Moji hrdinové

11 2005 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Oni ti hrdinové samozřejmě nejsou opravdu moji, vlastně tím jenom myslím, že jsou to hrdinové s nimiž jsem se osobně setkal a jichž si vážím. Hodně vážím.

Hledal jsem, co vlastně slovo hrdinství znamená, a našel několik definicí. Jedna byla "neobvyklá statečnost", další zněla "vykonání odvážných činů". Slovník jazyka českého říká, že hrdina je "kdo vzbuzuje pozornost v kladném smyslu" a specificky - "kdo vyniká statečností a odvahou uplatňovanou pro vyšší cíl". To poslední se mi moc líbí, tak vidím své hrdiny. Dělali a udělali věci, které dělat nemuseli, nikdo je k žádným činům nenabádal ani nenutil, nikdo jim nic moc nevysvětloval, oni prostě nějak věděli, co je potřeba v danou chvíli dělat, bez ohledu na to, co se jim může stát. K tomu je vedl nějaký vnitřní mravní zákon, s nímž se asi narodili a který v nich rodiče vypěstovali. Měli tu schopnost přesně rozeznat, co je dobré, nutné a potřebné pro dobro jejich a tím také pro dobro ostatních, byli to lidé vysokých morálních hodnot a lidé schopní. Ty morální kvality a přímočará jednoduchost myšlení, to zanícení pro víru ve spravedlivou věc snad nejlépe vyjádří citát z Čapkových Hovorů s TGM v kapitole, kde prezident hovoří o sobě v době první světové války.

"Doslýchal jsem se, že se roznemohla má žena; bál jsem se, že Aliska to vězení nevydrží; v Amerických listech byla zpráva, že náš Honza, voják, má být kvůli mne oběšen. To všechno a ještě mnoho jiného šlo na nervy, ale nezlomilo. Já jsem právě byl jako ve snu, neviděl jsem nic, než ten náš cíl. Když mne přátelé utěšovali, dělal jsem hrdinu, jako by nic … to už patří ke kšeftu, říkal jsem."

Mimochodem - kdy jsme naposledy slyšeli takovou zpověď státníka? Máme vlastně dnes nějaké státníky, anebo jenom politiky, máme osobnosti - anebo jenom samé malé dušičky? S presidentem Masarykem jsem se samozřejmě nesetkal, ale přesto jsem měl to štěstí a čest se setkat s jinými, které rozhodně za hrdiny považuji.

Prvním z nich byl můj otec, to jsem si ale dlouho neuvědomoval. Když ho odvedli do c. k. Rakousko-uherské armády, aby bojoval za císaře pána proti Rusku, trvalo jen tři neděle, než přeběhl frontu do zajetí. Po nějakou dobu pracoval u sedláka blízko Kavkazu a hned jak to šlo, přihlásil se do Legií. Prošel celou anabázi po sibiřské Magistrále a vrátil se domů až v roce 1920. Proč to dělal? Proč riskoval dobrovolně život a za co? Byl Sokol a to slovo tehdy znamenalo také ještě něco víc – vlastenec. Jako jeho otec, který někdy v osmdesátých letech devatenáctého století spolu se dvěma dalšími přáteli složil slavnostní přísahu, že sokolská jednota na Zbraslavi nezahyne, oni to nedopustí. - Možnost samostatného státu byla za první války zřejmá a Legie jí před světem daly punc legitimity a ukázaly, jak silná byla vůle vlastní stát založit a vybudovat. A jakou odměnu dostali legionáři za svoje hrdinství? Po dvaceti letech se dočkali konce samostatnosti Republiky a byli od Němců šikanováni. Otec ztratil místo ředitele školy a na magistrátu za bídné peníze vydával poukázky na boty. To byli okupanti, že. Ale hned po únorovém puči byl degradován znovu. Proč? Inu probíjel si cestu přes Sibiř, bojoval kdysi proti bolševikům a to se neodpouštělo. Jsem přesvědčen, že jeho smrt o tři roky později byla přímým důsledkem beznaděje, kterou v něm vyvolala myšlenka, že jeho oběti byly zbytečné. Nejstrašnější je, že to nebyla cizí mocnost, která nastolila teror, ale vlastní lidé.

Před volbami v roce 1948 jsem se účastnil schůze Národně socialistické mládeže, kde byl řečníkem Vladimír Krajina. Nemusím snad říkat, kdo Krajina byl a popisovat jeho neuvěřitelné osudy za války. Byl jediným československým odbojovým pracovníkem, jehož zásluhy po válce v osobní audienci ocenil W. Churchill. Dokonce i Němci se o Vladimírovi jako protivníkovi vyjadřovali s obdivem. Pamatuji se, jak po jeho projevu na té schůzi jsem se připojil k těm, kteří obklopili pódium a kladli mu všemožné otázky, a jak jsem si dodal odvahy a zeptal se, jak se dá čelit komunistům, kteří využívají demokratických svobod k tomu, aby demokracii zničili. "Právě proto mluvím dnes k vám mladým, abyste byli politicky aktivní a nepřihlíželi lhostejně k tomu, jak komunisté usurpují moc". Možná, že slova byla trochu jiná, ale význam jasný. V prosinci 1968 jsem se setkal s Vladimírem znovu. To jsem mu ještě říkal "pane profesore" a byl jsem mu nesmírně vděčný za pomoc při hledání zaměstnání. Brzy nato jsem se stal členem výboru Sdružení, jemuž Vladimír tehdy předsedal a jehož názory a činnost jsem obdivoval. Brzy jsem měl tu čest se stát jeho spolupracovníkem a přítelem, on byl a zůstal mým hrdinou. A jak se jemu osud odvděčil? Po spolknutí cyankáli nacisty zachráněn, on i Maruška vězněni do konce války. Po válce politicky činný, po komunistickém puči se mu podařilo uprchnout a tím uniknout jisté smrti z rukou komunistů a usadit se později ve Vancouveru, kde byl profesorem ekologie v době, kdy to slovo ještě nebylo módní. A zase - nebudu vypočítávat jeho vědecké úspěchy, to udělali jiní a lépe – musím se ale zmínit o ekologických reservacích v B.C., jejichž existenci vybojoval a z nichž jedna nese jeho jméno. Krajinovi se dočkali uznání z rukou prezidenta Havla, když byl Vladimírovi udělen Řád bílého lva. Tím se stal nositelem nejvyššího státního vyznamenání jak československého tak kanadského, Order of Canada už měl.

Jaroslav Drábek je další v galerii mých hrdinů. Nejprve jsem slyšel jeho hlas, když po válce soudil K.H.Franka, proces byl vysílán rozhlasem. Pro ty mladší připomínám, že Sudeťák Frank byl do "Protektorátu Čechy a Morava" dosazen, aby Čechy poučil, zač je toho loket, když se někdo nacistům postaví na odpor. To jsem ovšem ještě nevěděl, jakým způsobem se Dr. Drábkovi, který byl m.j. spojkou mezi podzemím a Londýnem, podařilo zachránit si život. Za války po neuvěřitelném návratu z Osvětimi si v pankrácké věznici nechal naočkovat do nohy infekci, jež vyžadovala trvalé lékařské ošetřování a později se vydával v bohnickém sanatoriu za blázna. No a Dr. Drábek jako státní žalobce vedl po válce proti Frankovi proces, o němž se také zmiňuje ve své nevelké knížce "Z časů dobrých i zlých". Tam se dovídáme jak masový vrah Frank, který se osobně účastnil vyvražďování v Lidicích, potom při procesu podlézavě žadonil o milost. Samozřejmě byl odsouzen a popraven. A jakého zadostiučinění se dostalo Dr. Drábkovi? V roce 1948 musel s rodinou uprchnout na lyžích do Německa, aby unikl zatčení komunistickými zrůdami. Později se usadil ve Washingtonu a pracoval nepřetržitě pro československou věc ve vysílání Hlasu Ameriky. Osobně jsem se s ním setkal až v roce 1975 z iniciativy jeho syna Jana, když jsem byl ve Washingtonu na konferenci a potom ještě několikrát. Vždy jsem obdivoval jeho vitalitu a nesmírné znalosti. Ano, Dr. Drábek "vynikal odvahou a statečností, uplatňovanou pro vyšší cíl". Za to si ho vážím a má v mé galerii hrdinů čestné místo.

Pana plukovníka Velvarského mnozí z vás znáte, když ne osobně, tak z jeho humorných a často humorně-vážných kreseb, které do Zpravodaje stále posílá. Po okupaci Československa uprchl a po mnoha dobrodružstvích hájil pověstnou africkou pevnost Tobruk. Obránci si vysloužili od Němců přezdívku "Tobrucké krysy", které použil také v názvu své knížky "Tobrucká krysa stíhačem". Později se přihlásil do RAF, prodělal výcvik v Anglii a v Albertě, aby ke konci války bojoval nad Německem jako příslušník slavné československé 313. perutě. Po roce 1948 se mu dostalo stejného "uznání" jako všem československým letcům z RAF, kteří se nedali ke komunistům a tak nezbývalo než podruhé emigrovat. Nejprve do Anglie a později do B.C., kde se stal úspěšným podnikatelem a svoji lásku k létání nakonec prokázal při založení dnes světově známého leteckého dne v Abbotsfordu. Jediného veřejného uznání se mu nedávno dostalo od jeho rodné obce Strašice, která mu udělila čestné občanství.

Čtvrtého června 2005 jsem se setkal se svými "nejposlednějšími" hrdiny, tedy časově nejposlednějšími. Na kongres ČSSK v Halifaxu, N.S., byli pozváni bratři Ctirad a Josef Mašínové a pan Milan Paumer, aby přijali Masarykovu cenu, nejvyšší odměnu, kterou Sdružení může udělit. Aby ji přijali nejen za sebe, ale také za svoje kamarády, členy jejich odbojové skupiny, kteří v boji proti komunismu zahynuli.

Vím, že "kauza Mašínové" je v ČR považována přinejmenším za problematickou, když ne úplně odsouzeníhodnou. Mne osobně to strašně irituje. Snad jenom lidé, kteří z jakéhokoli důvodu neznají anebo nechtějí znát fakta tehdejší doby a činnost té skupiny, mohou nevidět, o co tehdy doopravdy šlo. Nebyli to Mašínové, kteří vyhlásili "třídní boj" – to znamená rudý teror téměř bez hranic – nebyli to oni, kdož byli za služby komunistům prokazované vyzbrojeni střelnými zbraněmi, nebyli to oni, kdož poklonkovali Moskvě. Byli to mladí lidé, kteří vyrostli v mentalitě První Republiky, kteří byli vychováni v duchu Masarykových ideálů a měli před očima osud a hrdinství svého otce generála Mašína, vlastence, který zaplatil svým životem. Byli samozřejmě poplatní svojí době, kdy snad většina národa byla přesvědčena, že komunistická diktatura nemůže trvat déle než několik roků, stejně tak, jako nevydržela německá okupace. Byli přesvědčeni, že je jejich povinností proti zlu bojovat a bojovat šli. Málo se ví anebo možná ani nechce vědět o jejich akcích před tím, než zahájili útěk do Západního Německa. O jejich věznění, o osudech jejich rodiny, o jejich přesvědčení, že svými činy a se zahraniční pomocí snad zvrátí historii a pomohou svému národu. Nestalo se podle jejich představ. Dostalo se jim i určitého zklamání, když ve Spojených státech narazili na naivní nepochopení se strany lidí, od nichž očekávali akce. Ale oproti tehdejší pasivitě většiny národa dokázali něco, za co si jich nesmírně vážím: Nekapitulovali. Pochopili, že proti zlu a jeho pomocnicím – hlouposti a malosti lidské – je třeba bojovat. Riskovali, "vynikali statečností a odvahou, uplatňovanou pro vyšší cíl."

Jsem poctěn, že jsem jim mohl potřást rukou.

Miloš Zach

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012