Hudební hostiny Jiřího Hoška

Jirku jsem poznala asi před dvaceti lety. On hrál na violoncello vážnou muziku a také vedl kapelu moderní country. Seznámila nás kamarádka, která měla zato, že máme něco společného. Muziku, nadšenecké bláznovství do nových tvůrčích činností a posmívaný idealismus. Snad. Jirka už byl v té době profesionálním muzikantem, já jsem zpívala tzv. poloprofesionálně a měla jsem možnost vyjet poprvé za hranice do "shnilého" kapitalismu a nechat se opíjet svobodou. A tak jednoho dne, když jsem byla na návštěvě u své kamarádky v Paříži, zazvonil telefon: "Ahoj, tady Jirka, jsem taky v Paříži, a napadlo mě, že když vůbec nemáme čas se v Praze sejít na kus řeči, mohli bychom třeba tady zajít někam na kafíčko." No to byl gól, v té době nebylo vůbec normální, že by člověk ze zadrátovaného Československa mohl vyjet do Francie. Ale Jirka tam předtím studoval a tak tam mohl později i občas jezdit a mě tam dostala kamarádka.

Po prvním překvapení jsem však neztratila duchapřítomnost: "Jo, Hošku, ráda tě slyším, máš-li s sebou hudební nástroj, jdeme hrát pod Sacré Coeur," pravila jsem. Byla jsem tehdy totiž úplně fascinována tou možností zpívat si na ulici, kde vás za to žádný policajt nesebere jak by se stalo u nás doma. Jirka sice s sebou do parku pod Sacré Coeur violoncello nevzal, ale řekl, že mi bude dělat impresária a ať zmáčknu struny na kytaře. A tak jo. Seděli jsme na lavičce, já jsem bušila do strun a řvala ze všech plic své oblíbené čardáše, Jirkova majestátní postava vzbuzovala respekt a kolem nás se seskupoval docela velký hlouček, který dával najevo své sympatie. Zkrátka díky Hoškovi jsem "dobyla" Paříž. Na to se nedá zapomenout..

Od té doby můžeme jezdit kam chceme, ale po roce 1989 zmizely možnosti různých státem dotovaných festivalů a přehlídek i koncertů, kterých se umělci zúčastňovali a měli tak víceméně vystaráno. Dnes je to hodně jinak. A o tom, i o mnohém jiném jsem si s Jirkou povídala u příležitosti jeho kulatin (Jirko, to není možné, že jsi dosáhl Abrahamovského věku 50, vždyť ta Paříž, kdy jsme byli tak mladí, to bylo přece včera!)

Jirko, začněme tvým dětstvím. Jsi z umělecké rodiny, oba tví rodiče jsou zajímaví. Přibliž je čtenářům.

- Maminka Helga Hošková-Weisová přežila Terezín a Osvětim, kam byla deportována jako dvanáctiletá spolu s dalšími členy rodiny, kteří z části nepřežili. Její kresby byly vydány před pěti lety v Německu v knize s názvem Maluj, co vidíš. To jí totiž řekl tehdy v lágru její tatínek Oto Weiss. Ty kresby byly zazděny v Terezíně jejím strýcem a jsou to obrázky, na nichž je autentický život v lágru. Jsou dětské, ale přitom viděny dospělým pohledem.

Po osvobození maminka vystudovala UMPRUM, je akademickou malířkou. Má mnoho ocenění /mj. čestný doktorát na College of Art v Massachusetts/, byla například první ilustrátorkou knih Arnošta Lustiga. Po roce 1989 se začala vracet k válečným tématům, jezdí a hodně přednáší...

Tatínek se sice původně vyučil kovářskému řemeslu, ale pak šel studovat hru na kontrabas na Pražskou konzervatoř a stal se profesionálním hudebníkem. Vedl mne od tří let systematicky k hudbě. Nejprve klavír, později violoncello.

A co tví bratranci Töpferové?

- Jsou synové Bedřišky, sestry mé babičky. Jsou velmi schopní. Tomáš je jak populárním hercem, tak se mu zároveň podařilo obnovit Divadlo Na Fidlovačce, kde je i ředitelem. Jeho bratr Pavel vede restauraci U kalicha.

Ale vraťme se k tvým začátkům

- Studoval jsem na konzervatoři violoncello u prof. Pravoslava Sádla, zúčastňoval jsem se různých soutěží a festivalů. Ve čtrnácti mi učarovala country hudba, později jsem založil kapelu s názvem Wyjou, která ještě později změnila jméno na Newyjou. Také dostávala ceny, například vyhrála Portu v roce 1976 a 1980, ale také bronzovou Děčínskou kotvu v roce 1990. Byla to zajímavá doba, zakládající sestava kapely byla třeba s Markem Ebenem.

Pro country jsem objevil zpěvačky Milenu Soukupovou, Šárku Rezkovou. Když bylo 21. výročí kapely, sliboval jsem, že kdo bude se mnou hrát, pojede do Nashville. To se pak stalo alespoň symbolicky. Přijel totiž do Prahy zpěvák z USA, Michael Lee Pickern, se kterým jsme natočili v pražském studiu písničky pro CD, které se pak smíchaly a vyšly v USA a v tom Nashville skutečně zazněly...

Jirko, ale tvoje stěžejní, snad se dá říci, dosud životní dílo, je vlastní hudební festival Nekonvenční žižkovský podzim. Jak to začalo?

- Po roce 1990 mi bylo nabídnuto angažmá do Symfonického orchestru Českého rozhlasu a když jsem měl nějaké nápady co a jak hrát, tak mi dirigent Válek navrhl: "Udělejte si vlastní festival a tam si hrajte co chcete a s kým chcete." A já jsem ho vzal za slovo. Uspořádal jsem první ročník Bylo to v roce 1997.

Dnes už jsi ovšem zkušeným tvůrcem festivalu, který si vydobyl v Praze nesmazatelné renomé...

- Nutno říci, že i dramaturgie Pražského jara se svým způsobem dnes Žižkovským podzimem inspiruje. Alespoň tak o tom jednou v novinách psali. Máme zaměření na české publikum všech věkových skupin, všech žánrů a prostředí, ale i ekumenické propojování témat. Svět materiální se světem duchovním. Populární hudba se snoubí s vážnou a se zastoupením všech múz. Každý koncert má svoji osobitou tematiku a vztahuje se nejen k Žižkovu, ale k celému kulturnímu světu. Je tam hra se symboly i s numerologickými souvislostmi.

Za těch devět let se na festivalu vystřídalo na stovky umělců, střídaly se žánry od „klasiky po jazz“. (Více o Nekonvenčním žižkovském festivalu naleznete na Internetu na www.zizkov.cz/festival).

Jirko, když poslouchám tvoji hru, třeba skladby Davida Poppera (1843-1913), které zvláště v posledních letech hraješ zcela nedostižně spolu s dcerou Dominikou, zapomenu na všechno kolem a nechám se unášet tou krásou. (Samozřejmě, nejen já.) Tento věhlasný violoncellový virtuóz tě zaujal natolik, že jsi našel i hrob jeho rodičů?

David Popper je živou učebnicí všech violoncellistů a také radostí, kterou lze přenášet na posluchače prostřednictvím jeho skladeb. Jeho hrob je bohužel neznámý (zemřel v Badenu u Vídně a zpopelněn byl v Drážďanech). Ale objevil jsem hrob jeho rodičů na Novém židovském hřbitově v Praze a po určitém úsilí se mi podařilo nechat tam umístit pamětní desku. Kromě nápisu tam je i stříbrné violoncello. Odhalení pamětní desky se zúčastnil i pravnuk D. Poppera Egmont Bergman, žijící v Tisé v Severních Čechách.

Tobě ovšem hraní nestačí, ty, se svou energií, stále hledáš něco nového a dalšího. Kromě vlastního obřího festivalu a koncertů natáčíš cédéčka, objevuješ ještě další skladatele na které se mírně zapomíná, jako je např. Antonín Kraft (1749-1820), jemuž chceš také nechat udělat pamětní desku v jeho rodných Rokycanech, hrál jsi ve filmech V. Olmera (Ta naše písnička česká 2), píšeš scénickou hudbu (např. ke hře Obchodník s deštěm – pro divadlo na Fidlovačce) a mnoho dalšího, co se nedá vyjmenovat v rozsahu tohoto článku.

Přeji ti k tvým krásným narozeninám, ať ti to zanícení ještě dlouho vydrží. Ať jsi šťastný člověk, který dovede rozdávat štěstí svým uměním a svými schopnostmi.