Z čeho mám strach - Připomínka k 16. výročí pádu komunismu

11 2005 Aktuality česky
obálka čísla

Navazuje na Výzvu otištěnou vloni Českým dialogem v čísle 11/2004

"Staří muži by měli býti badatelé" řekl T. S. Eliot. Snad proto, že stáří poskytuje rozvahu, touhu po pochopení a paměťovou stopu neúspěchů a zklamání. Krátící se perspektiva zítřka nabádá k úspornosti a soustředění se na věci podstatné, které bychom my starší chtěli zanechat generaci budoucí. Aby naše děti a vnuci nemuseli podstoupit stejnou cestu, po které jsme šli my. Aby nemuseli znovuobjevovat již námi objevené. Povinnost badatele je proto nejen objevovat, ale své zkušenosti zaznamenat tak, aby neodešly ze světa spolu s ním ("publish or perish" je zákonem řemesla vědce, kterým jsem se 30 let živil). Do nesmrtelné paměti naší civilizace zákonitě patří nejen naše poznatky, ale i záznam cesty, kterou jsme ke svým "objevům" či závěrům dospěli. Například poznatek, že "tato cesta vede do pekla" přijme budoucí generace pouze tehdy, když uvidí nezvratné důkazy.

O jaké "cestě" a jakém "pekle" mluvím? O oné, nyní tak nebezpečně nakloněné a blátivě kluzké spojnici mezi mladičkou a vratkou demokracií v postkomunistické Evropě a peklem znovuhrozící "diktatury proletariátu". Obávám se, že v mnohých z nás již zprávy o dvacetiprocentní voličské preferenci pro komunistickou stranu, o komunistických europoslancích reprezentujících Českou republiku v Evropském Parlamentu, o postupném pronikání komunistů do výkonných i zákulisních vládních mocenských sfér, o tom, jak ovládají ekonomická soukolí legitimní i zločinecká, přestaly vyvolávat zcela oprávněnou hrůzu. Zvykli jsme si a začínáme tyto zprávy přehlížet. Jsme stejně krátkozrací jako naivní obyvatelstvo Petrohradu, jehož naprostá většina ještě v lednu 1917 ani nevěděla co slovo "bolševik" znamená? Zamysleli jsme se někdy nad širší souvislostí těchto jevů? Buďme alespoň na chvíli těmi věkově staršími "badateli" T. S. Eliota:

Poradkyně minulého ruského presidenta Borise Jelcina Galina Starovojtová varuje: "Nelze vyloučit, že Rusko spěje k ve svém vývoji k období fašismu. Paralely mezi nynější situací v Rusku a situací Německa po Versailleské dohodě jsou očividné. Velký a silný národ je pokořen a velké procento jeho příslušníků žije vně nynějších hranic Ruska. Rozpad velmoci probíhá v době, kdy mnoho jejích politiků a generálů má stále ještě mentalitu impéria a současně se odehrává v období hluboké krize hospodářské." ( přeloženo z knihy Davida Remnicka: "Lenin’s Tomb"; výraz fašismus je zde samozřejmě volně zaměnitelný za termín komunismus ). Ještě vám neběhá mráz po zádech? Mně ano!

Co můžeme my, obyčejní lidé, udělat abychom pomohli zabránit skluzu po té cestičce do pekla? Pouze důkazná dokumentace zločinu ve všech jeho vývojových fázích může snad předejít jeho budoucímu opakování. Databáze šesti milionů životů zničených fašismem shromážděná v muzeu Yad Vashem v Jeruzalému je podle mne významnou součástí obrany proti současným i budoucím neonacistickým tendencím. Ruští intelektuálové v letech perestrojky pochopili důležitost dokumentace zločinů stalinismu a v iniciative "Memorial" začali shromažďovat důkazy o milionech justičních vražd a dlouholetých vyhnanství v "Gulagu". Pozdější osud této iniciativy a databáze se mi bohužel nepodařilo vypátrat. Dovedu si představit, že byla trnem v oku mnoha nynějších mocných. V Německu na dokumentaci komunistických zločinů pracuje již několik let velký historický ústav. Snahy o dokumentaci komunistických bezpráví v bývalém Československu, tak nesmírně důležité ve světle nynějšího politického vývoje v zemi, byly celých patnáct let po sametové revoluci zřejmě záměrně odsunovány na vedlejší kolej. Databáze nazvaná "Životy vykolejené komunismem" začala vznikat teprve před rokem na základě mé výzvy k 15. výročí pádu komunismu.

Výzva pod názvem "Nesmíme zapomenout", otištěná i na těchto stránkách, je v kontextu shora uvedené hrozby diktatury neokomunismu ve východní Evropě stále více aktuální. Databáze osobních vzpomínek na to, jak byly statisíce životů v totalitárním Československu ovlivněny vyšetřováním, perzekucí, konfiskací majetku, vystěhováním, znemožněním studií či práce ve vlastní profesi, nebo nuceným exilem úspěšně narůstá. Společně s historikem prof. Vilémem Prečanem a Dr. Jiřinou Šiklovou se proto opět obracíme na vás všechny, kteří si ještě pamatujete, abyste nám dále zasílali buď elektronicky (e-mail: csds@csds.cz ), faxem (420-220 406 408) nebo poštou (ČSDS, Skokanská 3, 169 00 Praha 6, Czech Republic ) své vzpomínky na to, jak komunismus změnil život váš a životy vašich příbuzných a známých. Lze posílat i namluvené zvukové záznamy, kopie dokumentů , fotografií, filmových záznamů. Informace (v jakékoliv i velmi jednoduché formě) by měly obsahovat jména, adresy, případně data narození. Přispěvatele bychom chtěli ujistit, že získané informace nebudou zveřejněny bez jejich výslovného svolení, a že vytvářená databáze zůstane výhradným majetkem Československého Dokumentačního Střediska. Přístup k ní bude umožněn pouze historikům, žurnalistům a umělcům k legitimním projektům.

Zpracování databáze a její udržování vyžaduje ovšem i finanční prostředky. Dokumentační Středisko je součástí Národního Muzea. Jeho činnost je ovšem většinou financována z grantů a soukromých darů. Na vedení databáze "Životy vykolejené komunismem" se nám doposud grant získat nepodařilo ( což samozřejmě není příliš překvapující). Obracíme se tedy na všechny, kdo souhlasí s důležitostí tohoto projektu, s velkou prosbou o jakýkoliv, byť sebemenší finanční příspěvek. Československé dokumentační Středisko je nevýdělečná organizace a na Vaše dary Vám bude vystaveno daňové potvrzení. Veškeré dary zaslané na adresu ČSDS pod názvem : databáze "Životy vykolejené komunismem" budou do posledního halíře využity pouze na tento projekt. Středisko (tel. 420 - 220 466 402 až 407 ) má i svou webovou stránku (www.csds.cz ) a přímé bankovní spojení ( # 27 -3147470297/0100 ). "Staří muži by měli být badatelé", řekl T.S. Eliot, "protože tam a zde již ztrácí na důležitosti". Odvěká role starší generace je zachování a předávání vědomostí, a modelování života a charakteru generace budoucí na zkušenostech života svého. Heraclitus před dvěma a půl tisíci lety řekl, že "charakter je osud". Dostojíme své historické povinnosti? Máme dostatek charakteru, abychom napomohli osudu našich dětí a vnuků, aby byl lepší než byl ten náš?

Prof. Josef Skála
Vancouver

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012