NEŽ SLUNCE ROSU VYSUŠÍ

Musel se natrhat řepíček, voňavé jahodové listí na čaje a sladký jitrocel do cukrkandlu. Teprve potom bylo možno zaposlouchat se ranního koncertu ptactva. Cestou domů už bývalo slunce nad polabskými vrchy a do ústeckých továren spěchaly ženy a dívky. Sotva odrostly dětskému věku, musely vydělávat v textilkách a přádelnách. Spolu s dělníky si nesly bandasku černého kafe, v šátku krajíc chleba se sádlem. Na celou šichtu, na dvanáct hodin práce! V roce 1910 nebyla ještě vybojována osmihodinová pracovní doba pro dělníky.

Z domovů malých ještě nevyspalých

které leží v šeru ulice

jako černí tuláci podle silnice

dělníci jdou do práce….

Tak vyjádřil atmosféru ospalého rána severočeský básník Konstantin Biebl. Kde nemuseli otcové rodin tak časně vstávat, bývalo dětství veselejší, ale stejně chudé. Josefína Šaršeová, později známá a proslulá Jožka, měla štěstí, že tatínek uměl truhlářské řemeslo, a tak mnoho dětských her bylo na dvorečku mezi odřezky dřeva. Co všechno se dalo udělat z takových zbytků! V šatech z pilin se holčičky nesly jako princezny, pomocník Josef zahrál na housličky a tančilo se jako na královském dvoře. Tehdy ještě Jožka netušila, že mezi prkny na hřišti chudých získává mnoho pro pohybové vyjadřování. A což teprve s příchodem jara, na loučkách u Labe. Řeka udávala rytmus a jarní vánek pomáhal vznášet se do oblak. Jak později napsala Jožka ve svých vzpomínkách, všechno silně prožívala vlastním tělem a tancem byla doslova posedlá. Doslechla se o škole, kde by se tanci mohla věnovat. V dělnických rodinách ovšem nebyly peníze na umělecké školy. Kdo zatoužil po odborném vzdělání, musel si peníze vydělat ve fabrikách, skladech či nádražích jako pomocná síla. Jožka měla dost temperamentu i odvahy a pustila se do toho.

Na soukromou taneční školu v Drážďanech si našetřila. Po absolvování pak odjíždí do Prahy a stává se členkou skupiny výrazového tance Jarmily Kröschlové, pozdější významné taneční pedagožky. Současně vyučuje léčebné gymnastice a má soukromé kurzy gymnastiky a tance.

Brzy si vychová děvčata pro svoji skupinu. Se skupinami výrazového tance ochotně spolupracoval Bohuslav Martinů – zkomponoval pro děvčata Kuchyňskou revui. Ta byla v jevištním provedení velice úspěšná.

Skupinu, kterou vedla pokroková tanečnice Jožka, rád využil na své avantgardní scéně Emil František Burian. Tam se Jožka uplatnila i jako sólistka, Burian jí umožnil vystoupení s vlastními tanečními kreacemi. Tanec s hoblovačkami podle Ježkových Bagatel byl vzpomínkou na hry mezi prkny, která už znamenala svět…

Jožka Šaršeová se mohla dostat do většího světa s klavíristou Rudolfem Firkušným. Připravoval turné po Americe a nabídl jí uměleckou účast. Jenomže tehdy bylo odtrženo její rodiště na severu Čech, Jožka tam nemohla nechat maminku, vzala ji k sobě do Prahy a Rudolf Firkušný odjel sám. Jožka se vrhla do práce se svojí skupinou. V kurzech gymnastiky, které byly ještě povoleny, mohla nastudovat taneční čísla. A tak doba okupační dala vzniknout Českým tancům B. Smetany, Selské baladě A. Dvořáka, Novákově suitě U muziky, Vesnické serenádě J. Suka. Ještě se mohlo uskutečnit pásmo z poezie Josefa Hory v divadle E. F. Buriana. Podíleli se na něm všichni pokrokoví umělci, kteří dosud nebyli umlčeni. Bylo to představení, na kterém publikum plakalo. Přestože uniklo pozornosti okupantů, nedávalo se dlouho. Talentovaný režisér Gustav Šorš a básník Jiří Orten už nosili židovskou hvězdu!

Okupační školní prázdniny využívaly dívky z taneční skupiny Jožky k výjezdům do regionálních oblastí, aby poznávaly lidové písně a tance. Putovaly po moravsko-slovenském pomezí, tančily chorovody pod posvátnou horou boha Radegasta, večer naslouchaly pověstem a legendám, které jim vyprávěl malíř Beskyd Jan Kobzám. Když viděly na vlastní oči tančit místní děvuchy a goraly, byly dojaty silou jejich projevu. Jožka, inspirovaná lidovým materiálem, pokusila se o stylizaci lidových tanců na hudbu Leoše Janáčka. Nastudovala celovečerní pořad Po zarostlém chodníčku. Byl uveden ve Vinohradském divadle a měl obrovský úspěch. Vystoupení bylo posilou a povzbuzením pro obecenstvo v těžkém roce 1943.

Jožka Šaršeová nebyla jen výbornou tanečnicí a schopnou choreografkou. Patřila do skupiny pokrokových umělců a v letech útisku a nesvobody dala všechny síly obětavému snažení uvědomělých vlastenců. Brzy po válce se stala spolu se svou žačkou Libuší Hynkovou a významným fotografem a sběratelem Karlem Plickou, spoluzakladatelkou Státního souboru písní a tanců. Jožka Šaršeová dovedla všechny své pocity a myšlenky vyjádřit pohybem. Narodila se tam, kde „potok se třpytí lučinou“, jak i nám zpívá básník krajiny polabské.

J. Šaršeová: nar. 11. 11. listopadu 1901, zemřela 19. 11. 1982