Čestina v zahraničí I.

10 2005 Čeština ve světě česky
obálka čísla

Jak si udržujeme češtinu v zahraničí? Odpoveď by se dala vyjádřit jediným slovem: těžko. Nebo možná lépe: jak kdo.

Úvodem bych se chtěla zmínit o teorii "hodinek rozbitých o pohraniční patník" spisovatele Oty Ulče, totiž že při odchodu z vlasti s sebou bereme ten jazyk, kterým se v oné době u nás mluvilo. Bereme s sebou gramatiku (například předválečnou : "...bohužel zde není nikoho, s kým bych mohl pohovořiti česky..."), slovní zásobu (výraz "mejdan" byl běžný v letech šedesátých, dnes se spíše říká "mejdlo"), frazeologii ("...není to to pravé, ořechové..." ) i pravopis (universita, krise). Náš rodný jazyk zůstává v této podobě "zakonzervovaný", později třeba i tzv. "obohacený" výrazy jazyka nově osvojeného ("...dáme si rande kolem poledne a půjdem na lunch..."). Vývoj češtiny z doby před listopadem 1989 jsme mohli mimo vlast trochu sledovat například četbou knih autorů doma zakázaných, které vydávala exilová nakladatelství. To ovšem nemohlo nahradit aktivní denní konfrontaci.

Po listopadu máme více možností přímé zkušenosti - a nemusí to být jen návštěvy naší republiky, můžeme odebírat časopisy a výběr knižních titulů je neporovnatelně rozsáhlejší. Rozumíme tedy už např. výrazu "sekáč" ve smyslu obchod (s) použitým zbožím, zatímco jsme toto slovo dříve používali k označení pěkně oblečeného maskulina a naši rodiče jím rozuměli kosícího muže. Slovo "harašit" při našem odchodu znamenalo šramotit, chrastit, dnes jde i o sexuální obtěžování. K obohacování naší slovní zásoby neologizmy pomáhá také internet, který používáme nejen pasivně, ale vyjadřujeme se na něm i v diskusních fórech k aktuálním problémům. Rozumíme tedy spojení "být mimo mísu", čili nechápat, o co jde, anebo, jak se dnes také říká, "vo co gou".

Pro koho bylo v cizině snadnější si češtinu zachovat? Jistě pro manželské páry s dětmi nebo bez dětí. Doma se prostě, až na výjimky, mluvilo česky. Těžší to bylo pro ty, kterým se děti narodily v zahraničí. Pokud oba rodiče pracovali a děti nastoupily do školy, začaly automaticky dávat přednost novému jazyku. Když mluvily česky, vypadalo to někdy takhle: "Moje mam peče excelentní kolatcheky s povidlemi a s mármelejdou..." (Příklad jsem si vypůjčila od Josefa Škvoreckého.) Nejtěžší to s uchováním mateřského jazyka měli ti, kteří přišli do emigrace sami a našli si tam partnera či partnerku domácího původu. Někteří z těchto partnerů se sice v době největšího návalu lásky pokoušeli náš jazyk naučit (a nemnohým se to i docela pěkně povedlo), ale většinou rychle odpadli, když zjistili, že čeština má tři rody, přes tucet vzorů (plus výjimky) a slovesa se řadí do pěti tříd (včetně hromady podtříd).

A jak to bylo s našimi dětmi? To už jsem naznačila výše a příště se k tomu vrátím obšírněji.

Michaela Swinkels-Nováková
Převzato se svolením autorky
i redakce z www.rozhlas.cz

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012