A je poválce… - Výstava fotografií z poválečných let v plzeňské Velké synagoze

6 2005 Aktuality česky
obálka čísla

Velká synagoga v Plzni je opravdu velká. Největší v Čechách i na Moravě a dokonce třetí největší na světě. Je postavena v maursko-románském slohu a je skutečně krásná. A také nedávno zrekonstruovaná, zkrátka architektonická a historická perla Plzně.

Konají se v ní kromě bohoslužeb především koncerty. Během oslav osvobození a až do konce května zde byla k vidění zajímavá a velmi obsáhlá výstava fotografií mnoha autorů, často dnes již neznámých, kteří zmapovali pro nás dnes již tak vzdálené dny a roky těsně po skončení 2. světové války. Černobílá fotografie je někdy mnohem sugestivnější, působivější, než barevná. A tak ze shlédnutých fotek čiší lidské zoufalství, beznaděj a zmar nad troskami Varšavy, hrůznost pobořené Staroměstské radnice v Praze či rozbombardované Plzně, výhrůžka kráteru po bombě uprostřed hlavní ulice v Bratislavě. Nejvíce ale působí fotografie z děsivě zničeného Berlína a Drážďan. A mezi tím vším lidé, staří, bosí, polonazí, ženy s dětmi v náručí hledající na zbořeništích to, co zbylo z jejich majetku, trosky stěn popsané jmény těch, kdo se hledají. Evakuační tábory, fronty na příděly, bosí a vychrtlí navrátilci z koncentráků, odklízení milionů tun sutin téměř jen rukama. Záběry z Polska, Maďarska, Slovenska, Čech, ale hlavně z Německa ukazují poválečnou hrůzu – ale již také první vlaštovky naděje na nový život. Svátečně oblečené děti mezi ruinami jdou k přijímání. Fabriky a dílny opět pracují pro lidi a ne pro zbrojní průmysl. Lidé se opět chtějí bavit, tančit, zpívat. Je po válce…

Už 60 let – pro nás, kteří jsme válku nezažili je to dávno. Pro mne tak dávno, jak jsem schopna si vzpomenout na vyprávění mých babiček a dědečků, kterým válka vstoupila do života v době, kdy zakládali svoji rodinu. Můj tatínek se narodil v roce Mnichova, maminka rok před Heydrichiádou. Ještě se pamatuje, jak měli doma koncem války napečené chudé vánočky, které dlouho vydrží, a v pohotovosti sbalené ranečky, kdyby se muselo na několik dní do krytu. Z kopců za Rakovníkem prý bylo vidět, jak hoří Drážďany… Pro moje děti je už i tato válka něco jako pravěk. Nezbývá než si přát, aby pro ně pravěkem opravdu mohla zůstat. Ale pozor na tyranosaury, kteří mohli zanechat někde v jeskyních svá vejce a mohli by tak přežít. Nevytvářejme jim k tomu příhodné situace!

Výstavu v plzeňské synagóze navštívila Martina Fialková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012