O vztahu k pravdě

4-5 2005 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Pravda a vztahy k pravdě hrály a hrají zásadní role úhelných kamenů všech politických a společenských systémů. Jsme svědky v historii dosud nerealizovaného, ale v dnešní ČR až překvapivě úspěšného experimentu vládnoucích stran. Jde o trik, který zatím žádnou demokratickou stranu nenapadl.

Když jste kritizovali či odhalovali komunisty, tak jste dostali pořádně „na frak“. Pravda se nesměla dostat na povrch: překrucování, přetvařování, cenzura a lež vládly jejich světu. Komunisté se pravdy báli opravdu jako čert kříže. Takový respekt měli, že své kritiky a hlasatele pravdy likvidovali okamžitě, bez skrupulí a bez jakýchkoli výčitek.

Když kritizujete či odhalujete dnešní americké demokraty, tak se setkáte s právě opačným přístupem: přehnaná citlivost až strach, okamžitá reakce, vysvětlování, lhaní, náprava chyb a horečnatá snaha o uspokojení většiny. Clintonismus a triangulace znamenají, že demokraté se pragmaticky vzdávají svých principů, dělají kompromisy a přejímají myšlenky opozice – není jim to však moc platné. Je pozdě, pravda je na povrchu a lháři musí dříve či později prohrát.

Nedávné české režimy však přišly s úžasným politickým vynálezem: Pravdy se není třeba bát, pravdu není třeba respektovat, není třeba ji překrucovat, za ni trestat či na ni reagovat – PRAVDU LZE IGNOROVAT! Hloupí komunisté, fašisté i demokraté respektovali pravdu, báli se jí, reagovali na ni, ať již popřením a potrestáním, anebo podporou a podlézáním. Nikdy je, politické břídily, ani nenapadlo, že pravdu není nutno respektovat, že pravdu lze ignorovat či prostě na ni kašlat. V ČR určitě.

Hitler, Jelcin, Stalin, Roosevelt, Bush i Clinton měli jedno společné: báli se pravdy, respektovali pravdu, viděli v ní soupeře i nebezpečí. Reagovali však rozdílně: jedni ji ubíjeli, druzí překrucovali, jiní jí podlézali a posluhovali. Žádný ji však nedokázal ignorovat.

Dnes, v srdci střední Evropy, přišli někteří mazaní a pomazaní na tu nejjednodušší formuli politické moci: pravdu není třeba respektovat, pravdu lze ignorovat.

Není třeba zavírat, není třeba popravovat, není třeba překrucovat či cenzurovat. Kritiky lze ignorovat, asi tak jako brblání, mručení či říhání. Každý si přece může říkat co chce, jestliže nikdo neposlouchá. Ústa jsou přece bezbranným a zbytečným nástrojem – dobrá tak ještě k jídlu či pro sex – neexistují-li uši. Pera se také není třeba bát, neexistují-li oči. Slova se stávají nesmyslem, nejsou-li čtena.

Potkal jsem v ČR politika, který si každé ráno nechával analyzovat všechen denní tisk, jako co kdo řekl a kde, a připravoval obsáhlé, fundované, konkrétní reakce, odpovědi a interpelace. Pak, u moci, toho všeho rychle nechal. Pravdu je třeba ignorovat, kašlat na ni, neslyšet ji, nevidět ji – a prostě, vytrvale, hlavně dobře financovaní, si dokolečka melou to své, v systému byrokracie, jakou si ani ubohý Kafka nedokázal představit.

Nikdo nás stejně nebude poslouchat, tak jako my neposloucháme je. Společenský konsenzus, základ to klidu a spokojenosti, je konečně pochopitelný: my neposloucháme je a oni neposlouchají nás – a je to jedno.

Jenže. Jenže my jsme tam, kde jsme my, a oni tam, kde jsou oni. Jde tedy o režim a experiment jakési Byrokratické Ignorokracie (či Idiokracie), která si beze studu vyvěsí třeba i fangli „Pravda vítězí“. Nyní již víte proč: ne ze strachu, ne z respektu, a už vůbec ne z principu či ideálů. Jen a prostě proto, že je to vlastně jedno.

prof. Milan Zelený, Fordham University, USA

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012