VYNIKAJÍCÍ VANCOUVERSKÝ PŘÍBĚH OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ

7-8 2005 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Před pár měsíci jsem se podělil se čtenáři Divadelní Revue o své úvahy nad českým a slovenským divadlem v Kanadě. O jeho úctyhodné a bohaté minulosti (několik desetiletí a asi sto inscenací), ve které bylo tmelícím jádrem krajanského kulturního života a o jeho nelehké přítomnosti vyrovnávání se s problémy generačními a se změnou politické situace. Rozpad železné opony v roce 1989 umožňuje, ale i nutí zaoceánskou krajanskou divadelní kulturu, aby se nejen vyrovnala s divadelní tvorbou domácí, ale stala se její nedílnou součástí. Funkce jednookého krále mezi slepými, tedy jinými slovy jediného česky mluvícího divadla dostupného zámořskému emigrantovi, je už patnáct let pouhou nostalgickou vzpomínkou. Torontský či Vancouverský divák, který si nyní může kdykoliv zaletět do Prahy nebo Bratislavy za špičkovým divadelním prožitkem, zůstane věrný krajanskému divadlu pouze tehdy, pokud mu toto nabídne nejen únik od starostí všedního dne a vše léčící polechtání bránice, ale bude ho emocionálně a intelektuálně stimulovat. To je pro amatérské divadlo úkol nelehký a navíc to vyžaduje regenerační příliv a odvahu mladé tvůrčí krve, která zákonitě musí převzít prkna, která znamenají svět, od stárnoucí generace zakladatelů. Jen tak se obsadí pozvolna se prázdnící křesla hlediště vlnou jejich vrstevníků. Když jsem v minulých pár letech rozvažoval o předpokladech přežití českého krajanského divadla na kanadských březích Tichého oceánu, tedy o budoucnosti své staré lásky, které jsem věnoval jako zakladatel Divadla za rohem (DZR) víc než čtvrtstoletí svého života, nemohl jsem se zbavit pochybností. Po shlédnutí inscenace “Příběhů obyčejného šílenství“ od Petra Zelenky ve vancouverském Divadle za rohem (28. až 30. května 2005 v James Cowan Theatre) ve skvělé režii nové mladé členky souboru Terezy Růžičkové se mé pochybnosti naštěstí rozplynuly jako vločka sněhu na tepajícím srdci…

Zelenkův divadelní přepis absurdních životních příběhů povídek alkoholického génia Charlese Bukowského z prostředí Los Angeles sedmdesátých let do posametové Prahy je podstatně shovívavější než originál. Pod stejným názvem (‚‚Tales of ordinary madness“), ale s umírněnou dávkou černého humoru, sarkasmu a bezvýchodnosti se Zelenkovy postavy zmítají v přílivu po desetiletí přísně utajované a zakázané svobody. Mnohovrstevná symbolika hry nenabízí levné efekty a rozhodně už ne žádný “happy end“. Ponechává na divákovi, aby v ní našel reflexi dnešního života lidí v postkomunistické společnosti a pod povrchovým absurdismem objevil porozumění. Je to hra velice náročná na režijní interpretaci a disciplinovanost civilního jevištního projevu všech herců. I po technické stránce jde o inscenaci vysoce přesahující nároky obvyklého amatérského repertoáru. Je vůbec možné, aby mladá režisérka, nedávný absolvent brněnské JAMU, zvládla úspěšně inscenovat takhle náročné představení s amatérským souborem vancouverského Divadla za rohem? A navíc jako svou první samostatnou režii? S herci a technickým personálem, kde kromě svého manžela Karla - profesionála z Ostravského divadla, kterému svěřila hlavní roli - nikoho neznala? Nevím nakolik napomohlo to, že režisérka i hlavní představitel si do Vancouveru přivezli paměťovou stopu své práce v ostravské inscenaci “Šílenství” , nicméně práce, kterou odvedli na vancouverské inscenaci, si plně zaslouží snad ještě větší potlesk, než proslulá špičková profesionální inscenace dejvická, kterou jsem měl možnost shlédnout.

Růžičková nejen hru s vancouverským souborem výtečně obsadila, ale v některých případech navíc úspěšně využila i nezkušenosti začínajících herců. Těch se tentokrát na scéně ukázalo víc než bývá v amatérských divadlech zvykem, a to je přesně to, co regenerace souboru DZR po skoro třiceti letech existencea skoro padesáti inscenacích nutně potřebuje. Pod citlivým režijním vedením přispěli k úspěchu inscenace svými disciplinovanými a přirozenými projevy. Zkušení a dlouholetí členové souboru ve větších rolích odvedli pod vedením nové režisérky své možná doposud nejlepší výkony. Tažnou silou celého představení byl zdánlivě eskamotérsky lehoučký, úžasně podehraný, ale tím výrazově silnější výkon Karla Růžičky v roli Petra, v jeho prvním vystoupení na prknech DZR. Jeho zjevná profesionální zkušenost ho však nikdy nesvedla k překročení hranice vyrovnanosti celého souboru, ale naopak výrazně napomohla k vysoké úrovni celého představení. Po technické stránce je nutno vyzdvihnout výtečný režisérčin výběr hudebního doprovodu a náročný design osvětlení. Blokování scén podpořilo plynulé navazování krátkých střihových obrazů a stylizovaná choreografie vyzdvihla krátké taneční scénky na vizuální lahůdky. Nesmírně zkušený tým výtvarníků pod vedením nestora Vladimíra Bezruče opět výrazně podpořil uměleckou sílu představení.

Shlédli tedy vancouverští diváci tentokrát představení bez jediného kazu? Vysoká úroveň inscenace si zaslouží i větší náročnost recenzenta, která naprosto neubírá lesku výtečného představení, ale je míněna pouze jako možný příspěvek k budoucímu růstu souboru a úrovně jeho dalších inscenací. Scénografie by mohla podpořit velice nápadité blokování a být zároveň i vizuálně účinnější, kdyby využila i vertikálního členění jeviště, a možná použila širší škály výtvarného odlišení jednotlivých prostorů. Osvětlení by prospělo ostřejší definování dějových center a hlavně preciznější rytmus změn. Dojem z celého představení by byl umocněn snad ještě přesnějším celkovým rytmem, možná vypuštěním závěrečné scény odnosu zapakovaného protagonisty z jeviště a poněkud lépe a „dějově“ zaranžovanou děkovačkou. Pak by ovšem DZR už možná konkurovalo i pražskému Divadlu na Zábradlí…

Většina vancouverských diváků přijala inscenaci s nadšením. Na sobotní derniéře asi 200 diváků výtečně reagovalo na každou narážku a aplaudovalo nadšeně při otevřené scéně i po skončení představení. Škoda, že hlediště nebylo úplně vyprodané po všechny tři večery tak jako tomu bylo na loňské inscenaci Cimrmana s hostujícím Ladislavem Smoljakem; myslím si, že tohle byla inscenace podstatně signifikantnější. Ale co nebylo, může příště být! Uvědomuji si samozřejmě, že některým z našich věrných diváků bude zvykání na moderní repertoár a nové výrazové prostředky nějaký čas trvat, i když měli už před léty možnost podobné inscenace shlédnout (na př. Havlova „Žebrácká opera“, Klímovo „Hromobití“ či Goldflamova „Katastrofická groteska“). Dle mého názoru je to jediná cesta, jak rozšířit uměleckou nabídku a tím přivést do našeho hlediště nové diváky z rostoucí krajanské komunity. A jediná cesta jak zajistit i harmonickou obnovu a růst tvůrčího talentu souboru.

Na závěr bych chtěl vyslovit přání, aby se novým talentovaným a nesmírně pracovitým členům Divadla za Rohem , v prvé řadě tedy Tereze a Karlovi Růžičkovým, mezi námi zalíbilo a obohacovali, možná s pomocí českých hostujících umělců, kulturní život vancouverské české a slovenské komunity příštích třicet let…

Dr. Josef Skála, Vancouver, B.C., Kanada

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012