V Ý Z V A

2 2005 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Vzpomínka na Eduarda Ingriše 11. ledna by mu bylo 100 let.

Maličký portrét velkého českého muže. Narodil se 11. února 1905. Velký český písničkář a skladatel populárních operet, kterých napsal přes šedesát. A kdo z vás by neznal například „Niagaru“? Každý z nás si někdy zazpíval „Teskně hučí Niagara“. To byly ty romantické Edovy melodie.

Eda bydlel na nábřeží nedaleko Smetanova muzea s vyhlídkou na Hradčany. Zde se scházela spousta vynikajících pražských umělců; připletla jsem se k tomu jako studentka sochařství pražské Akademie výtvarných umění. Bylo to ideální místo nedaleko naší „Zlaté kapličky“, jak se přezdívá Národnímu divadlu.

Ale myslím, že nejmilejším místem na světě pro Edu byla chata ve Svatojánských proudech. Zde se pak scházeli Edovi nejbližší přátelé. Zde bouřila Vltava mezi skalami, zde byly ty hvězdné noci, zde byla ta romantika, kterou každý umělec potřebuje.

Nechci zde vypisovat celou obšírnou statistiku Eduardova úspěšného života; jeho činnost skoro ve všech pražských divadlech byla nesmírná, neb Eda byl nejenom komponista, ale i dirigent. Chci se spíše zmínit o tom, že někdo se narodí s křídly a musí do světa, musí za těmi modravými dálkami, musí vidět tu Niagaru, kterou opěvoval, a více a více.

Tak došlo k tomu, že před Vánocemi 1947 Eda opustil Prahu a jeho dobrodružná duše jej zlákala do Jižní Ameriky...

To je úryvek z článku Milady Kozákové, který jsme otiskli v čísle 2 v roce 2003. Na tento článek reagoval Václav Richard Židek:

V Ý Z V A

Vážená a milá paní Kozáková! V posledním čísle Českého dialogu mně zaujal Váš velice zajímavý a poutavý článek „Vzpomínka na Eduarda Ingriše“ ,

po jehož přečtení jsem si zase uvědomil, že náš malinkatý stát a národ zůstal zase někomu něco dlužen. Někdy mám pocit, že si pomalu počínáme ke všem našim již nežijícím významným uměleckým velikánům lhostejně, jako by nám na naši minulosti vůbec nezáleželo. Na druhou stranu náš národ trpí svým historickým komplexem méněcennosti, který si hojí úspěchy našeho reprezentačního hokejového týmu. Zcela jistě na tomhle všem nesou vinu bývalé totalitní režimy, které přímo a nebo nepřímo tyto lidi donutily opustit svou vlast a tak naše zem se chtě nechtě zbavovala velkých talentů a osobností. Dnes, kdy už prý u nás máme demokracii, nejsme schopni zajistit důstojný návrat pozůstalé rodiny Eduarda Ingriše a děláme vše proto, jak jí znepříjemnit pobyt, v bývalé vlasti jejich muže a otce, tím že nemohou obdržet české občanství, které jim může usnadnit jejich život. Můj návrh je, aby tomuto velkému písničkáři a skladateli populárních operet byla odhalena pamětní deska na domě poblíže Smetanova muzea na nábřeží, ve kterém do doby jeho emigrace bydlel.

Václav Richard Židek, Kolín nad Rýnem

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012