Muslimky

    Na jednom mém pracovišti, které nebudu jmenovat, mezi spolupracovnicemi byly i dvě muslimky. Jedna z Indie a druhá z Egypta. Nikdy jsme se o žádném náboženství nebavily, konečně v Austrálii to ani není zvykem. Soukromí každého se plně respektuje. Obě ženy byly sice svou vizáží trochu odlišné, ale zvláště tady je to naprosto běžné. Slavily s námi všemi Vánoce i Velikonoce, při různých oslavách popíjeli šampaňské i víno. Žádné rozdíly jsme my, ostatní neviděli a nedělali. Pak přišla válka v Perském zálivu a najednou se změnily. Nebavily se ani jedna s druhou, ale také ne s námi, jen pracovně. Staly se z nich velké zastánkyně islámu. Také jsem měla možnost zažít jako spolupracovníky dva mladé muže z Iráku. Jeden byl ženatý a už i otec, druhý byl svobodný. Musím přiznat, že pracovali poctivě a nebyli líní. Chovali se uctivě a přátelsky. Mně to ovšem nedalo a sem tam jsem je vlastně určitým způsobem provokovala, když jsem poukazovala na určité knihy, které se zabývaly pravým stavem věcí v muslimských zemích. To mi potom vehementně vysvětlovali, že to je ďábelské psaní, že by to v žádné veřejné knihovně nemělo být, že je to velice nebezpečné a abych to rozhodně nečetla. Jednou jsem šla ještě dál a zeptala jsem se, když ženy v jejich zemi jsou většinou velmi krásné, nevadí-li jim, že se musí zahalovat. Ten ženatý se rozohnil, že jim to vůbec nevadí, naopak, kdyby jim to někdo zakázal, byly by přímo nešťastné. Ten mladší mlčel a jen tak přikyvoval hlavou. Končila pracovní doba, tak jsme se rozloučili a oni odešli. Najednou ten mladší se u hlavních dveří otočil a přiběhl zpět. Zjevně předstíral, že si něco zapomněl. Doběhl až ke mně a jenom v rychlosti mi honem pošeptal -- vadí jim to, moc jim to vadí. A byl pryč. Už jsem se nikdy na nic neptala.
    To je, myslím, na jejich náboženství to nejnebezpečnější. Ten strach, který mají jeden z druhého. Konečně, my to přece známe z dob komunistické diktatury, ale tohle je snad ještě mnohem horší.