Markéta Hejkalová - literární čarodějka

9 2005 Rozhovory česky
obálka čísla

Za významnými kulturními počiny, které ozvláštní atmosféru toho kterého města, za vznikem něčeho nového, co se po několika letech dokáže stát tradicí a významně ovlivní kulturní dění celého regionu, stojí obvykle jediná osoba. Znáte to také - tahoun, člověk s nekonečnou energií, vytrvalostí a s nápady. Dříve jimi český národ oplýval, v každém městečku i obci se většinou našel někdo takový, kdo táhl veškeré kulturní dění v místě a jeho organizační a osvětové schopnosti překračovaly regionální vidění. Socialismus se takových jedinců bál a systematicky je ničil. Nyní se naopak nosí všelijaké nadace, instituce a organizace zaštiťující cokoliv. Vše je shora svázáno předpisy, nařízeními a podmíněno stohy papírů, za nimiž často aktivity jednotlivců není vidět. Prokousávají se jimi jen těžko. Ale sláva! Nezahynuli pod tíhou byrokratických "balíčků" ani evropských směrnic.

Existují, i když jich není tolik, kolik by bylo třeba. Našli si cestičky a vymýšlejí, podnikají a vytvářejí nové tradice, tvoří českou kulturu zdola. Jednu takovou výjimečnou osobnost vám dnes představujeme.

Mé první setkání s Markétou Hejkalovou proběhlo před pár lety na pražském knižním veletrhu, kdy osobně roznášela přítomným nakladatelům pozvánky s přihláškami na svůj - tehdy ještě skromnější Podzimní knižní trh. Od letošního, jubilejního, již 15. ročníku zní název akce již hrději, před trh si přidejte vele-. Přes toto (významem i tradicí již zcela oprávněné přejmenování) jsou jistě všichni účastníci tak jako já přesvědčení, že kouzlo milé, domácké a nenabubřelé atmosféry druhé největší události v českém knižním světě nezmizí. A tuto atmosféru vytváří nejen prostředí Havlíčkova Brodu, ale samozřejmě především ředitelka a organizátorka veletrhu sama. Vysoká černovláska s přirozeným půvabem a neotřelým vkusem, který jí velí nosit vždy velmi zajímavé, nepřehlédnutelné modely, důmyslně podtrhující ženskou eleganci.

Překladatelka z finštiny, spisovatelka, ale také nakladatelka a hlavně zakladatelka a vedoucí osobnost veletrhu. To jsou, pokud se nemýlím, hned čtyři profesní role - a to nemluvím o rolích soukromých, kde tak jako většina vdaných žen hrajete přinejmenším dvojroli manželky a hospodyně. Pojďme se popořadě podívat na všechny obory vaší činnosti. Díky vašemu vytrvalému úsilí o dosažení stále vyšších met ve všech směrech, kterými se ubíráte, jste se stala bezesporu jednou z nejvýraznějších žen v českém knižním světě. A to si v našem - bohužel stále mužskou kariéru preferujícím - prostředí zaslouží pozornost. Pojďme tedy popořadě.

Jak jste se (někdo by řekl probůh!) dostala k finštině?

Můj tatínek je profesorem hungaristiky na brněnské univerzitě. V roce 1963 strávil pracovně rok ve Finsku. Jenže tehdy nešlo, aby rodina mohla s ním, režim to neumožnil. Pro mne bylo proto Finsko vždy jako velmi vzdálená, vysněná země, do které jsem se toužila podívat. Naštěstí, v době, když jsem končila střední školu, se na Univerzitě Karlově v Praze otevíral obor finština, což se tehdy dělo tak jednou za pět let. Vystudovala jsem ji tedy v kombinaci s ruštinou.

Tady se hodí doplnit to, co jste jednou o finštině řekla: "? Zájem o malou a vzdálenou zemi, její jazyk, kulturu a literaturu bývá často dílem náhody. Většina Čechů zná J. A. Komenského - ale jen málokdo ví, že se jako jeden z prvních Čechů zajímal také o finštinu a laponštinu, když působil na dvoře švédské královny Kristiny. Povšiml si jejich příbuznosti s dalším ugrofinským jazykem, maďarštinou. - a nezapomínejme, že Komenský byl v cizině v exilu, ve vyhnanství?"

A kdy jste vlastně vy byla poprvé ve Finsku?

Dostala jsem se tam až v souvislosti se studiem po 1. ročníku, v roce 1980. Finsko mělo tehdy vzhledem k socialistickým státům trochu výjimečné postavení mezi západními zeměmi, takže vycestovat tam bylo trošku snazší. Pak jsem tam byla ještě dvakrát na krátkodobých stážích a v letech 1996 - 99 jsem měla možnost pracovat jako konzulka a kulturní atašé na našem velvyslanectví v Helsinkách. Poslední moje finská cesta byla také pracovní, s manželem jsme tam jeli v roce 2003.

Co na vás ve Finsku tenkrát poprvé nejvíc zapůsobilo nebo vás překvapilo?

Samozřejmě, že jsem měla šok a údiv z mnoha věcí. Nejen materiálních, které tam byly k dostání. Hlavně z možností a svobody, kterou jsem tenkrát ani pořádně nechápala. Byla jsem na mezinárodním kurzu v partě lidí z různých zemí. S Angličankou, Dánkou, Němcem a mnoha jinými. Domlouvali si společnou oslavu Silvestra v Londýně, což mně připadalo neskutečné. Oni zas nechápali, že za nimi nemůžu přijet také. Mysleli si, že nemám na letadlo, tak mi radili, ať jedu autobusem, který je levnější.

Teprve po roce 1989, kdy se naše svobody přiblížily, jsem začínala chápat to skutečné, pravé Finsko. Líbí se mi proto, že je to země, kde se lidem příjemně a snadno žije. Lidé tu nemusí mít přepych, ale vše je tak dobře vymyšleno a uzpůsobeno, ať už jde o bydlení či dopravu, že nevznikají zbytečné problémy, vše je velmi praktické. Finové jsou hodně přímí, až to pro našince někdy hraničí s nezdvořilostí. Ale: všechno co řeknou, platí. A to je cenná vlastnost.

Znáte se osobně s více finskými autory? Konkrétně s Artem Paasilinnou, kterého překládáte v poslední době?

Ano, znám. Během mé práce na ambasádě nás seznámil náš společný známý. (Paasilinna je znám břitkým humorem, který používá ve svých novelách, výstižně charakterizujících Finsko a Finy. Je to momentálně i mimo Finsko nejznámější autor z této země. Pozn. red.)

Znám se také s dcerou již zemřelého Mika Waltariho. Finsko je malá země (5 mil. obyvatel) a v literárním světě se tam všichni znají navzájem.

I vaše poslední vlastní tvorba - román a novela Ženy a cizinci na konci tisíciletí a Vždycky jedna noc vycházejí ze znalosti finského prostředí a částečně se tam odehrávají. Hodně se zabýváte psychologií moderních žen a jejich postavením v současnosti. Jaké je ve Finsku ve srovnání s dalšími severskými zeměmi a s námi?

Zase tak velký rozdíl to není. Finky jsou obecně emancipovanější, ale tradiční rozdělení rolí dříve bývalo podobné. Jen rozdíl mezi městem a venkovem tam není tak velký jako u nás. Nebyli tam nevolníci, rolníci a sedláci byli vždy svobodní a jejich ženy jim byly v tvrdé obživě rovnocennými partnerkami.

Je pravda, že v roce 1905 si jako první ženy v Evropě Finky vybojovaly volební právo. Dnes i manželky bohatých mužů mají prestiž stihnout chodit do práce a zvládnout zároveň domácnost. Není tam obvyklé mít pomocnici či au-pair k dětem, to snad kvůli jazykové bariéře. Ale se sbližováním států EU se model pomocnic jistě brzy dostane i do Finska. Vždyť všichni Finové umí dobře anglicky.

Pojďme k další roli - nakladatelské. S manželem máte v Havlíčkově Brodě nakladatelství Hejkal. Vycházejí v něm právě zmíněné překlady ze zajímavé finské literatury - a to nejen vaše, ale i dalších překladatelů. Ale vydáváte i další zajímavé tituly - jste dvorním vydavatelem děl Jiřího Stránského, předsedy českého PEN klubu. Nyní vyjde kniha Srdcerváč, která je velkým knižním rozhovorem s touto osobností, mj. autorem seriálu Zdivočelá země. Vydali jste i dvě knihy Hany Pražákové, vaší maminky (Nadějí tu žijem a Dobrý den, Brno), které poutavě líčí atmosféru 50. -60. let, pak normalizace a přelomu starého systému v nový na příběhu vlastní rodiny.

Na internetu jsem si přečetla, že manžel je ředitel, vy šéfredaktorka. Jak vám manželská spolupráce vyhovuje?

Je to tak, že v tomto oboru společně podnikáme už 11 let. Je to jednoduché: Já mám na starosti všechno, co souvisí s textem a propagací, manžel zas vše související s grafikou a výrobou. Obchod děláme společně.

Samozřejmě, někdy je 24hodinová spolupráce problémem a stává se, že pracovní spor se stane soukromou hádkou. Stále ale tvrdím, že klady převažují nad zápory. Nemáme žádné zaměstnance, vše si děláme sami, tak jak to bývalo v rodinných firmách i dříve běžné. Při vydání 3 - 4 titulů ročně se to dá zvládnout i včetně manželova dalšího podnikání (má ještě velký obchod s potravinami).

Myslíte si, že jste hendikepování tím, že žijete mimo Prahu? Jak se vydává "venkovskému" nakladateli?

I to má své klady a zápory. Všichni vás tu znají, někomu mohou vaše aktivity vadit, závist bohužel stále pracuje. Častěji vás také navštěvují různé kontroly z úřadů. Naopak si velmi cením vynikající spolupráce se zdejšími tiskárnami Havlíčkův Brod. A také mám radost, že místní občané si vzali Podzimní knižní trh za svůj. Máme zjištěno, že jej navštíví minimálně polovina obyvatel města. To se v Praze nikdy nemůže žádné akci povést. (Úsměv.) Mám sice pocit, že Praha je opravdu v mnohém napřed, je prostě profesionálnější - ale nějak zvlášť se tím netrápím. A navíc to do Prahy je od nás vlastně kousek.

Vy jste ale tento "mimopražský" handicap povýšila naopak na přednost. Myslím tím skutečnost, že díky vaší iniciativě a zejména již patnáct let trvající neúnavné organizátorské práci, se v Havlíčkově Brodě zrodila a úspěšně existuje druhá největší knižní akce v Česku.

První reakce okolí na rozhodnutí, že v H. B. bude knižní trh, byly tehdy oči v sloup. Pak se ale ukázalo, že naše město má pro tuhle akci dobré předpoklady. Leží doslova na hranici Čech a Moravy, takže další knižní akce v Praze a Olomouci na jaře nejsou tak úplně konkurenční. Proto i podzimní termín. Obrovský kulturní dům Ostrov je v centru města, ale dobře se u něj parkuje. Během 15 let se nám náš knižní trh rozrostl natolik, že dnes jezdí kolem 170 nakladatelů. Když jsem viděla, že i mnoho menších akcí se honosí názvem veletrh, dospěla jsem - až vlastně letos - k názoru, že si to už můžeme dovolit také. A proto zvu všechny milovníky knížek na letošní jubilejní 15. ročník Podzimního knižního veletrhu ve dnech 7. - 8. října.

Má ještě váš veletrh možnost dále růst? Mám dojem, že kulturní dům Ostrov, i když docela rozlehlý, je jim poslední léta již malý. Snad proto se rozrůstají spíše doprovodné akce mimo hlavní budovu, jinde ve městě?

Ano, KD Ostrov bohužel není nafukovací. Počty vystavovatelů se v posledních letech sice ustálily, ale bohužel se stává, že poslední opozdilé zájemce o stánek musím už odmítat. Doprovodný program bude i letos bohatý, proběhne jako vždy vyhlášení nejkrásnější knihy veletrhu, bude udělena cena Litera Astronomica, chystáme výstavu knižní ilustrace, polygrafický seminář a také soutěže pro veřejnost. Pro vaše čtenáře bude asi zajímavé téma konference, která také proběhne - Literatura a totalita.

O zahraniční návštěvníky, jak jsem si všimla, nouze není. Ale co zahraniční vystavovatelé?

Ambice na jejich získání nemám - to přenechávám opravdu Světu knihy v Praze. Ano, jezdí k nám překladatelé i návštěvníci ze zahraničí. Je mi jen líto, že nemohu přivítat více slovenských nakladatelů. I když jsem jim nabídla stánky zdarma, nevyplatí se jim sem přijet. O slovenské knihy u nás bohužel není zdaleka takový zájem, jako o české na Slovensku.

Řeknu vám ale jednu zajímavost. Knihy opravdu lidi někdy spojují - a to i doslova. Mám velkou radost, že na základě seznámení, uzavřených na našem veletrhu, byla uzavřena nejméně dvě manželství - jedno dokonce finské.

A poslední otázka - na co se nyní nejvíc těšíte?

Samozřejmě na jubilejní 15. knižní veletrh, poprvé s tímto názvem. Snad proběhne úspěšně. Těším se ale paradoxně i na to, co nebude. Loni jsem totiž na Masarykově univerzitě v Brně učila finštinu. Bylo to úžasné a zajímavé, u studentů jsem čerpala energii. Zjistila jsem ale brzy, že se nedá dělat vše, co jsem si na sebe nabrala, tak pořádně, jak bych chtěla. Proto letos raději přenechám výuku mladšímu kolegovi. Těším se tedy, že budu mít víc času hlavně na překládání a také na cestování s manželem. Překládám teď´knížku o Mikovi Waltarim, kterého znají čtenáři bohužel spíš jen jako autora Egypťana Sinuheta. Je to škoda, protože napsal mnoho jiných zajímavých knih i úplně jiného žánru a jeho život splývá s moderními dějinami Finska. Tahle věcná kniha o jeho životě by měla rozšířit úhel pohledu na jeho výjimečnou osobnost. To se tedy mají na co těšit i čtenáři.
Za rozhovor děkuje a mnoho energie
a pracovních i osobních úspěchů
přeje Martina Fialková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012