Mládí a zrání profesora MUDr. Josefa Kouteckého, děkana 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze

11 2005 Dějiny česky
obálka čísla

Poprvé jsem jméno profesora MUDr. Josefa Kouteckého slyšela z úst svého kolegy R. Kohoutka, profesora fyziky na Akademickém gymnáziu, byl totiž jeho spolužákem na tomto staroslavném ústavu. Dříve než pana profesora jsem poznala jeho milou a nesmírně laskavou ženu Jitku. Později se mi dostalo cti seznámit se osobně s jejím manželem. Kromě specializace dětského onkologa mě zaujala šíře jeho kulturních zájmů vpravdě renesanční.

Využívám letošního životního jubilea pana profesora – 75 let – k tomu, abych čtenáře Českého dialogu blíže seznámila s osudy muže, který v naší zemi před více než 40 léty založil nový obor – dětskou onkologii.

Narodil se v posledním srpnovém dni roku 1930, což tehdy byla neděle a o nedělňátkách se říká, že bývají šťastná. Pokřtili ho Josef po otci, protože v rodině bylo Pepů víc, tak maličkému říkali Pe-ťa. Jeho blízcí ho tak oslovují dodnes. Otec byl úředníkem a maminka v domácnosti. Dětství prožíval v nelehkých dobách protektorátu, a klid nepřinesla ani léta poválečná. Otec byl v rámci likvidace prvorepublikového úřednictva vyhozen z práce a stal se pomocným dělníkem v hutích. Zemřel v 65 letech. Spravedlivý a přísný tatínek synka vychovával v duchu svých zásad. Jak bylo tehdy zvykem ve druhé třídě, začal chodit do houslí, ve třetí na klavír. Dodnes, sedne-li pan profesor ke klavíru, je radost ho poslouchat. Jako malý chtěl být sedlákem, sám říká, naštěstí se jím nestal, neb by skončil jako kulak v kriminále, později myslil na učitelství, což se mu zčásti vyplnilo, přednáší léta na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy a patří k přísným, ale pro svoje moudré člověčenství a široký rozhled k profesorům oblíbeným. Ve vyšších třídách gymnázia se rozhodl pro medicínu. V oktávě mu uveřejnili první "vědeckou" práci v časopise Vesmír. V roce 1949 maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze z 8 předmětů. Vyznamenání mu zkazila známka z latiny, dostal překlad římského historika Tacita, autora z nejtěžších. Lékařská studia, která dokončil na nově vzniklé Fakultě dětského lékařství, uzavřel roku 1955 s vyznamenáním. Jak o sobě říká, příliš se nepotuloval. Po dvou letech v Novém Bydžově a Janských Lázních se ocitl v Praze, a tam už zůstal. Začínal na oddělení dětské chirurgie na Karlově, dodnes vzpomíná na profesora MUDr. V. Tošovského, později to byl profesor MUDr. Václav Kafka, který mu umožnil začít vytvářet dětskou onkologii. Cesta to byla nelehká. Krátké uvolnění šedesátých let mu umožnilo poznat na půlroční stáži stav medicíny v západní Evropě. Zlomovým okamžikem byl rok 1971, kdy se stal ordinářem dětské onkologie. Získal sklepní prostory, kde bylo uhlí, nebyly přístroje, léky. Jedinou problematickou výhodou bylo, že obor dětské onkologie nechtěl nikdo dělat. Postupně se začaly objevovat výsledky, ale nad panem profesorem-nestraníkem stále visela hrozba toho, že bude jako politicky nespolehlivý nařčen ze styků se Západem. Přes všechny atestace, řadu odborných prací, se až v roce 1978 stává primářem oddělení dětské onkologie FN Motol, a teprve v roce 1987 profesorem onkologie, ač již šest let předtím dosahuje nejvyššího stupně vzdělání v oboru, nadstavbovou atestaci z klinické onkologie.

Nikdy nezatrpkl, naopak, jak říká: "Muž tu na světě vždycky dvě lásky má" a pokračuje "mým největším štěstím je moje žena Jitka. Žijeme v pohodě, jelikož mě miluje a jelikož si zvykla, miluji ji také nehorázně. Těšíme se stejnými radostmi. Muzika nás dojímá, výtvarná díla vzrušují, dramata baví (a někdy rozčilují). Té druhé – medicíně a fakultě dávám drahně času." Dále pokračuje: "Bez ženy Jitky bych nebyl ani tím, čím jsem, ani vůbec. Ani si to nezasloužím. Rozumíme si podle Mendelsohna ´beze slov´."

Znám málo krásnějších vyznání lásky jak ženě, tak práci. Pan profesor upřímně přiznává, že otcem svým třem dětem byl "jen na částečný úvazek, podobným jsem dědečkem".

Na dokreslení portrétu pana profesora přidávám úsměvnou historku z doby jeho medicínské mladosti. Tehdy mu z pražské zoo přivedli dvě gorilí mláďata, u jednoho z nich – samičky Goldy – bylo podezření na nádor. Naštěstí se po vyšetření ukázalo, že šlo o pozůstatek zástřelu. Obě lidoopí mláďata nevěděla nic lepšího, než skočit panu doktorovi do náruče a důvěrně se k němu přitulit. Intuitivní důvěra, kterou tehdy projevila, mluví za vše.

Dlouhých jednadvacet let byl přednostou Kliniky dětské onkologie FN Motol, dříve Fakulty dětského lékařství, nyní 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Vychoval řadu lékařů, napsal více než tři sta odborných prací, mnoho článků, pronesl nespočet přednášek. V létech 1990–97 byl zvolen děkanem 2. lékařské fakulty, poté jmenován prorektorem Univerzity Karlovy a v současnosti vykonává již počtvrté úřad děkana 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Patří mezi zakládající členy Učené společnosti České republiky, je členem Rady Národního divadla, předsedou Nadace Národní galerie Praha a členem Nadace Hollar. Vše, co dělá, dělá vždy s plným nasazením a nesmírně zodpovědně. Svědčí o tom trvalé vztahy s vyléčenými dětmi. Ať to jsou novoroční přání, pozvání na svatbu, křtiny dětí a řada dalších kontaktů. O své malé pacienty v jejich nelehké nemoci se staral a stará s příkladnou pečlivostí, láskou a pochopením.

Poslední zastavení je páně profesorův život s uměním a v umění. Jak přiznává, jeho první mladickou láskou byla Praha. Když se o ní rozpovídá, nezbývá, než tiše naslouchat. Dále je to poezie, především verše Jaroslava Seiferta, a výtvarné umění – jeho proslovy na vernisážích jsou proslulé a dočkaly se knižního vydání. Knížka pohádkových příběhů "Buližníček" okouzluje děti i dospělé. A nakonec něco, co znám od momentu vzniku – Karolinské koncerty – výsledek hluboké lásky, obdivu a znalosti hudby. Chvíle tichého a pokorného zastavení v dobách naplněných neklidem konce 20. a počátku století 21. Setkání na půdě Karolina, uváděná projevy pana profesora, dokonalými jak formou, tak obsahem. Znám málo tak skvělých řečníků. Čtyřikrát ročně prožívají posluchači svátek, pravou hostinu ducha, u bohatě prostřeného stolu. Naplňují se tak slova zakládací listiny Univerzity Karlovy z r. 1348 o tom, že vznikla, aby jeho milovaný národ český nemusel hledat v cizině dar ducha. Díky panu profesorovi Kouteckému se letos, v roce jeho 75. narozenin, konal karolinský koncert již po sedmapadesáté. Ve zcela zaplněném sále vládla nádherná atmosféra. Lidé různého věku a povolání spojovala radost, potěšení z hudby, neformálních projevů představitelů akademické obce a přítomných umělců. Bylo to zastavení naplněné pocity přátelství a vděčnosti ke všem, kteří se na něm podíleli. Bylo poctou a vděčností tomu, kdo má největší zásluhu na tom, že se takto už léta mohou lidé scházet.

Panu profesorovi MUDr. J. Kouteckému se v posledních třiceti letech života dostalo mnohého oficiálního ocenění doma i za hranicemi. Všechna ho těší, ale Medaile za zásluhy prezidenta republiky z r. 1996, která je vůbec první medailí, která kdy byla udělena v naší zemi lékaři, patří k nejcennějším. V jeho oboru k jednomu z největších ocenění zahraničních patří cena International Society of Pediatric Oncology udělená p. profesorovi v roce 1999. Přirozeně jako absolvent a profesor Univerzity Karlovy si velice váží medailí od jeho milované Alma mater.

Povahu a život pana profesora MUDr. Josefa Kouteckého pro mne nejlépe vyjadřují slova: "Lidé zapomenou, co jste řekli. Lidé zapomenou, co jste udělali, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili." A mohu říci nejen za sebe: "Díky, pane profesore, báječně!" PhDr. Jana Volfová Historička

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012