Jak nám vyloupili chalupu

9 2005 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Jednou, bylo to na podzim, se ozval telefon. Jeho zvuk proťal jako bič idylický podvečer a předznamenal nepříjemný obsah hovoru: "Tady policie. Dostali jsme hlášení, že vám vykradli chalupu. Potřebujeme, abyste jela s námi na místo činu." Beru si gumáky, kabát, baterku, klíče a vztek.

Policejní auto vzápětí stojí před domem. Nastupuji. Jedeme nádhernou krajinou. Zapadající slunce s velkou pečlivostí konturuje zlatou barvou obrysy lesů a strání. Na šedomodrém nebi se už houpe měsíc v pomyslné síti a sovy si začínají protírat oči. Je čas k lovu. Plížíme se spolu se čtyřmi muži v uniformách lesní pěšinou. Je už skoro tma. Na kraji lesa stojí stan. Vychází z něj světýlko a kouř. Někdo si v něm topí. Policisté se chytají za hlavu.

Konečně přicházíme k chalupě. Zámek je nedotčen. Hrnu se dovnitř.

"Počkejte, to my musíme jít napřed, co kdyby tu byl ještě pachatel", brzdí mou detektivní vášeň jeden z policistů. "Nebo mrtvola", dodává druhý. Fotografují, snímají otisky. Zjištěno, že zloděj vnikl dovnitř oknem, které rozbil kamenem. Podlaha světnice je hustě pokryta úlomky skla, uprostřed úlomek žuly. Kredenc, stůl a židle na to zírají, jako by byly v divadelním hledišti. Cvičený vlčák našel bleskurychle stopu směrem k vesnici. Sepisují se škody a ztráty.

V chalupě toho moc k ukradení nebylo. Tento fakt musel malého nebo velkého zloděje dost rozčílit. Na venkovních dveřích nacházíme nápis vyrytý hřebíkem: "VOLOVÉ!"

V duchu se omlouvám zlodějům, že riskovali zbytečně. Nikdy jsme nebyli moc bohatí. Přesto jsem mívala ve zvyku nechávat na stole cedulku: "Vážení lupiči, procházíte- li, zalijte, prosím, květiny."

Nezalili.

Lída Lojdová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012