Slovo šéfredaktorky - Letní pohoda?

Dnes ráda (alespoň převážně) zapomenu na politickou scénu. Je 29. srpna, sedím v chatičce u počítače s výhledem z okna na les "vzdálený" asi 5 metrů. Podvečerní slunce prosvětluje listy popínavé židovské růže, která se snaží přes verandu dostat dovnitř. Před chvílí jsem se vrátila, tedy vyšplhala od řeky pod skalou, přičemž jsem cestou sebrala dvě bedly, tři babky a jednoho hříbka. Voda v řece - ve Slapské přehradě - je velice přívětivá, moc hezky jsem si zaplavala. I houbaření jsem si letos moc pěkně užila. Téměř denně plný košík - kozáků, hřibů, klouzků atd. Mám houby zavařené, mražené i sušené - ty pošlu svým přátelům do Kalifornie, kde pro velké teplo moc nerostou.

Kromě toho, že chodím do lesa a k vodě, že sekám trávu a sbírám ostružiny, také sem tam poslouchám rádio. Celý srpen bylo možno poslouchat o aféře Czech Tek. Mládež si chtěla zatančit na pronajaté louce, ale sousedé si stěžovali, že pošlape i okolí. A tak přijeli těžkooděnci, na holky a kluky pustili slzný plyn, vodní děla a zmlátili je. Policejní zásah, který byl dle premiéra i policejního prezidenta nutný, stál daňové poplatníky na 30 milionů korun. Pošlapaná tráva pár tisícovek. Aféra rozproudila vzájemné útoky vedoucích politických stran. Premiér Paroubek, který se mimo jiných sloních šlápnutí do porcelánu vyjádřil v tom smyslu, že se politické strany měly předem domluvit na postupu... (od kdy je v demokracii policejní postup "řešen" politicky?) se stal po zásluze terčem kritiky pravice. Získal si však i mnoho příznivců, zastánců tvrdé ruky. Ale nechme si Paroubka na jindy...

Již dva dny poslouchám o nebezpečí přibližujícího se uragánu k New Orleansu. A vzpomínám na povodeň v českých zemích před třemi lety touto dobou. Živel si dělá co chce bez ohledu na politiku...

New Orleansu je mi líto. Letěla jsem nad ním 13. dubna t. r. při zpáteční cestě z Texasu. Vytahovala jsem krk jak jsem mohla, abych spatřila to slavné město, kde se tak krásně mísily kultury, černí a bílí, až z toho vznikl jazz. Podle mě úžasný vynález dvacátého století, určitě lepší než atomová bomba. A nejen jazz, vznikl tam i hudební styl cajun a zydeco. To se skamarádili bluesoví, rockoví a creolští muzikanti, řečeno velice stručně a laicky, a hráli spolu taneční muziku. Moc pěknou, odvázanou a šmrncovní. Poslouchám ji právě teď jako inspiraci. Cédéčko, které jsem si koupila před časem v USA, patří k mým nejoblíbenějším. Většinou si z každé cesty přivezu pěknou muziku, která mi znovu navodí atmosféru toho báječného prožitku poznávání nových míst. Ale teď jsem moc smutná, když si představím, že hudební prodejny v New Orleansu budou zaplaveny. A což teprve lidé, kteří museli odejít do vnitrozemí? Co si tak asi stačili a mohli vzít s sebou? Doklady, rodinné fotografie, oblíbenou knížku či cédéčko? A co najdou místo svých domovů až se vrátí? Podobnost s naší povodní před třemi lety je nasnadě...

Přemítám o tom, máme-li i v New Orleansu čtenáře Českého dialogu. Nevím. V každém případě s tím proslulým městem a hlavně s jeho lidmi, velice soucítím.