už teď přemýšlíme, proč tady legendární generál má památku jistě už mnoho let, zatímco u nás v Plzni se kolem chystaného pomníku 16 let od konce totality stále vznášejí otazníky.

Jedeme okolo další z celkem čtyř velkých a moderních továren Good Year, které tu byly v průběhu posledních 30 let postupně vybudovány. Všechny leží blízko sebe v této oblasti, každý závod se specializuje na určitý program a ve třech z nich pan Marenčák postupně pracoval téměř po celou svoji zdejší kariéru. Od píky v laboratoři až po hlavního technologa, řídícího dvě továrny najednou. Už se proto nedivíme, že ho tu tak dobře znají. A to už se blížíme opět "domů" do Bissenu, kde nás vítá paní Marenčáková s dobrým obědem.

Je stále krásně a teplo, proto si prostíráme za domem na malé terásce vysunuté do zahrady, jejíž přirozený půvab obdivujeme. Pod námi vykukuje štíhlá špice zdejšího kostelíka a z ní se v celou hodinu nese příjemné zvonění. Za zahradou dovádějí děti na hřišti. Vnímáme příjemný čas poklidného lucemburského víkendu a pokračujeme ve vyprávění započatém ráno. Paní Marenčáková se už těší do Čech, kde na oba čeká malý, ale útulný byt ve vesnici nedaleko Hluboké u Budějovic. Proč? Divím se, když tady je tak hezky, domek i zahrada se mi moc líbí, za tu dlouhou dobu tu manželé přeci museli zdomácnět. I ta krajina, kterou jsme celý den projížděli, na mne nepůsobí vůbec cize. V národnostně pestrém Lucembursku se přece opravdu nikdo nad tím, že nejste Lucemburčani nepozastavuje. Vždyť kdo je tu opravdový Lucemburčan? Těžká otázka.

Vítejte ve středověku

Odpoledne nás čeká hlavní město. Na terase se u kávy sedí a povídá moc příjemně, ale raději se již zvedáme a opět s panem Marenčákem ujíždíme směr Lucemburk, aby nám nezavřeli kryptu s náhrobkem Jana Lucemburského, největší turistické lákadlo pro Čechy. Kosterní pozůstatky tohoto českého krále byly několikrát ztraceny a zase objeveny a posléze v osmdesátých letech, kdy v Praze probíhal velký antropologický výzkum ostatků českých panovníků, byly zaslány prof. E. Vlčkovi. Ten je porovnal s ostatky Janových synů a potvrdil s konečnou platností jejich pravost. Od té doby Jan Lucemburský odpočívá pod novým důstojným náhrobkem v hlavní lucemburské katedrále. Z parkoviště dole v údolí pod katedrálou (Lucemburk tvoří samá údolí a návrší) spěcháme směrem ke zdejší zvláštnosti. Je to výtah vybudovaný ve skále, na níž katedrála a s ní i velká část historického centra leží. Prostorným výtahem tu zdejší jezdí za nákupy do centra, do práce či z práce. Turisté pak zde často začínají svoje kolečko Lucemburkem. Naštěstí nám kryptu nezavřeli a tak s úctou i zvědavostí sestupujeme po schodech pod podlahu katedrály a ocitáme se u Janova náhrobku. Fotím a přemýšlím. Náhrobek je hned pod schodištěm, na okraji krypty, vlastně v jakémsi předsálí podzemní kaple. Vstupujeme i do velké kaple a působí na nás velebnost místa. Část prostoru za prosklenou stěnou totiž tvoří hrobka současné velkovévodské rodiny. Vracíme se k Janovi a je nám trochu líto, že také není pohřben v krásné kapli, až za dveřmi. Spočívá tu pod schodištěm tak trochu jako v předsíni – a to by si myslím otec otce naší vlasti, jenž mu svojí obratnou zahraniční politikou dobře připravil v tomto směru cestu, zasloužil.

Pokračujeme v prohlídce katedrály a pak i jejího okolí. Procházíme staré uličky Lucemburku a dostáváme se na jeden z mnoha mostů a na hradby. Zdejší opevnění, budované po staletí a stále zdokonalované, obklopuje jádro města dokonce ve třech liniích. Procházíme se po hradbách, topících se v podzimním slunci a nabízejících nádherné výhledy.

Na Zámeckém mostě, jednom ze 110 odvážně pojatých mostů klenoucích se přes lucemburská údolí, posloucháme výklad pana Marenčáka, který ví o každé věžičce, o každém objektu pod námi něco. Někde tady se nacházel první a nejstarší hrad knížete Siegfrieda. Sestupujeme po starých kamenných schodech a obdivujeme malinké zahrádečky pod hradbami kolem řeky Alzetty. Zdola je vidět ve vysokých hradbách mnoho otvorů, střílen, výklenků…. Systém kasemat a pevností dnes tvoří 17 km a je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Ve zdejších rozsáhlých katakombách se schovávaly ještě za druhé světové války desetitisíce obyvatel.

Procházíme kolem obrovského paláce s parkem, v němž dnes pěkně vprostřed města a s veškerou péčí žijí senioři, a opět vystupujeme na hradby na druhé straně řeky. Dostáváme se obloukem až k místu, kde řeka teče ven z opevněného centra, ale i tady je otvor v hradbách, kterým protéká, dokonale chráněn systémem dřevěných zábran. Ty se spouštějí navíjecím mechanismem na řetězech do vody tak, aby ani pod vodou nepřítel do města nepronikl.

Vracíme se opět pod hlavní chrám a dozvídáme se, že jsme právě absolvovali "cestu krále Václava" , tedy procházku po prvním systému opevnění, vzniklém za jeho doby. K tomu třeba dodat, že Václav II. zvaný Český byl mladším nevlastním bratrem Karla IV., tj. dalším ze synů Jana Lucemburského, a vládl zde, velmi oblíben, po dlouhé období (1383 až 1419). Zajímavostí je jeho bezdětné, ale velmi šťastné manželství s o 15 let starší Janou Brabantskou a také jeho nesporný básnický talent. Zůstala po něm kromě lucemburských hradeb také sbírka nádherných renesančních veršů o lásce. Je psána ve francouzštině a nedávno ji v českém překladu Gustava Francla vydalo nakladatelství Argo pod názvem Netoužím po ráji. (Další turistický okruh po druhé linii hradeb se nazývá Vaubanova cesta podle jejího tvůrce, významného stavitele.)

Díky za Palacha

Ale zpět pod Václavovy hradby, kde u řeky leží též zajímavá část Lucemburku, obývaná Portugalci. Rádi žijí venku před svými domečky a je to vidět i teď, kdy v teplém podvečeru vysedávají a postávají v hloučcích a baví se spolu. Prý tu ve skalních a hradebních výklencích pořádají i různé kulturní akce pod širým nebem.

A zase vyjíždíme výtahem ve skále z údolí nahoru a vydáváme se ještě prohlédnout si hlavní náměstí, nesoucí jméno panovníka Viléma II., jehož jezdecká socha je zdobí, a přilehlé ulice. V sousedství najdeme i velkovévodský palác, sídlo lucemburských vládců, elegantní renesanční stavbu, rozměry odpovídající velikosti celé země. Podobné je to i s přilehlým parlamentem. Obojí mi připadá roztomile malé. V nastávajícím nazlátlém šeru se procházíme po bulvárech s kavárnami, kde se to hemží lidmi z celé Evropy, ba také i odjinud. Kousek odtud je i malé náměstíčko, které opět dokazuje lucembursko- české spojení, tentokrát novodobé. Po tragické události v Praze, kdy se v roce 1969 na Václavském náměstí upálil Jan Palach, neváhali po něm Lucemburčané pojmenovat toto náměstí. Na zdi si přečteme jeho název na pěkné tabulce. Stejně pěkná další kovová tabulka, ale mnohem novější, visí pod jménem náměstí a upozorňuje kolemjdoucí na to, kdo vlastně Jan Palach byl. Nad ní je na zdi i kovový držák, do nějž lze pevně přichytit kytičku. Na místě se jakoby mimochodem od našeho průvodce dozvídáme, že instalování informační tabulky i držáku na květiny je tu zásluhou Marenčákových, kteří prosadili a vybojovali na lucemburské radnici důstojnou památku na Jana Palacha. Nezbývá, než poděkovat jim i za všechny Čechy, kteří o tom nic nevědí, myslím si a činím tak alespoň touto cestou.

A pak už poslední fotografie temnícího se města, nad nímž z výšky štíhlého sloupu září v posledních paprscích slunce jeho ochránkyně, soška panny Marie.

Město ve mně zanechává hluboký dojem. Za mosty se na protějších kopcích tyčí moderní budovy evropských institucí a bank. Bankovnictví i specializovanému průmyslu tu díky vládou vytvářeným dobrým podmínkám svědčí. Lucemburčané jsou malý, ale sebevědomý národ, říkám si.

Pokračování v příštím čísle (Ukázka z chystané knihy Hovory bez hranic)

Martina Fialková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012