Růst stromu má podobenství života člověka

Semínko vložené do země, jeho pučení a roztomilost malých stromků, ladnost, krása a ženskost mladých kmínků, statnost a majestátnost vzrostlých kmenů, životní vrásnění kor, bohatost a barevnost košatých korun v každém ročním období jsou úchvatnou podívanou pro toho, kdo se umí dívat a hlavně krásu dovede vnímat. Kdopak by neobdivoval zdravou zelenou krásu lesních porostů a s rozkoší nevdechoval osvěžující vzduch provoněný pryskyřicemi. Určitě každý nejednou zažil i nečekané pohlazení stínů, když za slunného počasí vešel do aleje stromů. Pod takovými doteky člověk pookřeje.

Měli bychom občas postát u „svého“ stromu. Copak není zázrakem sledovat růst malého stromku, který jsme sami vysadili? Nemusíme chodit do vzdáleného lesa, ale stačí, abychom v okolí svého obydlí, v sadu nebo na zahrádce měli „zelené přátele“!

Připomeňme si aleje stromů, které kdysi vedly ke kostelům, hradům, zámkům, palácům, ale i k nemocnicím, nádražím, hřbitovům, zájezdovým hospodám, k selským stavením i obyčejným chalupám. Jízda nebo chůze pod zelenou klenbou stromů naplňovala člověka klidem, jakousi blažeností a zbožností, kterou pociťujeme při vstupu do katedrály. Škoda, že taková stromořadí zanikají. Málokde spatříme alejky javorů, lip, akátů, hlohů, kaštanů, nově vysázených stromů. Při pohledu z okna do ulice spatříme šedou barvu betonu, čerň asfaltu, shluky zaparkovaných aut. Ulice v městech jsou chladné, neradostné. Chybí v nich zelené oázy. Naučme se žít vedle stromů! Chraňme jejich zelenou krásu! Věřme v „boha radosti“ a bude se nám žít radostněji!