Přežijí Lužičtí Srbové?

    V srpnu se v našem tisku objevily dvě krátké zprávy. V sousedním Německu se rozhodli zákazat vyučovat děti z lužickosrbských rodin rodnému jazyku a druhá zpráva upozorňovala, že za porušení zákazu budou učitelé potrestáni. Ač jde o problém menšiny, jejíž území náleželo sice formálně, ale přesto až do roku 1871 do svazku Zemí koruny české, zaznamenala jsem z české strany pouze dvě reakce, z toho jednu ze strany KSČM. Česká veřejnost zaplavovaná sdělovacími prostředky především čerstvými aférami našich i zahraničních mediálních hvězd, případně katastrofami, přešla tuto informaci bez zájmu -- o politické reprezentaci ani nemluvím. I když v té době předseda české vlády Miloš Zeman byl v osobním kontaktu s německým kancléřem panem Schrödrem, který byl v České republice na krátké návštěvě, především v mladoboleslavské Škodovce. Neobtěžoval se ani setkat se s představiteli města. Tisk potěšeně konstatoval, že kancléř navštívil česko-německou školu v Pirně, což je jistě chvályhodné. Odcitoval též výrok pana kancléře: "Musí se stávat stále častěji, že se i Němci jako velký národ budou učit jazyky svých menších sousedů." Ovšem učení lužickosrbských dětí rodnému jazyku je patrně něco úplně jiného. Nějak nemohu s ;tímto výrokem srovnat postup německých úřadů v Lužici. Jejich zákrok proti učitelům mi nekoresponduje s proklamovanou podporou spolupráce příhraničních regionů. Přístup německých úřadů k přirozené snaze Lužických Srbů -- vychovávat své děti v rodném jazyce -- mi připadá tvrdý a bezohledný.
    Dovolte mi stručně přidat něco z historie našeho severozápadního souseda Horní a Dolní Lužice. Lužičtí Srbové jsou na tomto místě písemně doloženi od poloviny 9. století, kdy najdeme první zmínky o šíření křesťanství. Němečtí kněží nebyli příliš úspěšní, většina obyvatel přijímá křesťanství až za dob působení Cyrila a Metoděje na Velké Moravě. Jazyk v Dolní Lužici je blíže češtině, v Lužici Horní polštině. V 10. století Ota I., jeden z prvních císařů Svaté říše římské národa německého, zakládá školu v Magdeburku, kde se němečtí kněží učili lužickosrbskému jazyku. Ovšem zámožné obyvatelstvo se je snaží odnárodnit a do obojí Lužice nasazuje německé kolonisty. Poslední velké povstání proti poněmčování bylo v létech 1110--18. Nenávist mezi obyvatelstvem byla tak velká, že podle starého německého zákoníku "Srb nesměl v soudní při svědčit proti Němci a naopak."
    Od počátku 11. století se v obojí Lužici střetávaly zájmy českého, polského státu a Říše. Od 12. stol. byla obojí Lužice s přestávkami lénem českého státu. V roce 1368 Karel IV. území Lužice zapojil do svazku Zemí koruny české, kde formálně zůstalo až do r. 1871, kdy vztah k České koruně zanikl vstupem Saska do svazku zemí německého císařství. Naposledy 1804 byla v Prusku a Sasku formálně udělena rakouským císařem a českým králem obojí Lužice lénem. V průběhu století se vedlo obyvatelstvu střídavě, ovšem tlak na odnárodnění nikdy zcela neustal. Nikdy také natrvalo nebyly přerušeny styky s Čechy a Poláky. V ;roce 1704 koupili bratří Jiří a Martin Šimonovi z Dolní Lužice zahradu na Malé Straně, kde postavili pěkný dům pro lužickosrbské studenty, kteří studovali v Praze, aby později pomáhali udržovat jazyk a vzdělanost v rodné zemi. Dnes po této instituci zbyl pouze název ulice -- U Lužického semináře na Malé Straně a málokterý Pražan zná jeho původ. Styky s českým prostředím se znamenitě rozvíjely v době národního obrození a za první republiky. Po 2. světové válce ČR pouze deklarovala zájem o rozvoj Lužice. A nyní nabývám dojmu, že sjednocené Německo, vzor evropské demokracie, tahoun Evropské unie, se nechová k ;této menšině o mnoho lépe.
    Lužici jsem navštívila několikrát. Obdivovala jsem mohutný hrad v Budyšíně, nechal ho vybudovat český král Jan Lucemburský, obratný diplomat evropského formátu jako správní centrum královské moci. Potěšila mě jazyková blízkost obyvatel. Při poznávání historie zbytku Polabských Slovanů obdivuji houževnatost a statečnost Lužických Srbů, se kterou odolávají tlaku střídajících se vlád, snahu zachovat jazykovou a kulturní svébytnost. Ovšem v ;zavírání tříd s vyučovacím lužickosrbským jazykem vidím velké nebezpečí pro toto slovanské etnikum. Zdá se mi, že naše politická reprezentace se dokáže zabývat celosvětovými problémy -- s ústy plnými humanity a hájení lidských práv navrhují neuskutečnitelná řešení, za něž občas sklidí potlesk světového fóra, ale těžko mohou při velikosti a prosperitě našeho státu něčeho opravdu dosáhnout. Ovšem obhajoba nebo případná podpora nebo obyčejný lidský zájem o osud několika tříd a pár učitelů by možná znamenala pohoršit velkého souseda. A možná ani nevědí, že obojí Lužice sice formálně, ale přesto skoro sedm století patřila do rodiny Zemí koruny české. Naším "velkým, světovým politikům" i když převážně do sebe zahleděným, zřejmě taková maličkost, jako je právo na vzdělání v rodném jazyce, nestojí ani za otázku po příčině tak tvrdého postupu úřadů. Když nic sama nemohu, aspoň jsem stručně vzpomněla složitého a nelehkého osudu zemí ležících v nárazníkové oblasti německo-česko-polské a jejím obyvatelům držím palce, ať vydrží!