Divadlo dnes: Nože a růže Miloš Urban

Jméno spisovatele, novináře, esejisty a čerstvého dramatika Miloše Urbana se už dávno dostalo do povědomí nejen českých čtenářů. Debutoval v roce 1998 románovou mystifikací Poslední tečka za Rukopisy, dále napsal román Sedmikostelí, ekologický horor Hastrman, Stín katedrály a další. Jeho knihy byly přeloženy do holandštiny, němčiny, španělštiny, ruštiny, srbochorvatštiny a maďarštiny.

Příběhy, které nám předkládá, jsou plny napětí, záhad a umných zápletek. Vzkřísil pro českou literaturu gotický román (dnes se mu také říká existenciální horor) se všemi jeho prvky hrůzostrašných vražd, tajemných chodeb a jakoby nevysvětlitelných záhad.

V poslední době zkouší Miloš Urban i dramatickou tvorbu.

Jeho hra Nože a růže měla letos v květnu premiéru v divadle Na zábradlí a setkala se při premiéře u publika s nadšenou reakcí. Je součástí projektu Československé jaro, to znamená uvedení čtyř nových her čtyř dramatiků, mezi kterými jsou zastoupeni i Slováci, a to vysvětluje i název projektu, který je podpořen Státním fondem kultury České republiky a divadelní a literární agenturou DILIA. Reprízy se budou konat pravděpodobně v říjnu.

Ve hře Nože a růže se jedná o jedno z každoročních setkání bývalých spolužáků střední školy, nyní středního věku, která mají prostý účel, tedy "ožrat se", ale v podtextu jde spíše o to "předvést se". Na večírek je zakázán vstup ženám a mobily musí být vypnuté. Protagonista hry Tom od začátku působí nápadně odtažitým dojmem, zdá se, že ho něco trápí a své bývalé spolužáky by nejraději neviděl. Následuje spousta drsného žertování, často až infantilního (hádka o to, kdo se nejvíce podobá jednomu ze Tří mušketýrů), jindy se značným sexuálním nábojem. Nechybí ale ani početné vtipné repliky. Typologie účastníků lehce připomíná některé politiky. Na večírku se však najednou poruší tradice: opilí a rozvášnění účastníci se rozhodnou proti všem pravidlům pozvat i ženu. Není náhodou, že je to bývalá milá Toma, dívka Teri. A pak už jde vše ráz na ráz. Jak to dopadne, se nesluší prozrazovat, ale vyústění tragedie je překvapivé.

(Pro úplnost je třeba dodat, že konec rozhlasového zpracování této hry vyznívá trochu jinak.)

Miloš Urban říká, že mluví z osobní zkušenosti s podobnými večírky, vždy mu připadalo, že se lidé na nich nechovají přirozeně, ale hrají jakési role, které v normálním životě nezastávají. Dále cituji:"Hra má pomalý rozjezd, dlouhou expozici a nakonec se všechno rozsekne v té poslední půlhodince." Jinými slovy, dojde ke katarzi, ale tím to nekončí.

Miloš Urban říká, že se nechtěně dotknul klasického řeckého dramatu, v jeho příběhu je najednou přítomen i "osud", nikoliv jako postava, ale jako situace, do které se dva mladí lidé dostali. Lze se mu vzepřít? Tom se o to pokouší...

Někteří kritici si myslí, že moderní divadlo je dnes o něčem jiném. Možná.

Ale co si myslí diváci?