Svatý Václav - první český zemský světec

9 2005 Dějiny česky
obálka čísla

Legenda, mýtus, skutečnosti

"?Stalo se módou sezony?" hledat nejvýznamnější osobnosti evropských dějin - a také Největšícho Čecha. Poté, co jsme se vrátili do Evropy, ačkoli o návratu si dovoluji pochybovat, neboť jsme z krajiny pod Řípem od svého dávného příchodu nikdy neodešli, pouze jsme z vůle velmocí byli dvakrát odejiti, vzhledem ke vzácnému apetytu nacistického a komunistického systému spíše spolknuti. Po našem opětovném spočinutí mezi evropskými národy se hra hlasování či jak to nazvat - o nejlepšího mezi všemi - ocitla také v našich luzích. Ujal se jí jak lid, tak veřejně známé osobnosti vědci počínaje a baviči konče. Stali se dobrovolnými advokáty jednotlivých osobností na televizní obrazovce i v tisku. Lze říci, že obyvatelstvo, ač léta devastováno totalitou i četnými školskými reformami, se rozhodlo značně uvážlivě.

Poněvadž dějepis jako jeden z povinných, ale víceméně jen trpěných školních předmětů mě živil a historie byla a je mým koníčkem, tak mi chybí na jednom z předních míst soutěže o Největšího Čecha muž z masa a krve, pravda, opředený legendami. Bez něho by se nám patrně v tomto velmi frekventovaném prostoru žilo i přetrvávalo patrně hůř. Je to, milí čtenáři, Václav z rodu Přemyslova prohlášený krátce po své násilné smrti za svatého. Dnešní fanouškové sportovních a jiných zápolení vědí své o ceně prvního místa, ale málokdo si uvědomuje, jaké terno pro rodící se středověký stát byl místní svatý, tedy žádný import. Křesťanští vládcové odvozovali svoji moc z vyšší boží vůle. Pohnutky vlastního bratra Boleslava v onom ránu 28. září 928 či 935, byly spíše z tohoto světa. Sourozenecká rivalita běžná dodnes, touha po vládě, složité rodinné poměry po otcově časné smrti, rozmíšky dvou nejbližších žen, matky Drahomíry s ódiem pohanky a babičky Ludmily pokřtěné na Moravě.

V roce 921 byla Ludmila násilně odstraněna také vraždou, zde svou roli patrně sehrál i pradávný problém vztahu tchyně a snachy. Faktů o skutečném světcově životě je žalostně málo. Otevřena zůstává i otázka, byl-li ženat a měl-li potomka. Ten by patrně po jeho smrti též nedopadl nejlépe. Sňatek poněkud odporuje jeho svatosti a oddanosti duchovnímu životu. Legendě o mírnosti oponují i zprávy o jeho statečném a obratném boji i v posledních chvílích života. Dočteme se, že nakonec sám nastavil odhalenou hruď smrtelné ráně. Boleslav zřejmě záhy svého činu litoval, i když ve středověku otevřené střetnutí nebo i vražda byly dosti obvyklé. Václavovo tělo nechal převézt do Prahy a pohřbít v rotundě sv. Víta v sídle přemyslovských knížat na dnešních Hradčanech. Poměrně záhy dosáhl u řezenského biskupa, pod jehož církevní správu Čechy spadaly, bratrova svatořečení. Začala se rodit svatováclavská legenda. V jedné z nich čteme: ? Měl mnoho soucitu k sirotkům, byl otcem naříkajících a vdov i utěšitelem raněných? byl pokorný, trpělivý, mírný a laskavý?" Ideál dodnes nenaplněný, ale útěšný. Byl a zůstal symbolem dobra, smíru, domluvy a tolerance tak, jak to stojí v české duchovní písni složené na jeho počest. "Svatý Václave, vévodo české země, smiluj se nad námi, pomni na své plémě, pros za nás Boha, Svatého Ducha, utěš smutné, odežeň vše zlé, svatý Václave?" a závěrem slova z nejznámějších "nedej zahynout nám ni budoucím?" (volně podle nejstaršího zachovaného zápisu z r. 1473).

Vstoupili jsme do 3. tisíciletí a zdá se, že prosby v dávné duchovní písni složené k poctě našeho prvního domácího svatého nás stále ochraňují, a přestože se Václav nedostal mezi prvních deset nejvýznamnějších Čechů, je nesmrtelný. Během 11. století se stále více uplatňovala idea o věčném vládci české země, svatém Václavovi. Byl to on, který pouze propůjčoval vládu právě zvolenému světskému panovníkovi. Pro Čechy neplatilo ono "král je mrtev, ať žije král", protože díky světci bylo jeho panování na nebesích věčné. O sto let později vznikla dokonce myšlenka o vyvoleném národu. V jednom z rukopisů pražské kapituly jsou Čechy zobrazeny jako město boží podle představ v díle sv. Augustina. Karel IV., pokřtěný původně Václav, si ponechal číslovku čtyři u jména biřmovacího, ač jako Karlovi mu náležela jednička. Za dobu svého panování cílevědomě rozvíjel svatováclavskou tradici. Výmluvná je stavba pozoruhodné kaple ve svatovítské katedrále. Kromě jiných pokladů tam stojí socha sv. Václava z dílny, ne-li přímo ruky Petra Parléře. Světec je oděn brněním, v ruce třímá kopí, hlavu ozdobenu knížecí čapkou. Teprve antropologický průzkum Václavovy lebky uskutečněný MUDr. E. Vlčkem ve 20. století doložil, že tvář modelovaná mistrem Parléřem odpovídá skutečné podobě světcovy tváře. Ale svatý Václav byl vnímán nejen jako světec, ale i jako voják. Jak jinak by vznikla pověst o blanických rytířích, v jejichž čele přijde na pomoc své čeledi až jí bude nejhůř? Čeleď je středověký termín pro společenství těch, kdo jsou lidmi jednoho hospodáře. Pojem národ pochází z časů osvícenství a romantismu a rozšířil se na přelomu 18. a 19. st.

Není bez zajímavosti, že v 15. stol., století krutých husitských válek jak mezi domácími, tak proti křižákům se dovolávaly záštity zemského patrona, obě znesvářené strany jak podobojí, tak i pod jednou. Ač husité kult světců zcela odmítali, Provolání pražských měst z r. 1420 končí slovy: "?abychom tak mohli nejkřesťanštější království od té křivdy a útisku našeho jazyka vyprostiti a osvoboditi? s pomocí slavného sv. Václava, dědice našeho?" Přibližně v téže době veršuje neznámý člen strany pod jednou - katolík: "?sv. Václave, kníže náš, ty od Boha tu moc máš, by ses ráčil smilovati, Viklefy ven vyhnati, činíť mnoho zlého?" O několik desítek let později 1458 unavena válkou, strašlivým zpustošením země se politická reprezentace náležející ke straně podobojí i pod jednou sejde se na Staroměstské radnici k volbě českého krále. Závěrem společně zanotují hymnus "Svatý Václave, kníže náš?" Po období hrůz třicetileté války se opět k jeho osobnosti jako symbolu obracejí s prosbou o záštitu jak Jan Ámos Komenský, významný člen Jednoty bratrské, exulant žijící v dalekém Holandsku, tak Bohuslav Balbín, člen jezuitského řádu ohnivý obránce jazyka českého. Dvě stě let poté geniální novinář, statečný a prozíravý muž Karel Havlíček Borovský navrhne v bouřlivém roce 1848 přejmenování Koňského trhu, jednoho z nejvýznamnějších náměstí Nového Města pražského, následujícími slovy: "? Koňský trh na paměť schůze ve Svatováclavských lázních a ke cti našeho starého milého patrona sv. Václava, jehožto socha tam stojí, budiž nazván Svatováclavským?"

A od těch časů, kdy náměstí bylo nazváno Václavským, se tam scházejí lidé, ať v dobách dobrých či zlých. Proč? Je to historická paměť, jíž jsou obdařena lidská společenství na celé planetě, nebo konala Václavova socha, ať ta první od sochaře Bendla osazená v r. 1678 v době někdy nazývané dobou temna, nebo ta druhá od J. V. Myslbeka, kde nejstaršího zemského světce doprovázejí čtyři další zemští světci. Nebo proto, co staří Římané nazývali genius loci - ochránce místa. Těžko odpovědět. Jeden fakt je jistý, že lidé se na tomto místě během bouřlivého a pro české země nelehkého 20. století shromáždili nejednou.

Pokračování příště.

Jana Volfová, historička

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012