Káva s Václavem Riedlbauchem

Při jedné ze svých pracovních návštěv v Praze mne houslista Jaroslav Šonský ze Švédska seznámil s vysokým, dobrou náladou oplývajícím pánem. V příjemné pizzerii na Starém Městě ve společnosti několika dalších hudebníků i skladatelů jsem pak měla tu čest ponořit se do světa vážné hudby, která se v jejich přítomnosti najednou vůbec vážná nezdála. Humorem i noblesou zároveň vynikal zejména Václav Riedlbauch, ředitel České filharmonie. Zajímal se ale také o Český dialog, který jsem měla s sebou, a bylo sympatické, že hned jasně viděl styčné plochy úsilí nás obou. Tím byla předznamenána nejen následná domluva o rozhovoru, který vám právě předkládáme, ale i naše diskuze o možnostech spolupráce Českého dialogu a České filharmonie (dále ČF).

Odkdy jste ředitelem České filharmonie?

Od 1. 1. 2001. Uteklo to jako voda, bohužel. Člověk si myslel, co všechno stihne, a nestihl. Je to jako když mávnete proutkem.

Takže ředitelské období je čtyřleté?

Není, pětileté. Ovšem pan ministr (Pavel Dostál, ministr kultury) mi už loni poslal dopis, ve kterém mi smlouvu ještě o tři roky protáhl, takže tu budu „strašit“ do roku 2008. Což je docela fajn, protože plány orchestru, ať už personální či umělecké, se dělají hodně dlouho dopředu. Člověk pořád myslí tři čtyři roky dopředu a najednou ani nevnímá, že už jsou pryč. Když jsem v roce 2001 přemýšlel o projektu Česká hudba 2004, přišlo mi to strašně daleko. Najednou je ale dávno za námi a my přemýšlíme o tom, co budeme dělat v roce 2008.

Jsem rád, že období mého působení v této funkci je prodloužené, protože dlouhodobě se musí plánovat například otázka šéfdirigenta. Zdeňku Mácalovi bude přesně za rok v lednu sedmdesát let. On je mladík, má spoustu energie, ale přece jenom to není navždy. Musíme spolu s ním začít hledat jeho nástupce. Také je třeba myslet na trvalou hráčskou obměnu orchestru, čili je potřeba přemýšlet, koho vyzvat, vyzkoušet ho, a tak dále. V případě repertoáru se musí přemýšlet, co orchestr potřebuje, co a kde dlouho nehrál nebo co by měl třeba zahrát, co tady nikdy nebylo, atd. Je to spousta úvah. Takže to jsou takové ty koncepční úvahy, které mě samozřejmě baví, ale není to krátkodobá záležitost.

Poznala jsem vás jako člověka s výborným smyslem pro humor, ale jako šéf musíte být docela přísný, ne?

Můžete být diktátorem, můžete být kolegou. Pořád mám dojem, že to druhé je lepší. Občas se nevyhnete tomu, že když přijde nepříjemná situace, tak ji musíte umět vyřešit. Takže někdy je potřeba říct Ne. Dokonce se musíte s někým i rozejít, ale já se vždy snažím, pokud to jenom trochu jde, řešit vše na bázi kolegiální.

Stačíte při své náročné funkci ředitele České filharmonie ještě komponovat?

Bohužel jsem to trošku musel omezit, ale nerad. Nechci úplně přestat. Víte sama, že v něčem je člověk profesionál a měl by se tak profilovat. Pro mě je profesí kompozice a praktické provozování hudby. Ale vedle toho mě už odmalička bavilo organizovat věci, takže se pořád cítím na dvou kolejích. Na jednu stranu veřejná aktivita, kterou beru jako službu, bez nějakých velký gest. Je potřeba posloužit tomu, aby hudba ve společnosti fungovala. Ale vedle toho by člověk nikdy neměl zapomínat na svou profesi. Mám nějaké touhy, plány něco zkomponovat. Když si to odříkáte moc dlouho, tak vám to děsně chybí. Strašně si vážím chvilky, když se k tomu vůbec dostanu. Samozřejmě na velikou záležitost tolik času není, takže se spíš soustřeďuji na komorní hudbu, to, co zvládnu v kratším časovém období. Na to, abych si sedl k pianu s papírem a tužkou a začal psát, potřebuji opravdu totální soustředění a nesmí mne nerušit nic kolem. Tiše závidím Gustavu Mahlerovi, s kterým se samozřejmě ale nechci srovnávat jako komponista, jak si žárlivě střežil letní čas. Jakmile začaly divadelní prázdniny v opeře, zabalil to, nebyl k mání a skutečně na chalupě někde pod Alpami skládal a skládal. On na to celý rok také myslel, ale kdyby neměl tu možnost dva – tři měsíce si vždycky vyhradit pro kompozici, tak těch symfonií nenapsal ani třetinu.

Kolik lidí máte pod sebou? Nemyslím tím jenom muzikanty.

Řádově asi dvě stovky, což není nic moc. V opeře to bylo horší. Tam jsem měl 520 lidí, to si pamatuju přesně. Dva orchestry, dva sbory, kopa sólistů, správa opery 25 lidí. To už byl docela problém. K tomu dva samostatné soubory.

A nestýská se vám trošku po opeře?

Moc. Ale nešlo dělat všecko... Opera je moje celoživotní láska. Když k tomu jednou čichnete, k divadlu vůbec, tak je to takový opiát, že ho máte pořád pod kůží.

Dočetla jsem se o vás, že jste jedním z iniciátorů a podporovatelů festivalu mladých českých autorů vážné hudby s názvem Pražské premiéry.

Nejde zdaleka jen o „mlaďochy“, jsem naopak názoru, že by se takové věci neměly dělat jen generačně, je potřeba to prolínat. Zde ve špičkovém sále pražského Rudolfina bývala přehlídka soudobé české tvorby pod názvem “Týden nové tvorby”, pořádal to kdysi Svaz skladatelů. Dnes se na tuto organizaci škaredě pohlíží, pro nás profesionály dělal ale také spoustu užitečného. Moje skladby, ještě jako studenta hudební fakulty, byly na tomto prestižním pódiu také provozovány. Pamatuju, že cokoli jsme zkomponovali, včetně velkých věcí – skladby pro sólisty s orchestrem, kantáty, oratoria, to všecko se prostě hrálo. A najednou, protože novinky jsou na provozování to nejdražší a ještě je k nim třeba velký aparát, se na to v devadesátých letech peníze přestaly sypat. V ČR vznikla celá plejáda zajímavých uměleckých spolků, to je pravda, ale mohou dělat jen to, na co mají (peníze), a tak jdou po komorních, drobnějších věcech. V Praze leccos zajímavého slyšíte, ale ne mnoho nových velkých věcí. Takže nám jde o takovou koncentrovanou přehlídku, která ukáže, co nového se narodilo. Taková Praze dost dlouho chyběla, minimálně myslím těch patnáct let.

Celá řada zajímavé muziky pořád vzniká a byla by škoda ji neprezentovat. Získal jsem pochopení i podporu na ministerstvu kultury. Dali nám, jako součást mimořádné dotace v roce 2004, což byl Rok české hudby, finanční injekci i na tento festival. Měl jsem velký strach, to se přiznávám. Ale dopadlo to dobře. Kolegové za mnou chodili a říkali: “To by byla škoda, kdyby se to nezopakovalo.” Ale pak byla aktuální otázka, zda další festival uděláme za rok, dva, tři? Teď v začátku potřebuje festival nějakou pravidelnost, a tak půjdeme do rizika. Letos bude v dubnu, opět na vrcholu sezony. A od roku 2006 chceme udělat mezinárodní konfrontaci české hudby s německou, rakouskou, holandskou a belgickou. Další rok by to měli být Skandinávci a potom románské země.

To byste možná mohl založit novou tradici docela zajímavou i pro okolní státy?

Nechci, abychom na to byli sami. Hledáme partnery, včetně určitých pokusů dát se pomocí zdejších institutů dohromady s cizinou. Našli jsme veliké pochopení například na ambasádách. Jsou ochotni nám v tom vyjít v ústrety, v rámci svých možností. Chceme ale pomoc i nějakých grantů v Bruselu z EU.

Říkáte tedy, že o tuto soudobou muziku byl v Praze zájem.

Ano, byl, i když jsme tomu sami nejprve moc nevěřili. Ale pak byly ve velikém Rudolfinu některé koncerty denně plné. To je přece pohádka.

Já bych se ráda vrátila k tradicím. Třeba k Vánocům. Jak slaví ředitel České filharmonie Vánoce? A muzikanti? (Rozhovor vznikal těsně po novém roce – pozn. red.).

To jsou snad jediné dva dny v roce, kdy se opravdu věnuji rodině a jsem doma. Myslím si, že alespoň tyhle dva dny by měl člověk vysadit a užít si trošičku klidu. I s kolegy z orchestru máme takovou dohodu, že o vánočních a velikonočních svátcích mají volno. Oni mají přes rok tak tvrdou službu, že si myslím, že během těch dvou období si opravdu zaslouží být pohromadě s rodinami a užít si to.

A co vaše děti, jsou také muzikální?

Ne, nejsou. Moje paní je varhanice, jsme ze stejného oboru, a jak to tak bývá, někdy rodiče nutí své děti, aby dělaly totéž. My jsme to záměrně nedělali, ale snažili jsme se jim poskytnout hudební vzdělání. Znáte to pořekadlo o kovářově kobyle. Nemáte nikdy tu svatou trpělivost jako s cizím děckem, tak jsme je svěřili do rukou někomu jinému. Ale holky, mám dvě dcery, neprojevovaly zase tak výrazný hudební talent, abychom je na hudební dráhu směrovali, i když mají rády divadlo i muziku. Jedna je lékařka, druhá je absolvovaná taneční pedagožka na hudební fakultě a učí v Tanečním centru. Obě mají tu muziku někde v sobě uloženou.

Zpět k České filharmonii. Udržuje se nějaká tradice v orchestru, myslím nějaká „vánoční besídka“ nebo jakákoli jiná zajímavá tradice?

Ano, ale není to vázané na Vánoce. Víte, co se mi strašně líbí? Členové orchestru kupodivu ani tak nežijí jako jedno veliké hejno pohromadě, ale spíše se přátelí po oborech, i napříč orchestry. Scházejí se třeba violoncellisté, současní i bývalí členové ČF s kolegy z jiných orchestrů, divadel. A pak je jedna stará zvyklost filharmonická, kterou později začaly pořádat i jiné orchestry. Říkají tomu “buřtovka” a koná se na závěr sezony. Kdysi to skutečně bývaly utopence naložené v láhvi, natočilo se nějaké to pivo a muzikanti si popřáli hezké léto a rozešli se na prázdniny. To se mi moc líbí a dělá se to u nás pořád. Jako ředitele mne také pozvou, takže někdy se tam na skok objevím, ale spíš je nechám mezi sebou. Vím, že to dělaly už i jiné orchestry, ale „buřtovka“ byla opravdu tradice výlučně filharmonická minimálně dvacet, možná třicet let.

Ráda bych zmínila nedávné turné ČF v Japonsku. To je země zaslíbená - pro česká hudební tělesa je jakousi Mekkou, dá se to tak říct? O českou hudbu je tam velký zájem. Jak to bylo letos a mění se ten zájem nějak?

Už jsem to říkal mockrát, ale v kostce ještě jednou. Japonsko je pro nás neuvěřitelné v tom smyslu, že se tam povedlo vybudovat obrovskou tradici recepce české hudby. Myslím, že v roce 1971 tam koncertovalo poprvé Smetanovo kvarteto, to byli úplně první vyslanci. Záhy tam jeli sólisté, další orchestry a tak dále a Japonci nás od těch dob nějakým neslýchaným způsobem milují. Oni sami říkají, že mají pocit, že mají podobné založení. Je to zvláštní. My si myslíme, že je to úplně jiná kultura, ale oni říkají, že se cítí být podobně naladěni jako my. Mají tykadla na slovanskou hudbu. Sami říkají, že německá hudba je tolik nezajímá, francouzská dejme tomu, ale slovanská hudba, a speciálně Dvořák, Smetana, Janáček a k tomu Čajkovskij a Rachmaninov, tenhle okruh je bytostně zajímá.

Janáček jste říkal - a Martinů už třeba ne?

Martinů ještě ne, to právě chci říct. Začalo to Dvořákem a Smetanou, Janáček trval nějakou dobu, ale dnes ho bezmezně milují. Já jsem byl sám překvapený. Asi před deseti lety tam byla poprvé provedena Glagolská mše, teď snad podruhé, potřetí. To byl takový úspěch, že jsem to opravdu nečekal. Rok předtím jsme hráli Janáčkovu Symfonietu. To bylo dobré přijetí, ale ne tak spontánní jako u Glagolské mše. Je pravda, že už tam byla celá řada souborů, které hrály Janáčkovy opery. Už se tam jezdí pravidelně s tím, že se hrává Taras Bulba nebo Symfonieta. Oni se na Janáčka naučili nastražit ucho a už ho umí poslouchat. Jejich založení je možná v té expresi, kterou Japonci v sobě mají. V jejich literatuře a filmu je také cítit. Možná to tam je, i když ta společenská slupka je trošičku jiná, ale Janáček jim nějak zřejmě začíná vyloženě vyhovovat. Koneckonců mají rádi Pucciniho, mají rádi Verdiho, proč by neměli rádi Janáčka? To je stejný kalibr. No a já si myslím, že už je nastartováno na další. Teď by měl mít šanci především Josef Suk, což je něco mezi Dvořákem a Janáčkem, takový mezistupeň, krásná česká secese. Předloni jsme v Japonsku hráli Vítězslava Nováka, byli velmi mile překvapeni. Já si myslím, že pro tu generaci sukovsko-novákovskou je tam prostor a Martinů přijde, myslím, až potom. Ten potřebuje ještě trochu času. Ale budeme dělat všechno proto, aby se tam dostal.

My si dostatečně neuvědomujeme, já už to opakoval mockrát třeba našim politikům, jaká je česká klasická hudba deviza, co v Japonsku znamená. Oni naši republiku znají v podstatě prostřednictvím českého skla, hudby, trochu přes pivo, protože naši tam zakládali pivovary, ale oni tam mají pivo docela dobré, takže tu plzeň nebo budvar zas už tolik nekupují. Možná ještě Škoda Auto. My si myslíme, že hokej v Naganu. Ještě někdo si možná vzpomene, že tam byl nějaký turnaj, ale to je zhruba tak všecko.

Když se třeba filharmonie nebo Národní divadlo toulá takovouhle zemí, naši politici by toho měli využít ve svůj prospěch. Není přece náhodou, když sem přijede japonský premiér Koizumi, že první, co ho zajímá, je, jestli by mohl navštívit na Slavíně na Vyšehradě hrob Dvořáka a Smetany. Já nevím, co může být lepší vizitka než tohle. Nebo tady byl císařský japonský pár na oficiální návštěvě, ještě u Václava Havla. Ti prostě žijí hudbou, proto Václav Havel pro oba uspořádal privátní koncert na Hradě, kde jsme byli také. Takže takhle to bývá, jako naservírované na tácu. My od politiků nic nechceme, jenom aby si to z toho tácku od nás vzali.

Jsou lidé, kteří na vaše představení nebo koncerty v Japonsku chodí, hudebně vzdělaní? Připravují se na to, na co jdou? Mají možnost si najít informace?

Samozřejmě museli bychom s nimi mluvit, ale je tady bohužel jazyková bariéra. Málokdo z nich se domluví anglicky nebo německy. Pokud nemáte tlumočníka, tak se ty věci dozvídáte hůř. Ale přece jen nějaké zkušenosti máme. Já bych řekl, že tam jsou dva velmi důležité aspekty, možná rozdílné od nás. Oni velmi dbají na hudební výchovu dětí. Dnes je obrovský zájem dívek věnovat se hudbě. To vím od Šizuky Išikavy, která tu studovala. Dívka to má v Japonsku v podstatě jako rodinnou kvalifikaci, lépe se vdá, když má za sebou hudební výchovu. Pohlíží se na to tak, že dětem může dát něco víc než žena bez hudebního vzdělání. Oni jsou velmi připraveni vnímat hudbu tím, že ji většinou sami provozovali. Když někdo hraje na klavír osm deset let, tak samozřejmě o tom leccos ví. Takového člověka máte de facto na ten poslech připraveného. To je fantastické.

Když srovnáte přijímání publikem České filharmonie doma a ve světě, není to ve světě někdy srdečnější, bouřlivější?

To záleží hodně na zemi, ve které jste, a záleží také na dirigentovi a konstelaci. Může být třeba koncert v té samé zemi jednou báječně přijatý, podruhé může být publikum úplně chladné. Ale musím říct, že jsou některá pódia, kde jsme to ani nečekali a v poslední době to bylo fantastické přijetí. Výborné publikum je třeba v Londýně na Proms. To je populární festival, který dělají od třicátých let v Royal Albert Hall. Obrovská hala, asi pět tisíc míst a publikum je velmi náročné, velmi kritické, ale velmi spontánní. Když se něco líbí, tak to přijmou úplně bezezbytku. Takže studení Angličani? Nebo jsme měli krásný zážitek v Hamburku, kde nám místní říkali, že takové fantastické nadšení tam už dlouho nezažili, protože ti Němci se najednou doslova „odvázali“. Hráli jsme Dvořáka s báječnou houslistkou, jejíž maminka je Slovenka, tatínek Němec, Julia Fischer, bezvadný talent, asi jednadvacet let. Mluví docela hezkou slovenštinou. A zase jindy ti Němci dokážou být velmi rezervovaní. Španělé byli třeba také bezvadní. Japonci jsou, jak říkám, trošičku zdrženliví, ale mají muziku rádi, nikdy to není jenom zdvořilé plácání.

A objevují se v Japonsku také nějaké ty výkřiky a jiné projevy kromě bouřlivého potlesku?

Japonci byli vždycky rezervovaní, ale tentokrát tam opravdu i zavolali, to jsme nečekali.

Naše domácí publikum je velmi seriózní. V Praze máme stabilní publikum abonentů, lidi, kteří na tu muziku chodí čtyřicet, padesát let a znají všecko možné i pozpátku. Ti se samosebou tolik neodvážou. Ale měli jsme třeba silvestrovský koncert. S šéfdirigentem Mácalem jsme se dohodli, že pozveme německý sbor z Bamberku, což mělo politický podtext: V Bamberku žili odsunutí Němci, kteří tam vytvořili orchestr. Chtěli jsme jejich pozváním ukázat na souvislosti, že se Evropa dává dohromady, že to budeme dělat společně. Koneckonců většina z nich byli muzikanti z Prahy, Karlových Varů a z Liberce. Sólisty jsme se rozhodli namíchat české a německé, sbor byl tedy německý, český dirigent a orchestr. Hráli jsme slavná Carmina burana Carla Orffa. To byl tak fantastický zážitek. Sál byl narvaný, skvělá atmosféra, ti lidi z toho byli úplně divocí. Carmina jsou seriózní skladba, ale přitom mají v sobě obrovskou jiskru. Je tam příležitost z toho trošičku udělat i komedii, protože tam jsou žertovné texty a šéfdirigent to tak opravdu pojednal. Takže, když se ptáte, jaké je publikum – různé. Záleží na tom, co se na pódiu udělá.

Setkali jsme se poprvé díky náhodě a vás hned zaujal náš časopis, který jste viděl také prvně. Proč?

Myslím, že při tom našem filharmonickém toulání se světem jsme zatím málo využili šance, která se nabízí. V březnu 2004 jsme byli na americkém turné ve znamení Dvořáka. A opravdu tam na koncerty chodila celá řada našich lidí, kteří tam jsou léta, i Čechoameričanů, již zakořeněných v USA. Prostě jenom proto, že tam hrál český orchestr. Je to dobře, ale nebylo to z naší strany cílevědomě podpořeno, a to můžeme změnit. Jsem přesvědčen, že bychom měli s vaší pomocí, pokud to jenom trošku půjde, vždycky dávat dopředu avízo, že se někde ve světě chceme objevit. Můžeme vymyslet i něco jiného, nějaká setkání, vždyť to nemusí být vždycky přímo koncert. Když se najde jenom trošičku příležitost, náš orchestr rád někoho zajímavého ze zahraničních Čechů pozná a pozdraví. Dneska jsou hranice natolik otevřené a bariéry naštěstí nejsou takové jako kdysi. Když byl před rokem 1989 orchestr v cizině, lidi měli strach s někým se potkat nebo mluvit.

Na co byste krajany rád upozornil v rámci pražské sezony ještě teď na jaře, v létě?

Naše sezona vždycky končí těsně před Pražským jarem. Počínaje 12. květnem je totiž Rudolfinum vytížené tímto festivalem, na němž má ČF vždycky jeden, dva, tři koncerty. Letos máme jenom jeden, protože pak následuje turné ČF po Německu. Šéfdirigent Mácal diriguje na Pražském jaru Sukovu symfonii Azrael, což je velká skladba na smrt Antonína Dvořáka, Sukova tchána. Dvořákova dcera Otýlie, Sukova manželka také zemřela velice krátce poté, takže to je taková smuteční symfonie psaná na památku dvou blízkých lidí. Připomínáme si letos sedmdesát let od Sukova úmrtí a celé Pražské jaro je tak trochu ve znamení Suka. Sezonu v Praze končíme Mahlerovou 3. symfonií, také s šéfdirigentem Mácalem. A na přelomu března a dubna bude v Praze estonský dirigent Järvi, který k nám jezdívá pravidelně. To je vždycky velikánská událost. Dále u nás diriguje Jiří Kout, to je taková naše stálice. Manfred Honneck, rakouský dirigent působící ve Švédsku, také pravidelně hostuje vždy tak jednou za sezonu. Udržuje tu správnou rakouskou tradici v muzicírování, řád, solidnost. Dělá s ČF svůj tradiční program: Beethovena, Mozarta a Mahlerovu 1. symfonii.