Ota Ulč, světoběžný velikán českého exilu.

Letos v březnu slaví publicista a spisovatel Ota Ulč 75.narozeniny. Přinášíme blahopřání jeho přátel Josefa Škvoreckého a Michaely Swinkels-Novákové.

Motto: Osud je čaroděj se zlomyslným, někdy obtížně dešifrovatelným, smyslem pro humor.

(Ota Ulč)

Pokud snad Otu Ulče, publicistu, spisovatele, právníka, soudního znalce, politologa, emeritného profesora, cestovatele etc. náhodou neznáte, je nejvyšší čas to napravit.

Plzeňský rodák, který však většinu svého života prožil v USA a na cestách, začínal svou životní pouť v roce 1930 nenápadně jako syn malého živnostníka - automechanika. Po studiu na gymnáziu mu byla doporučena kariéra lékárníka (je důvěryhodný, laskavý, tichý). V roce 1948 se mu ale podařilo dostat se na právnickou fakultu UK, kde v roce 1953 promoval. Studium práv v tehdejší době bylo však i studiem politiky, a tak si budoucí právníci krátili dlouhou chvíli na povinných přednáškách hraním šachů pod lavicí či překládáním spisu o horolezectví do arabštiny. Nuda se také zaháněla „socialistickou Chuchlí“, tedy sázkami týkajícími se slovní zásoby přednášejících. Ota Ulč jednou prohrál (o prsa!), když vsadil slovo „socialismus“ proti slovu „soudruzi“ (výsledek byl 72:74). Když skončil čas malin nezralých, bylo třeba pomýšlet na umístěnku.

„Kdo by se cpal k soudu v dobách neúprosného třídního boje, mýcení jedovaté hlízy, psům psí smrt...a v Koreji se bojuje,“ píše Ota Ulč. Strana ale rozhodla sama: místo advokáta se z něho stal soudní čekatel u lidového soudu v Plzni. Zažil tam opravdovou školu života, která byla už jen poslední kapkou k rozhodnutí emigrovat. O svém působení v Plzni a pozdější „kariéře“ soudce ve Stříbře napsal vynikající knížku Malá doznání okresního soudce (1974 nakladatelství Sixty-Eight Publishers). Se svým neobyčejně kvalitním smyslem pro humor ilustruje četnými příklady všudypřítomnou univerzální režimní tupost, například „slavnou“ Ústavu 9. května 1948, která „zaručovala“ právo svobodného projevu, v čemž jí protiřečil trestní zákon z roku 1950, kde se vyjmenovávalo“...víc než třicet trestných činů spáchaných právě výkonem zmíněné ústavní záruky. Ústava zaručovala občanu právo opustit zemi, kterou ale nesměl opustit.Politická práva platí, pokud se jich někdo nezačne domáhat...“. Ota Ulč píše i o fenoménu „soudců z lidu“ (do těchto funkcí se slušní lidé nehrnuli, někteří se při náboru oháněli i lékařským potvrzením, že se nesmějí rozčilovat. Leckterý kandidát však slyšel na argument, že „....vysedávat v taláru může být někdy dost psina, takové rozvody například, a rozhodně se jeden nenadře, jako třeba při akci Z...“ ) A líčí i známou „plzeňskou revoltu“, jejímž podnětem byla měnová reforma v roce 1953. „Události“ uvedlo do pohybu prohlášení vedení plzeňské Škodovky: „Naše měna je pevná, pověsti o reformě jsou dílem domácího a zahraničního nepřítele, věřte straně, soudruzi.“ Příštího dne odpoledne reformu ohlásil pražský rozhlas.

(Od roku 1993 město Plzeň uděluje Cenu 1. června na památku událostí 1. června 1953, kdy se plzeňští občané po měnové reformě jako první vzepřeli komunistickému režimu, kterou v roce 2 000 obdržel i Ota Ulč.)

Absurditu tehdejšího právního systému korunují i následující poučky: „Zájem o bezpečnost státu a společnosti je totožný se zájmem každého občana.Tento zájem vyžaduje, aby každý viník byl spravedlivě potrestán...Tento zájem je také zájmem obviněného a tento zájem musí právní zástupce obhajovat...“

Nebo: „Marxismus-leninismus nám vysvětluje, že zločinnost je produktem nemocné společnosti. Až se odstraní vykořisťování, s třídním antagonizmem pak vymizí i porušování zákona.“ Otázkou emigrace Oty Ulče tedy už nebylo kdy, ale jak.

Nakonec se mu to podařilo dost dramaticky v roce 1959. Začátky na Západě nebyly nijak lehké (jak dobře všichni víme). V USA (kde žije od roku 1960) mu diplom z pražské právnické fakulty nebyl příliš platný, a tak nezbylo než pracovat manuálně (například jako číšník ve známé restauraci „U Vašatů“ v New Yorku, kde se mu prý dařilo polévat hosty dršťkovou polévkou ) – a studovat. Po studiích začal přednášet na státní univerzitě v Binghamtonu (kde je dnes emeritním profesorem) a oženil se s exoticky krásnou dívkou Priscillou. Mnozí na jeho místě by se prostě usadili: přednášeli, bádali, psali odborné články a eseje, jak se na profesory sluší a patří. Ne tak Ota Ulč. Velkou spoustu času tráví totiž tento všestranný člověk také na cestách, neboli „globálním pobíháním“. Ale nikoliv jako turista. Má za sebou například raketovou kariéru kokosového Rasputina na jihopacifických Cookových ostrovech, kde radil tamnímu ministerskému předsedovi, zkušenosti soudního znalce, m.j. na Novém Zélandu v téměř detektivní aféře českého lékaře Milana Brycha (detailnější informace najdete v díle Naši mezi protinožci ) - a autorství řady knih, především o Asii, ale také o Jižní Africe a Pacifiku. Své spisy tvoří většinou v zeleném klidu lesem obklopeného domu, obklíčen knihami, krabicemi s výstřižky, diapozitivy, fotografiemi, videofilmy a kazetami dokumentujícími jeho mnohonásobné cesty po světě - a s dekorací představující maršála Stalina (vyvedenou na hedvábí): „...když se mi zachce, zatáhnu za provázek jako za splachovadlo a generalissimus se mi poslušně zavine...“

Věnuje se především třem žánrům: články a eseje s nejen politickou orientací (z dlouhé řady časopisů a novin jmenujme aspoň internetového Neviditelného psa, kde jeho příspěvky vycházejí každé úterý a čtvrtek, „travelogy“ , tj. cestopisné črty se zaměřením na souvislost s češstvím a absurdno vůbec: Náš člověk v Indii a na Cejloně, Bez Čedoku po Pacifiku, Bez Čedoku po Jižní Africe, Naši mezi protinožci a samozřejmě o Číně (více viz recenze jeho knihy Čech částečným Číňanem v příštím čísle Českého dialogu).

A do třetice fikce, původně trilogie, která se právě rozrůstá o čtvna str. 8 rtý díl (Špatně časovaný běženec, Šťastně navrácený běženec, Běženec v sametu). Vždyť téma běženeců i navrátilců je dnes stále aktuální.

Ota Ulč je autorem pojmu „polámaných hodin“, „hodin rozbitých o pohraniční patník“ při odchodu z vlasti, což bývá důvodem nepochopení nebo mylné interpretace pozdějších událostí v rodné zemi. Mnoho času také tráví korespondencí, lidé se domáhají právnických rad ohledně emigrace a občanství, místopřísežných svědeckých dobrozdání atd.

Žádosti nejsou zdaleka vždy racionální.

Co například odpovědět krajanům, kteří se chtějí přestěhovat z teplého Idaha, kde je jim horko, do ještě značně teplejšího Texasu? Jeden uprchlý a prchlivý chartista mu dokonce vynadal do hyen, když si Ota Ulč dovolil nesouhlasit s jeho názorem, že Západ uprchlíkovi mnohé dluží za jeho někdejší údajné utrpení ve vlasti.

V posledních letech Ota Ulč jezdí pravidelně i do Česka, kde přednáší na různých kongresech a symposiích (v roce 2000 působil také jako profesor na Univerzitě v Olomouci), navštěvuje kulturní pořady - a česká media ho pravidelně žádají o rozhovory.

Na závěr vzpomínka na to, jak začalo naše již pětadvacetileté přátelství. V roce 1980 jsme se s mým holandským manželem chystali na dovolenou na Cejlon/Sri Lanku. Protože jsem si kupovala prakticky všechny knížky nakladatelství Zdeny a Josefa Škvoreckých, měla jsem i Otův cestopis Náš člověk v Indii a na Cejloně, a proto jsem se odhodlala ho požádat o nějaké další tipy, čímž začala naše dlouholetá korespondence, prokládaná setkáními u nás v Belgii, u nich v USA a v posledních 15 letech i v Praze.

V jedné kapitole o Cejlonu Ota Ulč říká:“ ...na pláži se mi v pozornost obratně vlísal jeden věštec...“ a dále popisuje, co všechno z té větštby k jeho velkému podivu skutečně souhlasilo. Bydleli jsme v hotelu na téže pláži a hle, ochomýtal se tam věštec. Samozřejmě, že nevěřím na hádání z ruky ani z karet, ale tohle byl možná tentýž věštec, který podle Oty jen tak neplkal. Usmlouvali jsme cenu a já jsem byla dychtivá jeho předpovědí. Zklamání bylo veliké. Říkal samé všeobecnosti, a když mi nakonec předpověděl, že se mi do roka narodí kluci dvojčata, byla jsem už vyloženě znechucená. Takhle vyhozené peníze!

Úsměv mi však zamrznul na rtech, když jsem po několika měsících přišla do jiného stavu.

Ještě dlouho jsem pak nevěřila echografu, který signalizoval bejby jediné.

A během porodu jsem čekala, kdy se objeví to dvojče...

Narodila se nám holčička Nathalie.

Od té doby tvrdím, že Ota byl jejím spolutvůrcem.

Nandri a stuh-tee, Oto ! *)

*) „Děkuji“ v tamilském a sinhálském jazyce (Cejlon/Sri Lanka)