Lori

2 2005 Dějiny česky
obálka čísla

Narodila jsem se 25. února 1817. Žila jsem obyčejný život, až na dva roky, které můj osud spojily s osudem básníka Karla Hynka Máchy.

Můj otec Josef Šomek, vojenský invalida, vyráběl podomácku krabičky pro pražské lékárníky a žižkovskou továrničku kapslovku Sebéra a Bellota. Maminka, o deset let starší než otec, přivedla na svět ještě mé dva bratry a tři sestry. Bydleli jsme v Truhlářské ulici v domě čp. 1099/11. Rodiče nás vychovávali dle tehdejších zvyklostí, zvláště nás dcery vedli k pokoře a poslušnosti. Úcta k rodičům nám nedovolila vzbouřit se či odporovat. Muži mě nezajímali, dlouho mě nesměli zajímat. Stýkala jsem se vlastně jen s rodinou a stejně starými družkami našich sousedů a známých. Až má starší přítelkyně Magdalena Forchheimová mne uvedla do převážně mužské společnosti hereckých ochotníků, kteří připravovali české divadlo, jež se mělo hrát ve Švestkově ulici u svatého Mikuláše na Starém Městě. Neznámých lidí jsem se ostýchala, nicméně jsem dostala roli milovnice Libiny ve hře Václava Klimenta Klicpery "Kytka". Zkoušeli jsme v Tylově bytě na rohu "naší" Truhlářské ulice. K Tylovi chodívali i mladí literáti. Jednou jsme se po zkoušce zastavili v Celetné ulici v kavárně U Suchých. Tyl poručil mně i své nevěstě Magdaleně čokoládu. Styděla jsem se mezi tolika mladíky. Jeden z nich, asi třiadvacetiletý, mě sledoval uhrančivým pohledem. Seděl uprostřed místnosti. Když mi čokoládu přinesli, náhle vstal, přistoupil k nám a řekl mi: " Prosím, jen pijte, panno, to vás příjemně zahřeje". Tuhle větu nikdy nezapomenu, protože mi přinesla osudovou lásku, Karla Hynka Máchu.

Po několika setkáních jsem se zamilovala a i on ke mně vzplanul prudce a vášnivě. Záhy na mne vynucoval slib sňatku. Jinak se prý zabije. Tenkrát mě nechtěl ztratit. Tenkrát se ještě bál. Připadal mi laskavý a pozorný, ale jeho žárlivost byla pro mě zničující. Žárlil stejně intenzivně jako miloval. Zakázal mi hrát divadlo, aby mě údajně jiní neokukovali, tudíž jsem svou Libinu ani nedozkoušela. Vůbec mi rád poroučel. Musela jsem nosit šaty, jež se mu líbily, a dělat vše, jak si on přál. Ve své naivitě a zamilovanosti jsem si vlastní sebedestrukci neuvědomovala. Paradoxně on v té době stále hrál divadlo. Účinkoval pod pseudonymem Milihaj. Jako student právnické fakulty nesměl v divadle vystupovat. Svou dráhu charismatického herce, ovšem bez výraznějšího talentu, ukončil v listopadu 1835 po roztržce s Tylem. Pokud si vzpomínám nastudoval celkem 18 rolí. Navštívila jsem téměř každé představení, ale jinak jsem nikam bez jeho vědomí nesměla chodit. Přitom on se stýkal se svými přáteli, podnikal výlety po Čechách, maloval a psal verše, kterým sem mnoho nerozuměla. Lidé ho neměli rádi, neboť se výstředně choval i oblékal. Nosil zvláštní plášť podšitý červenou podšívkou. Málokdy kráčel ulicí nepovšimnut ostatními.

Postupem času se jeho chování ke mně zhoršovalo, snad jeho city ochladaly, nevěděla jsem. Srdce mi někdy bolestí málem pukalo, jaký necitelný ke mně byl. Nedokázala jsem si představit opustit ho, ale setrvávat po jeho boku, se stávalo čím dál méně snesitelným. Kolik slz hořkosti jsem tehdy naplakala. Vzhledem k mému úplnému podvolení se mu, jsem brzy počátkem roku 1836 otěhotněla. Děsilo mě porodit dítě nemilujícímu muži, proto jsem tajně doufala, že mne snad má trochu rád. Přitom on už na podzim svému příteli Hindlovi sdělil, že mě nemiluje, pouze mě ovládá bez lásky, kde zůstal jen sex, který nemohl znovu navodit milostný cit. V té době psal svůj "Máj". Nemiloval a přesto dokázal stvořit dílo plné něhy a lidské krutosti zároveň. Žalem mě plnil den co den a stále víc. Já utíkala k mamince, jež pro mne našla vždy laskavého slova. Ale tato jediná má utěšitelka, aniž by mohla spatřit očekávaného vnoučka, na jaře zemřela. Po její smrti mě Hynek odvedl k jejímu hrobu, kde jsem o půlnoci musela nad její rakví přísahat, zda jsem byla panna, když mě poznal. Hrůzou jsem se zhroutila. Vzmohla jsem se na jediné:"Ne". S ďábelským třpytem v očích se na mne podíval a pak mého přiznání zneužil, aby mne dál týral. Nesnesl pomyšlení, že jsem kdy patřila jinému. Já se tak strašně bála. Odpřísáhla bych mu v té chvíli všechno. S prožitým běsem jsem se nemohla svěřit mamince. Otci můj stav vadil. Styděl se za mě a nadával na Hynka, který mě uvrhl do ostudy svobodné matky. Pohádala jsem se s ním a odešla téměř bez ničeho k Hynkovým rodičům. Hynek už pracoval v Litoměřicích coby čerstvý absolvent u právníka Durase. Vystupoval před ním jako ženatý a naši teprve připravovanou pražskou svatbu tajil. Od útěku jsem tedy bydlela v jeho pokojíku tmavém jak kobka, kde se mi 1. října 1836 narodil po těžkém porodu syn Ludvíček. Hynek za námi přišel pěšky z Litoměřic a zúčastnil se křtin a pak se tam pěšky zas vrátil. Podle jeho instrukcí jsme zašli s jeho bratrem Michalem kvůli ohláškám na faru. Pan farář se prvně vyptával mě, kde mě křtili a zda můj otec se svatbou souhlasí, potom se ptal Michala. Já se lekla, aby mě nevdali za něj, a pověděla, že on je bratr mého ženicha. Pan farář se hned tázal, proč mě nepřivedl Hynek. Michal mu vše vysvětlil. Nicméně dovolení muselo tím pádem putovat do Litoměřic, kde ho podepíše místní děkan a pošle zpět. Svou naivitou jsem uvrhla Hynka do zoufalé situace, neboť všechny ujistil o svém již dávno konaném sňatku a nyní měl mít v Litoměřicích teprve ohlášky, čímž se skutečnost prozradila. Zuřil a Michal se za mne snažil přimluvit, aby mě netrestal. Hynek mi napsal krutý dopis, kde vyhrožoval, že vezme své věci a odejde a já se nikdy nedozvím kam, pokud neposlechnu jeho zákaz vycházet ven. Tak jsem poslechla. Chtěl se tím pomstít mé rodině, která o něm nehovořila pěkně. Pomstil se mně a nejvíc našemu Ludvíčkovi neustále stonajícímu s očima. Nikde jsem nenašla zastání. Máchová mě nesnášela. Žila jsem zavřená mezi čtyřmi stěnami s lidmi, kteří mě jen podivně trpěli. Mé utrpení netrvalo dlouho. V noci z 5. na 6. listopad roku 1836, po našem dvouletém vztahu, Hynek zemřel. Pomáhal předtím při hašení požáru v Litoměřicích. Nějak se při tom nastydl. V té době živořil a jeho tělo nebylo dost silné. Prvně se za příčinu smrti považoval zápal plic, později cholera. Jemu to život stejně nevrátí. Úřední dopis z pražské fary přišel litoměřickému děkanovi až po Hynkově smrti. Ohlášky se nekonaly. Místo svatby mu strojili pohřeb. Ludvíček, jediná zbylá radost a naděje, odešel v necelém roce života za ním.

Dovětek

Eleonora Šomková se roku 1849 provdala za policejního úředníka Františka Sieha a odstěhovala se s ním do Lvova. Nikdy se nenaučila pořádně česky. I s Máchou komunikovala německy. Zemřela bezdětná a nepovšimnuta v Praze v tehdy úctyhodném věku 74 let.

Martina Bittnerová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012