Nositel lidové muziky z kraje pod Javořinou...

9 2005 Kultura česky
obálka čísla

Lubomír Málek si svůj příchod na svět načasoval na nejkrásnější období v roce - den letního slunovratu. Psal se rok 1945. Narodil se do sedlácké rodiny v obci Korytná. Tato obec leží asi uprostřed mezi Uherským Brodem a nejvyšším vrcholem Bílých Karpat - Javořinou a od obou je vzdálena asi deset kilometrů. Měl štěstí, že přišel na svět do zpěvné rodiny. Maminka zpívala v chrámovém sboru, a také při každé práci, jak to bylo tenkrát zvykem, a zpívala vysokým sopránem. Později, když Luboš povyrostl, zpívávali si velmi často spolu. Pradědeček z otcovy strany byl gajdoš, hrál i na "husle". Ve zpěvníku Slovenské písně z Uherskobrodska o něm napsal dr. Ferdinand Tomek: "Předňák Rusman - daj mu Pán Bůh nebe - svýma huslama enom rozprávjal a všelijak cifroval, zatým co kontráš trefno přizvukoval a malá basička k tomu pobručovala, ale klabrnet nezahálal a notu pěkno vedl a jednú za čas - šak už to bylo málo kdy - přisedl aj starý gajdoš Pavel Juřenůj, kteří kdysi, dyž eště sbírali ty pěsničky panáček Sušil, mu jich také koliksi zazpívali.".

Dalším výrazným zpěvákem v rodině, vlastně předzpěvákem na "púťových" procesech byl děda Štěpán, také ze strany otce. Měl k tomu předurčení - silný hlas, pěvecké nadání a přirozenou autoritu v obci.

"Strýc Janča, manžel zmíněné tetičky Anežky, varhaník a někdejší kapelník místní dechovky měl doma harmonium. To pro mne představovalo učiněné požehnání", vzpomíná Luboš. "Skoro denně jsem od školního autobusu utíkal přímo k nim, abych si aspoň na chvilku užil toho nástroje. Vlastně jsem se u něho naučil hrát podle not. Sám, tak nějak "zkusmo". Od Pepinů, jak se Jančům říkalo, jsem letěl do kostela vyhrávat si na varhany. To všechno samozřejmě jen, když doma, či na poli nebylo nějak moc práce. Později jsem občas ,,zaskočil" strýca i při mši svaté, ve všední den, když byl v práci daleko mimo obec. Když se zakoupil pro korytňanskou muziku cimbál, rád a dlouho jsem sedal u tohoto nástroje a trochu jsem se na cimbál naučil hrát".

Od osmi let chodil k panu doktoru Stivarovi hrát na housle. Byl to tentýž pan doktor, jinak někdejší generální prokurátor republiky Československé, který inspiroval Karla Čapka k napsání povídek Hordubal, Povětroň a Obyčejný život tím, že mu předal soudní fakta z generální prokuratury a v Korytné, jeho milované rodné obci se usadil na důchod.

Rodiče výuku Luboše podporovali a když bylo potřeba, vždy ho uvolnili z domácích a především z polních prací. V 11 letech začal jezdit do hudební školy v Uherském Brodě na housle k panu učiteli Goldmanovi a na klarinet k panu učiteli Teimerovi. Když se přihlásil na konzervatoř do Kroměříže, vzali ho do nultého ročníku, ale na klarinet.

Určité touhy a pocity se člověku uloží trvale v paměti jako například ten, o němž mluví LM: "V mládí byl pro mne folklór tou nejpodstatnější a nejdůležitější životní záležitostí. Na zpívání mně strašně záleželo. Docela přesně si pamatuji na chvíle, kdy jsem pocítil silnou touhu po zpívání, muzicírování a veřejném vystupování. Bylo to v období "pásání krav". Představovalo dost velký úsek mého života, asi od sedmi do třinácti let. Právě tehdy jsem doma v rádiu slýchával hrát Slávka Volavého, Hradišťan, Jožku Kubíka, CM Antonína Jančíka, a zpívat Dušana a Luboša Holých, Jošku Severina... A právě tehdy jsem si uvědomoval to nádherné potěšení, které by mi podobná činnost jistě dávala. Mým snem bylo, abych také jednou mohl vstoupit do nahrávacího studia".

Po ukončení průmyslovky nastoupil do Uherskobrodských Slováckých strojíren a kroky mladičkého muzikanta zamířily do souboru Olšava, který byl založen v Uherském Brodě v roce 1951. Luboš zde začal působit jako muzikant, hrával dle potřeby na housle, či klarinet V té době byl primášem Mirek Procházka. ,,Přivedl si z vojny své dva přátele - MVDr. Horymíra Sušila a romského kontráše, elegána Gejzu Vagalu. Sušil se v Uherském Brodě oženil a zůstal natrvalo. Vystřídal u cimbálu spoluzakladatele Olšavy Ivana Vernera, který z Brodu odešel za prací do Čech. Moc jsem se od doktora Sušila, co se muziky týká, naučil. Hráli jsme spolu kolem 30 roků do té doby, než předal žezlo svému synovi Hynkovi ".

Lubomír Málek se taky později příležitostně věnoval i sběru písní a zvyků. Nepovažuje se za sběratele, ale je pravda, že v té době ještě žily osobnosti jako byla tetka Šimunových z Korytné, která zpívala balady, také dr. Stivar mu předal záznamy lidových písní, párkrát byl u Josefa Lebánka z Vápenic, který mu nazpíval několik záznamů, které se staly podkladem pro nahrávku hudecké muziky Olšavy s tímto svérázným kopaničárským zpěvákem. (Část nahrávky je využito na archivním CD disku - 50 let Olšavy), dále to byl i strýc Rapant, otec současného primáše souboru Kopaničár Jana Rapanta, nebo tetina Končitíková ze Strání (matka Vlasty Grycové) a od těch všech získal cenné záznamy. Několik písní, novodobějších vojenských, se naučil i od svého otce Rudolfa.

Od 70. roku začal působit v Olšavě aktivně, nejen jako primáš a zpěvák, ale stal se a do současnosti působí jako umělecký vedoucí Souboru písní a tanců Olšava, který patří dlouhodobě mezi přední folklorní tělesa v naší vlasti.

Lubomír Málek spoluúčinkoval s významnými hudebními tělesy. Nejčastěji s BROLNem, bratislavským OĽUNem, někdejším ČSSPT, muzikami Jaroslava Čecha a Hradišťanem, Kašavou, CM Martina Hrbáče, CM Jiřího Janouška na CéDéčku si zazpíval s CM Jožky Severina z Tvrdonic a dalšími neméně významnými kapelami.

Hostoval i se svými dcerami Jitkou a Taťánou, které jako sólistky a tanečnice působily několik let v Olšavě. Dnes, ač žijí od Uherského Brodu daleko, se souborem příležitostně spolupracují, naposled při natáčení nového CD ,, A v tom Brodě, při Olšavě". Primáš Málek prosazuje původnější pojetí folklóru a říká : "Dnešní mladé muziky jsou bezvadně sjednocené v brilantnosti technické hře, ale skutečným pohlazením po duši je pro mne, když si pustím opak. Neuhlazeného, ale osobitého orka, nebo Kubíka, staré Staňkovské nahrávky Hradišťanu a podobně.

V povědomí široké veřejnosti i v historii moravského folklóru je Lubomír Málek zaznamenán výrazným písmem. Jako zpěvák, primáš a umělecký vedoucí Olšavy se nikdy nezpronevěřil lidové tradici a nese ji důstojně dál tak, jak ho to naučili korytňanští muzikanti, jeho rodina a Olšava. Že muzika patří, hned po rodině, stále k jeho prvořadým zájmům, o tom svědčí vydání nového CD s názvem ,,A v tom Brodě, při Olšavě", aneb Písně o Uherském Brodě.

Alena Bartošíková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012