Alena Fousková - Vyrážím.

6 2005 Kultura česky
obálka čísla

Předem upozorňuji, že tato originální prvotina není nic pro konzervativní čtenáře či zastánce estetické účinnosti literárního díla.

Jedná se o příběh (trochu detektivka až horor, s náznakem sci-fi), který prožívá dívka Marie („..ten typ, kterýmu nikdo nevěří, že už mu bylo osmnáct...“), jak už to tak bývá, nespokojená se svým životem (“...je až příliš statickej, ustaranej, důležitej, nudnej, závislej, usedlej, hloupej, blbej, nesnesitelnej...“ ), nespokojená se svým zjevem, připadá si tlustá a ví dobře, že to co dělá (léčí si mindráky jídlem, hlavně sladkým), ji udržuje v nekonečném kruhu. Také si potřebuje trochu odpočinout od svých tří kamarádek, se kterými bydlí v poněkud podivné komuně. A tak ji napadne udělat si výlet do Drážďan, aby na chvíli z toho života vypadla a aby si dokázala...co vlastně?

Ve vlaku k ní přisedne mladík a Marie si do svého zápisníku nakreslí kytici, ke které napíše: „Miluju tenhle svět, je plnej divnejch lidí jako jsem já.“ Stránku vytrhne a zahodí. A pociťuje „..něco mezi euforií a totálním smutkem...“

Udělali jsme si tedy představu o tom, kdo je Marie.

Druhou podstatnou součástí příběhu je mobilní telefon, okolo kterého se celý (bez nadsázky) nevšední příběh rozvíjí.

Ztráta mobilu je pro Marii šokem. I když se po různých peripetiích najde, není to žádný happy end, tím všechno teprve začíná, neboť:“Všechny volaný čísla jsou vymazaný!“

A pak přijde první smska od neznámého. Začátek romance? To by bylo příliš laciné, protože autorka má evidentně na víc. Staví umírněně (po kouscích odvažované) napětí v příběhu o virtuálním sexu nejhrubšího zrna, který se z touhy po dobrodružství rozrůstá napřed v obavy, ale později už v téměř panický strach Marie o vlastní život.

Nesluší se prozrazovat pointu, ale ujišťuji čtenáře, že je překvapující a dost plauzibilní.

Autorka má bezesporu vypravěčský talent, smysl pro gradaci napětí, charakteristiky jejích postav jsou bystře odpozorované (“...strnulej pohled ukolíbanej vlakama, kterýma jezdí nejspíš už řadu let...“) a lehkou ruku při výrazné kresbě prostředí („...oči jí krátce zastínilo letící káně...“).

Text je velmi útlý (necelých 50 stránek), ale přesto, jako téměř v každe prvotině, i tady by se dalo krátit, například odbočka na Czechtek není v příběhu příliš funkční, možná však úmyslně odvádí čtenářovu pozornost jiným směrem (a k dokreslení atmosféry doby celkem také patří).

Vše je napsáno důsledně obecnou češtinou, ozvláštněnou originálními obraty „..někdo, kdo chce její tělo propasírovaný skrz signál..“ a protkanou neologizmy „drum“ (jinde „dram“ ), „ledvinka“, „týjo“. Když chce v smskách zdůraznit hlásku „š“, používá anglický spelling „sh“ („...nic o mně nevish..“, „ myslish“, „ prishti“).

Možná, že to trochu přehání s „kopáním do koulí“ (str. 16, 25, 55, na str. 31 dokonce dvakrát), což by mohlo hraničit s obsesí, ale co my víme, možná, že to slouží k charakteristice protagonistky v souvislosti s její (ani nenaznačenou) minulostí.

Autorka používá techniku „centra vědomí“, která je doplňována vstupy vypravěčky/pozorovatelky, což svědčí o v praxi slušně zvládnuté teorii!

O Aleně Fouskové ještě určitě uslyšíme...

Knížku vydala Literární akademie J.Škvoreckého v edici Prvotiny, svazek 03 v roce 2004.

Mgr. M. Swinkels-Nováková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012