Oni mají rádi mne a já zase je

"Dej, ať můžem všechno zpívat, dej ať můžem všechno říct, ať se můžem rovně dívat a netlačí nás nic! Ať je naše duše čistá a taky naše svědomí, o všem co se chystá, ať víme také my!"

    Jsou lidé, kteří pravidelně navštěvují kostel, chodí ke zpovědi, ale už vůbec se neřídí božími přikázáními. A na druhé straně jsou zase lidé bez víry v Boha a svým chováním i jednáním, aniž by to tušili, naplňují poselství Bible. Mezi ty druhé patří i dnešní sólistka černošského spirituálu, paní Libuše Jandová. Ta přišla se svými třemi dětmi a s paní Janou Kvapilovou z Mahouše u Netolic zazpívat a zahrát svým svěřencům a také svým spoluobčanům malé kašperské vísky Hrabice, ležící na kopci, 3 km nad kouzelným městečkem Vimperk. Na malém náměstíčku, v ještě menší kapličce (1883) seděli v dřevěných lavicích bok po boku věřící z místního Ústavu sociální péče -- mentálně postižení lidé, společně s občany této malé vesničky. Lidé dvou zcela odlišných světů, které spojuje jedno -- víra v Boha, v dobro, spravedlnost a lásku. Když dozněly poslední tóny spirituálu Dej nám svou lásku, ó Pane náš!, kaple se ponořila do hlubokého ticha, ale ne nadlouho. Vzápětí následoval upřímný potlesk. Z tváře otce Jaroslava, původem z polského Šlonska, bylo možno vyčíst nepředstíranou radost. Celou dobu předtím seděl s rozzářeným úsměvem ve společné lavici se svými svěřenými ovečkami.

    Je tomu rok, co jsem se seznámil s paní Líbou Jandovou a vyprávěli jsme si o dětech a rodině. Dnes sedíme v jejich malém panelákovém bytečku, o trochu větším než ptačí hnízdečko a s místnostmi menšími než ptačí klícky, kde na 49 m² připadá pět hrabických obyvatel -- EU by asi neuvěřila svým očím. Z okna obývacího pokojíčku vidím kapličku, odtud vypadá ještě menší, a napadá mě, že snad v téhle české zemičce velké věci neexistují.
    Malá drobná postava paní Líby, s upřímným úsměvem v obličeji, mě stále utvrzuje v představě, že je tomu tak. Ale ne nadlouho -- vzápětí jsem nucen u této ženy obdivovat neutuchající vitalitu a nezměrnou chuť pomáhat svým bližním.
    Práce osm hodin denně s lidmi mentálně postiženými je velmi náročná na psychiku. Po práci přichází paní Líba domů a nastupuje druhou směnu: vaření, žehlení, uklízení, starost o nemocnou maminku a učení se dvěma dětmi. Večer, kdy mnohé jiné matky spočinou před televizí s ;hrnečkem kávy a zapálenou cigaretou, bere paní Jandová do ruky hudební nástroje a začíná se svými ratolestmi cvičit. Celá rodina je totiž hudebně talentovaná. Hrají všechno -- od folku a country až po vážnou hudbu. Mimo to se obě mladší děti Katka (9) a Vojtík (13) věnují sportovní gymnastice, rády malují a kreslí. Mají v různých soutěžích pěkné výsledky. Starší syn Honza (21) vystudoval Střední pedagogickou školu a maturoval ze hry na kytaru. Katka ovládá flétnu a klavír -- a o 4 roky starší bráška Vojtík hraje na housle, klavír a také už komponuje. Snad všechny tři děti převzaly i hlasový fond po mamince, která překrásně zpívá, hraje na kytaru a také má celou hudební skupinku pod kontrolou.

    Byla neděle odpoledne, u bytových dveří zazvonil zvonek a za nimi se objevila Eliška, malá ustrašená stařenka s pohledem vyděšené malé myšky, přesto stále usměvavá a vděčná za vlídné slovo a pohlazení. Je to jedna ze svěřenkyň ústavu, která často přichází k paní Libuši. Libuška ji, tak jako jiné svěřence, nikdy neodmítne, pozve ji dál, pohostí. Odměnou jsou pro ni její šťastné usměvavé oči.
    "Dnes bych povolání nevyměnila! V ;ústavu máme na 82 svěřenců, z toho je osm děvčat -- jsou to moje zlatíčka. Mají radost, když jim člověk poradí a dokáže je povzbudit. Jsou vděčni za každé dobré slovíčko a pohlazení, třeba i očima," dává se pozvolna do vyprávění nad právě čerstvě uvařenou kávou, paní Jandová.
    "Nerada vzpomínám na úplné počátky před šesti lety, kdy jsem skončila mateřskou dovolenou a nikde jsem nemohla zavadit o práci. Mé bývalé pracoviště se úplně rozpadlo a kdo by bral v jiném podniku matku se dvěma malými dětmi. Potom jsem měla ale štěstí a nastoupila jsem místo ergoterapeutky v Ústavu sociální péče. Byla jsem šťastná, ale jenom do té doby než jsem nastoupila do nového místa. Nejhorší byl pro mne první týden. Každý den jsem si říkala, že zítra už nepřijdu, ale práce jinde nebyla a já musela zůstat. Pokaždé, když jsem odcházela domů, se mě někteří ze svěřenců ptali: "Jakou máte, Libuško, zítra směnu? My se ptáme proto, že vás máme moc rádi!" A kdo vám dnes v práci upřímně řekne, že vás má rád? Tohle a ještě mnoho jiných okolností podobného rázu později rozhodlo, že jsem si svou práci zamilovala."
    Po celý čas, co jí pozorně naslouchám, Eliška sedí vedle ní, vůbec z ní nespouští oči a čas od času ji s citem pohladí po ruce.
    "Letos v únoru byli někteří naši svěřenci na výletě v Praze. Když se vrátili, přišel za mnou jeden z nich do bytu. S velkou radostí a slzami v očích mi podával dáreček na památku, který mi koupil ze svého kapesného -- byl to přívěšek na klíče. Zprvu jsem nechtěla dárek přijmout, ale kdybych si dárek nevzala, urazil by se. Sestřičky mi pak pověděly, jak moc pro mě silný kuřák Jindřich dáreček sháněl, že si ani nekoupil cigarety. Někdy člověk nemá náladu, ale moje zlatá srdíčka tohle všechno rychle vycítí a svou otevřenou dětskou duší mě zcela uzdraví."
    Věděl jsem, že v soukromém životě rodiny Jandových hraje country "první housle", a tak jsem se zeptal, zda se tahle hudba také nestává součástí léčebné terapie.
    "Jak už jsem kdysi říkala, nacvičujeme v ústavu různé písničky i country. Muziku mají všichni moc rádi. Jeden z chlapců, Kája, přímo zbožňuje country písně. Před třemi lety jsme byli v Chorvatsku. Při jednom poledním klidu, jsme si s doprovodným personálem sedli s kytarou. Vtom se objevil Kája a hned spustil: "Jdu si zazpívat se svojí královnou." Tak jsem získala posilu, protože Kájík dává do zpívání celé srdce."
    "Svou vlídnou lásku dej nám, ó Pane náš..." zní slova spirituálu a dalším vzpomínáním paní Líby se naplňuje podstata myšlenky této písně. "Nejsem věřící ve smyslu náboženství, ale věřím v dobro lidské duše, i když jsem se mnohokrát zklamala. Snažím se v každém člověku hledat alespoň kousíček dobra. Myslím si, že nelze žít bez víry v něco, v někoho.
    Z textů písní, které má hostitelka sama skládá, lze vycítit, že se jedná o ženu citlivou, s romantickou duší, která miluje svou rodinu, lidi i svou rodnou zem. V její hudební kompozici se zase zrcadlí dobrota, něha a láska ke všemu krásnému. Nedalo mi to, abych nenavodil otázku, jak vidí současný vývoj české společnosti.
    "Nejsem vůbec spokojená s tím, co se u nás děje. Stále více nabývám přesvědčení, že naše malá zem si vůbec neumí sama vládnout. Většina politiků jen slibuje a schraňuje si do své již penězi vycpané kapsy. Jeden druhého by utopil na lžičce vody. Mnoho lidí se honí jen za penězi, a to i za cenu nečestného jednání a podvodů. Neuvědomují si, že lidské hodnoty leží v jiných sférách života. Z našich lidí se stává pouze konzumní společnost. Rodiče dávají dětem po materiální stránce všechno, ale nenajdou si čas, aby si s nimi sedli a poslechli si, co bylo ve škole, co je trápí, co se jim povedlo, a aby poradili. Já vím, že je to někdy těžké, ale rozhodně stojí za to se přemoci. Základ dobré společnosti je v rodině. Vše je vlastně koloběh života a každý by měl začít sám u sebe. Potom by snad mohlo být mnohem líp nám všem."

    Ještě před rokem hrála tato zázračná rodinka jenom pro sebe a blízké okolí. Dnes už se rozrostla o další dva členy, jimiž jsou Jana Kvapilová a Bedřich Šísl z Vimperka. Jana hraje na basovou kytaru a Bedřich na tahací harmoniku.
    Na závěr mohu čtenářům prozradit, že tato hudební skupina Archeus připravuje vystoupení písní Karla Hašlera k 60. výročí jeho umučení v táboře Mauthausen (22. prosince). Koncert by se měl uskutečnit pod záštitou Mezinárodního českého klubu 9. 12. v Praze v divadle U Hasičů, Římská 15, Praha 2 .