Květen v pětačtyřicátém

4-5 2005 Dějiny česky
obálka čísla

J. Seifert: „Muži a chlapci, co jste dali městu bude s tímto městem věčně stát…“

Sluší se začít verši vyprávění o událostech v květnu 1945. Před dlouhými šedesáti léty v měsíci máji nazývaném tak krásně časem lásky, se jeho první dny změnily v čas násilí, krutosti a smrti. Šest let teroru, útisku, všeobjímajícího strachu vyvrcholilo povstáním – kde jinde než v matce měst – Praze. Na mnoha místech okupované země 5. 5. o sobotním poledni bylo náhle vysílání protektorátního rozhlasu přerušeno vzrušeným hlasem, který česky, anglicky a rusky žádal o pomoc povstalé Praze. Mnohým se zastavil dech leknutím i radostí. Konečně! Často úzkostí sevřený hlas reportérů provázel posluchače dlouhých pět dní. Všichni si vydechli, když konečně dorazily první tanky Rudé armády na kraj Prahy. Unavení, zaprášení vojáci si po přestálém boji konečně mohli odpočinout. V ulicích je vítaly slzy i úsměvy a kytice rozkvetlých šeříků. Lidé pochopitelně cítili vděčnost k těm, s nimiž přišel konec války, okupace – a svoboda. V dějinách nakonec i v osudech jednotlivců má vše svůj konec, ale i začátek. Začátek 2. světové války byl nenápadný. Ve 30. letech Německo poražené v 1. světové válce bylo svědkem vzniku nacionalistického hnutí, z něhož později vznikla nacistická strana a jejím heslem bylo: „Jedna vlast, jeden národ, jeden vůdce.“ Jednoduché, líbivé. Zanedlouho heslo nenechalo klidnými ani Němce, kteří od 13. století osídlovali okolní státy. Z původních ostrůvků byly ve 20. století několikamilionové menšiny. Pět let po zvolení Adolfa Hitlera říšským kancléřem v září 1938 se koná konference v bavorském Mnichově. V našich dějinách je charakterizována lakonickou větu: „O nás bez nás.“ Věta precizně vystihuje pozici velkých států v novodobých dějinách. Málokdo si uvědomuje, že možnost samostatné politiky znamená mít finanční prostředky, a ty zpravidla malé státy nemají. Osudy naší země jsou toho zářným příkladem. Ale vraťme se zpět k historii. Jeden z účastníků Mnichovské konference, britský premiér N. Chamberlain, v dopisem z 28. září 1938 Adolfu Hitlerovi napsal: „Vše podstatné můžete dostat bez války…“, měl na mysli československé pohraniční území osídlené převážně německým obyvatelstvem. Představovalo jednu třetinu plochy ČSR. V tomto duchu čtyři státy – Anglie, Francie, Itálie a Německo v Mnichově jednaly. Československé delegaci, čekající v předpokoji, nad ránem oznámily výsledky. Územní požadavky následně vzneslo ještě Maďarsko a Polsko. 30. září 1938 obyvatelé ČSR vyslechli z rozhlasu následující oznámení: … zůstali jsme sami, sami, strašlivá převaha vojenská, hospodářská a finanční nás nutí… Mnozí plakali, zatínali pěsti, muži hanbou, ženy lítostí. M. Chamberlain, vysoký, suchý Angličan při výstupu z letadla hrdě prohlásil: … přivezl jsem mír pro naše časy … trval 11 měsíců. 1. září 1939 byla Anglie ve válce. Jeden z mála politiků, sir W. Churchill, který byl nedávno právem označen za největšího Brita, s ním ostře nesouhlasil.

V r. 1940, kdy Anglie osamocena čelila v letecké bitvě Německu, řekl: „Bitva, kterou Británie bojuje, je také bitvou československého lidu. V dějinách neprokázal žádný evropský národ větší životaschopnost než Váš…“ Zkuste se někdy podívat na politickou mapu Evropy, milí čtenáři. Uvidíte. Pak se události šesti let valily vlna za vlnou, jak praví básník. A zas byla jedna významná konference – místem konání v roce 1945 byla Jalta na Krymu. Tři velmoci reprezentované za Británii W. Churchillem – mužem pevných zásad, pevné vůle, za Sovětský svaz J. V. Stalinem – modlou, mužem postrádajícím jakýkoli charakter, a F. D. Roosveltem za USA – tehdy už velmi nemocným. Dohodli rozdělení Evropy, sféry vlivu. O ČR se nemluvilo, bylo členem vítězné koalice, obnova jeho nezávislosti tak stvrzena. Velící generálové D. Eisenhover a sovětský generál Antonov se dohodli přenechat osvobození ČSR Rudé armádě, demarkační čára byla vedena napříč územím svobodného státu. Vojenská situace na konci války se vyvinula tak, že americký generál Patton „enfant terrible“ americké armády se díky svým schopnostem ocitl na počátku května na území Protektorátu Čech a Moravy a poměrně snadno mohl postoupit až k hranicím se Slovenskem. Dohody se musejí dodržovat. Podle mého názoru pouze v případě čestných a slušných partnerů na obou stranách, a tím komunistický Sovětský svaz v čele s J. V. Stalinem bezesporu nebyl. Ovšem USA potřebovaly spojence k ukončení války s Japonskem, báli se porušit dohodu mezi generály a šetřily životy svých vojáků. A tak se stalo, že skupina amerických vojáků se od hranic Prahy musela vrátit. A tak nakonec srdce Evropy, o němž jeden německý generál řekl: „Kdo je pánem Čech, je pánem Evropy,“ osvobodila Rudá armáda.

V boji umírali obyčejní vojáci, o nichž se v moderních válkách cynicky říkalo, že jsou „potravou pro děla“, a proto čest jejich památce i památce těch, po nichž zbyly lakonické nápisy na pamětních deskách v ulicích Prahy, zpravidla začínající Zde padl, padli, někdy jméno, někdy slůvko neznámý, vzali zbraně a šli… vzpomeňte na ně, zemřeli, abychom my mohli žít…

Jana Volfová, historička

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012